Vítězky mistrovství ČR v autostopu Veronika s Alžbětou v Praze.

Vítězky mistrovství ČR v autostopu Veronika s Alžbětou v Praze. | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Vítězky autostopu zvládly cestu na Gibraltar a zpátky za čtyři dny

  • 73
Nejromantičtější mistrovství republiky končí, Česko už zná své nejlepší stopaře. Vlastně stopařky, protože muži neměli šanci. Z dvanácti párů, které před týdnem vyrazily na trasu z Prahy na Gibraltar a zpět, se do cíle vrátily jako první a s velikým náskokem dva týmy dívčí.

Cesta za volně žijícími opicemi na gibraltarskou skálu jim trvala dva dny, stejně jako cesta nazpět. Na auta obvykle nemusely čekat déle než půl hodiny, což vtipně shrnula Gábina ze stříbrné dvojice, která v Praze vystoupila z posledního vozu a zasmála se: "Jakmile jsme včera přejely z Francie do Německa, tak bylo vyhráno, tam už jsem z ničeho neměla strach. V Německu si člověk u pumpy může dát v klidu sváču a zajít na záchod, protože ví, že až bude chtít, za pět minut si někoho stopne. Já tak zpohodlněla, že jsem posledních tisíc kiláků už ani nezastavovala kamiony. Vždycky jsem si odhadla auto, a když stálo některé míň než milion, tak jsem se o něj ani nepokoušela."

Tato pozitivní zkušenost se ovšem bohužel nedá zevšeobecnit. Do závodu se přihlásila ještě třetí čistě dívčí dvojice, která by za pomalý kamion klidně děkovala na kolenou.

Jmenují se Vendula s Pavlou a nikdy dříve stopem nikam nejely, Gibraltar byl jejich premiérou.

Naposledy jsme je s pořadatelem závodu Pavlem Zíkou viděli v sobotu na pumpě u Malagy - stopovaly na Barcelonu, scházelo jim tam přesně tisíc kilometrů. Měly napuchlé a zarudlé obličeje, protože jim o noc dříve vlezli do spacáků zákeřní gibraltarští mravenci.

Pozdravili jsme je: Jak dlouho už na téhle pumpě u Malagy sedíte?

"Těžko říct," vypadaly zoufale. "Dvě hodiny? Tři?"

Vendula s Pavlou stopují u Malagy.

V jižním Španělsku tou dobou řádilo slunce, bylo kolem 40 stupňů. Vendula s Pavlou už měly s největší pravděpodobností úpal a my jim raději neříkali, že ve stejné chvíli jsou vítězky v Praze. Nechtěli jsme moc provokovat.

Tohle se tedy stalo v sobotu. V pondělí otvírám mapu, abych zkontroloval, kam se tahle nešťastná dívčí dvojice posunula. Aha - asi o tři sta kilometrů dál. Večer by snad mohly přespat ve Valencii. Budou rády, když do Prahy dojedou týden po vítězkách. I v téhle nevyzpytatelnosti je krása autostopu.

Řidič si vyšlapal i kopec

Příběh vítězek je až nudně bezproblémový.

Alžběta s Veronikou jsou studentky, kamarádky z florbalu, a jejich stopování vypadalo zhruba následovně: "Když jsme vyjížděly z Gibraltaru, znervózňovalo nás, že cestou nazpět musíme splnit několik povinných úkolů, například seznámit se s nějakým starostou," vzpomínají.

Hned první řidič, kterého zastavily po pár minutách, jim udělal radost. "Hrozně hodnej kluk. Řekl, že zná starostu v Esteponě a dovezl nás za ním, což by samo o sobě bylo geniální, ale starosta byl navíc neuvěřitelně milý a celý náš rozhovor se odehrával v plynné českoslovenštině, protože žil nějakou dobu v Bratislavě."

A tak to šlo i dále. Když se holky měly vyfotit před fotbalovým stadionem, marocký řidič je rád vzal k tomu v Malaze. Následující kamioňák se zeptal, jestli nemají hlad a ony sice ze slušnosti odmítaly, ale když šofér vybalil tuňákový salát, přemlouvat už se nenechaly.

