tím vším může být maják, vynález starý několik tisíc let.
Dnes, v době radiového spojení a satelitního navigačního systému GPS, se tento historický způsob orientace může zdát již přežitý. A přesto všechny světové oceány a moře stále lem ují tisíce majáků, které svým světlem pomáhají kapitánům lodí obeplouvat nebezpečné útesy, navigují je do mořských průlivů, úžin i přístavů, dodnes spolehlivě plní svoje dávné poslání. Důležité majáky bývají často na těch nejodlehlejších místech: na opuštěných skalnatých ostrůvcích, na nepřístupných útesech poloostrovů vzdálených od veškeré civilizace. Zrovna takovým opravdovým majákem, stojícím na odlehlém poloostrově, je i Ardnam urchan Point na samém západě skotského pobřeží. Nejbližší vesnička Achnosnich, čítající pouze jediný trvale obydlený dům se dvěma obyvateli, je od majáku vzdálena hodinu chůze, nejbližší obchod s potravinami je v Kilchoanu, patnáct kilometrů daleko. Do Fort William u, nejbližšího opravdového města, je to téměř 100 kilometrů. O odlehlosti tu nemůže být pochyb. K tomu má Ardnamurchan Point i jedno »nej«. Je totiž nejzápadnějším místem britské pevniny. Na pustém skalnatém výběžku nad modrými vodami Atlantiku byl Ardnamurchanský maják postaven v roce 1849 jako jeden z posledních velkých majáků Skotska. Jeho architekt, Alan Stevenson (strýc proslulého spisovatele Roberta Louise Stevensona), vtiskl stavbě klasickou podobu inspirovanou architekturou starých egyptských majáků. Hlavní část majáku, šestatřicet metrů vysoká věž, byla postavena z kvalitní růžové žuly, jež se v tvrdých klimatických podmínkách, za častých bouří a lijáků, dovážela na člunech z nedalekého ostrova Isle of Mull. Na místo stavby byl pak žulový materiál dopravován od člunů pouze s pomocí koňských potahů. Nový maják byl osazen lampami, které spalovaly velrybí olej, a obrovskou skleněnou čočkou složenou z mnoha menších částí v jeden optický celek vrhající světlo do požadovaného směru. Lampy na velrybí olej byly později nahrazeny modernějšími lampami na stlačený parafín zářícími svítivostí 27 tisíc candel. (Pro představu 1 candela je přibližně svítivost jedné obyčejné parafínové svíčky). Tato původní optická soustava byla na majáku v provozu až do roku 1986, kdy byla nahrazena moderním reflektorem. Ke každému majáku nerozlučně patří jeho strážce. Představovat si však strážce majáku jako starého, vetchého děda s dlouhým šedým vousem je sice romantické, ale naprosto mylné. Opak je pravdou. Strážci majáku museli být velmi zdatní a schopní muži, kteří dokázali zastat práci několika profesí a zajišťovat nepřetržitý provoz majáku i jeho zázemí. Během své služby měl strážce plné ruce i nohy práce. Kromě povinnosti zaznamenávat průběžně stav počasí a viditelnost ostatních majáků měl za úkol každých sto minut vystoupat temným schodištěm po sto čtyřiceti žulových schodech na vršek věže a natáhnout zde hodinový stroj, který otáčel majákovým světlem. Strážci ardnam urchanského majáku proto dokonce vyžadovali jeden pár bot navíc stěžujíce si na extrémní obnošení obuvi na zdejších tvrdých žulových schodech. Pokud byla mlha či sněžilo, musela služba dále každých pět minut naládovat a vypálit salvu z kanónu. Teprve od roku 1954 je zde instalována siréna, slyšitelná v mlze až do vzdálenosti 25 kilometrů. Stlačený vzduch, který sirénu rozezníval, tu zajišťovala strojovna dieselových kompresorů. Nebylo tedy nutné nadále střílet v mlze z kanónu, v případě potřeby však musel strážce ještě ke všemu umět opravit naftový motor. Posádku majáku Ardnamurchan Point tvořili tři muži, kteří pracovali ve čtyřhodinových směnách a žili přímo u majáku v několika kamenných domcích i se svými rodinami. Tato zvláštní komunita strážců majáku byla na tomto nehostinném místě poměrně soběstačná. Mezi skalami tu bylo několik malých políček i malá pastvina pro dobytek. Pár ovcí po většinu roku samo nalezlo dostatek potravy spásáním skromné vegetace na skalnatých útesech. Nemalou část jídelníčku obyvatel majáku tvořily samozřejmě ryby těch je v okolním moři dost a dost. Tak se museli strážci, kromě vlastní práce, navíc ještě postarat sami o sebe i svoje rodiny, s nimiž zde žili. Jen čas od času přistával v přilehlé zátoce člun se zásobami, které místní chudá příroda nedokázala zdejším obyvatelům poskytnout. Je zřejmé, že být strážcem majáku bylo skutečně náročné povolání. Od roku 1986 již maják i siréna pracuje plně automaticky, podle intenzity světla a viditelnosti. Posádkou je tu dnes maximálně obsluha z malého občerstvení, které je zřízeno v jednom z kamenných domků po »původních obyvatelích«. Majáková věž je ještě stále majetkem společnosti Northern Lighthouse Board, jež spravuje množství dalších majáků Skotska, ale 18 akrů půdy a všechny ostatní stavby jsou již majetkem obecním. Je zde zřízeno moderní, špičkově vybavené informační centrum pro návštěvníky,kde se v několika místnostech expozice můžete dovědět snad cokoliv,co souvisí s majáky,šířením světla i zvuku a mnoho jiných zajímavostí. Vše je připraveno v interaktivní multimediální formě vyhovující zejména dětem.