Nikde nestopovaly dlouho, nejspíš jim pomáhala dobrá taktika. Nejprve si vždycky otipovaly, kdo mluví jakou řečí - s němčinou šla řidiče poprosit Alžběta, francouzsky Veronika, u angličtiny si mohly střihnout: "Jenom jsme poprosily, ať nám poradí, co dál, nebo nás hodí na nějakou výhodnější pumpu. A oni ochotně pomáhali. Všichni. Nebo přinejmenším naprostá většina."

Úplný konec svého životního závodu, tedy sobotní dopoledne, popisují Alžběta s Veronikou takto: "Nějací němečtí kluci jeli domů, do Norimberku, ale zajeli si s náma dalších padesát kilometrů směrem k hranicím. A pak už brzdil český kluk v dodávce, který se vracel z Belgie. Řekly jsme mu, že nám schází poslední úkol, vyšlapat stopadesátimetrový kopec, a on odpověděl, že má vlastně času dost a dlouho už se neprošel v přírodě. Vyšlápnul si kopec na Přimdě s námi, a pak nás vysadil až u pražské hospody, ve které byl cíl."

Tou dobou se psalo sobotní poledne. Pro pořádek připomeňme, že závodníci startovali z Prahy v pondělí dopoledne a na Gibraltaru se povinně museli dvacet čtyři hodin zdržet.

Sedm hodin španělštiny v kuse

Tutéž sobotu v podvečer dorazí do cílové hospody taky softbalistky Gábina s Petrou.

"První noc jsme jely hrozně dlouhou štreku přes Španělsko, to už jsme si skoro myslely, že vedoucí holky doženeme," říká Gábina. "Řidič mě pořád nutil, ať si s ním povídám, tak jsem sedm hodin mlela, byl to pro mě kurs španělštiny. Já se ten jazyk zkoušela učit minulé léto tři měsíce, tím to haslo, ale po tomhle zájezdu mám pocit, že už mluvím plynule a všemu rozumím."

Když je nad ránem španělský řidič vypustil, hodily si spacáky na benzince mezi dva kamiony, což bylo pro všechny závodníky typické.

O tom, že se na první místo nakonec nedostaly, možná rozhodla jediná drobnější chyba, kdy v Německu přejely o pět kilometrů odbočku a musely se vracet na správnou dálnici lesíkem. "Aspoň jsme si udělaly zdravotní procházku," berou to s humorem.

Od každého řidiče mají vizitku, skoro se všemi se spřátelily. Dostaly pár darů, například trička, a Petra dokonce nabídku práce pro Evropskou unii v Bruselu: "Když jeden z řidičů zjistil, že jsem vystudovala vodní hospodářství, tak si na mě vzal kontakty, a že prý se určitě ozve, protože by se jim takový člověk hodil."

Poslední stop chytily na benzince v Norimberku. "Byli to Češi. Vysvětlily jsme jim, jakého se účastníme závodu, tak řekli, že o tom slyšeli v televizi, a ať jim dáme čas, než dopijou kafe, že si to rozmyslí. A za deset minut se vrátili, že tedy máme nastoupit.“

Byli to prý velcí sympaťáci, i když kdo ví - Gábina si všimla zajímavého jevu: "Mně se líbili snad všichni řidiči a spolujezdci, kteří nás cestou vzali. Oni to možná žádní velcí krasavci nebyli, ale jak jsem byla v euforii, tak mi to tak připadalo."

Teď už jsou tedy nejúspěšnější závodnice doma a uvažují, kam se vypraví za vítězné letenky, které jim věnuje pořadatel závodu Pavel Zíka z cestovní kanceláře Jedu.cz.

V klidu mohou sledovat, jak se pohybují z Gibraltaru směrem ku Praze jejich méně úspěšní kolegové (mapu najdete zde).

Ty ostatní, často neuvěřitelné příběhy všech dvanácti párů, najdete příští čtvrtek v Magazínu MF DNES.