Dnes, v době radiového spojení a satelitního navigačního systému GPS, se tento historický způsob orientace může zdát již přežitý. A přesto všechny světové oceány a moře stále lem ují tisíce majáků, které svým světlem pomáhají kapitánům lodí obeplouvat nebezpečné útesy, navigují je do mořských průlivů, úžin i přístavů, dodnes spolehlivě plní svoje dávné poslání. Důležité majáky bývají často na těch nejodlehlejších místech: na opuštěných skalnatých ostrůvcích, na nepřístupných útesech poloostrovů vzdálených od veškeré civilizace. Zrovna takovým opravdovým majákem, stojícím na odlehlém poloostrově, je i Ardnam urchan Point na samém západě skotského pobřeží. Nejbližší vesnička Achnosnich, čítající pouze jediný trvale obydlený dům se dvěma obyvateli, je od majáku vzdálena hodinu chůze, nejbližší obchod s potravinami je v Kilchoanu, patnáct kilometrů daleko. Do Fort William u, nejbližšího opravdového města, je to téměř 100 kilometrů. O odlehlosti tu nemůže být pochyb. K tomu má Ardnamurchan Point i jedno »nej«. Je totiž nejzápadnějším místem britské pevniny. Na pustém skalnatém výběžku nad modrými vodami Atlantiku byl Ardnamurchanský maják postaven v roce 1849 jako jeden z posledních velkých majáků Skotska. Jeho architekt, Alan Stevenson (strýc proslulého spisovatele Roberta Louise Stevensona), vtiskl stavbě klasickou podobu inspirovanou architekturou starých egyptských majáků. Hlavní část majáku, šestatřicet metrů vysoká věž, byla postavena z kvalitní růžové žuly, jež se v tvrdých klimatických podmínkách, za častých bouří a lijáků, dovážela na člunech z nedalekého ostrova Isle of Mull. Na místo stavby byl pak žulový materiál dopravován od člunů pouze s pomocí koňských potahů. Nový maják byl osazen lampami, které spalovaly velrybí olej, a obrovskou skleněnou čočkou složenou z mnoha menších částí v jeden optický celek vrhající světlo do požadovaného směru. Lampy na velrybí olej byly později nahrazeny modernějšími lampami na stlačený parafín zářícími svítivostí 27 tisíc candel. (Pro představu 1 candela je přibližně svítivost jedné obyčejné parafínové svíčky). Tato původní optická soustava byla na majáku v provozu až do roku 1986, kdy byla nahrazena moderním reflektorem. Ke každému majáku nerozlučně patří jeho strážce. Představovat si však strážce majáku jako starého, vetchého děda s dlouhým šedým vousem je sice romantické, ale naprosto mylné. Opak je pravdou. Strážci majáku museli být velmi zdatní a schopní muži, kteří dokázali zastat práci několika profesí a zajišťovat nepřetržitý provoz majáku i jeho zázemí. Během své služby měl strážce plné ruce i nohy práce. Kromě povinnosti zaznamenávat průběžně stav počasí a viditelnost ostatních majáků měl za úkol každých sto minut vystoupat temným schodištěm po sto čtyřiceti žulových schodech na vršek věže a natáhnout zde hodinový stroj, který otáčel majákovým světlem. Strážci ardnam urchanského majáku proto dokonce vyžadovali jeden pár bot navíc stěžujíce si na extrémní obnošení obuvi na zdejších tvrdých žulových schodech. Pokud byla mlha či sněžilo, musela služba dále každých pět minut naládovat a vypálit salvu z kanónu. Teprve od roku 1954 je zde instalována siréna, slyšitelná v mlze až do vzdálenosti 25 kilometrů. Stlačený vzduch, který sirénu rozezníval, tu zajišťovala strojovna dieselových kompresorů. Nebylo tedy nutné nadále střílet v mlze z kanónu, v případě potřeby však musel strážce ještě ke všemu umět opravit naftový motor. Posádku majáku Ardnamurchan Point tvořili tři muži, kteří pracovali ve čtyřhodinových směnách a žili přímo u majáku v několika kamenných domcích i se svými rodinami. Tato zvláštní komunita strážců majáku byla na tomto nehostinném místě poměrně soběstačná. Mezi skalami tu bylo několik malých políček i malá pastvina pro dobytek. Pár ovcí po většinu roku samo nalezlo dostatek potravy spásáním skromné vegetace na skalnatých útesech. Nemalou část jídelníčku obyvatel majáku tvořily samozřejmě ryby těch je v okolním moři dost a dost. Tak se museli strážci, kromě vlastní práce, navíc ještě postarat sami o sebe i svoje rodiny, s nimiž zde žili. Jen čas od času přistával v přilehlé zátoce člun se zásobami, které místní chudá příroda nedokázala zdejším obyvatelům poskytnout. Je zřejmé, že být strážcem majáku bylo skutečně náročné povolání. Od roku 1986 již maják i siréna pracuje plně automaticky, podle intenzity světla a viditelnosti. Posádkou je tu dnes maximálně obsluha z malého občerstvení, které je zřízeno v jednom z kamenných domků po »původních obyvatelích«. Majáková věž je ještě stále majetkem společnosti Northern Lighthouse Board, jež spravuje množství dalších majáků Skotska, ale 18 akrů půdy a všechny ostatní stavby jsou již majetkem obecním. Je zde zřízeno moderní, špičkově vybavené informační centrum pro návštěvníky,kde se v několika místnostech expozice můžete dovědět snad cokoliv,co souvisí s majáky,šířením světla i zvuku a mnoho jiných zajímavostí. Vše je připraveno v interaktivní multimediální formě vyhovující zejména dětem.
