Arches elegance rudého kamene

- Cesta vyprahlou zvlněnou krajinou pomalu připravuje na elegantní oblouky a pitoreskní kamenné “postavy” národního parku Arches v americkém Utahu. Volně rozhozené skály kolem silnice připomínají jednou Buddhův chrám, jindy prozaického chcíplého brontosaura... Stačí jen trocha fantazie a i ve vedru, které tu v létě brzy přichází, ožívá nekonečná krajina fantastickými tvary a bytostmi. Ale už když se auto či autobus namáhavě vyšplhá z kaňonu Moab po serpentinách do první části národního parku, pod Courthouse Towers (Soudní věže), návštěvník zjistí, že byl připraven málo.

 Monumentální strážcové, “hlava” připomínající moai z Velikonočního ostrova, zatoulaní Marťané, skalní “varhany” i vážné dvorní dámy ponořené v tisíciletém rozhovoru padnou do oka jako první. Kdo má čas, může tu najít poutníky snad z celého vesmíru a pitoreskní výtvory, které by parku záviděl i Hieronymus Bosch, renesanční tvůrce děsivých a snových krajin zaplněných fantastickými stvůrami i rajskými postavami. Za Courthouse Towers, které si lze prohlédnout ze tří různých vyhlídek a také po mílové cestě mezi skalami, se od Babylonské věže otevírá výhled do zvlněné náhorní plošiny. Jsou to kilometry písku, jak jej neznáme - před očima se rozprostírá moře zkamenělých písečných dun, na jejichž obzoru se tyčí rudé stěny Zahrady Eden a Okna. Než k nim však asfaltka odbočí, každý se ještě zastavuje u Balanced Rock. Obrovitý balvan na zužujícím se podstavci připomíná hlavu tyrannosaura, který zálibně mžourá po krajině. Je to první posel “hoodoo”, prý duchů ne zlých, jejichž kamenné postavy zaplňují nedaleké Fiery Furnace. Zahrada Eden a blízká Windows (Okna) jsou prvním “zlatým hřebem” parku. Za procesím kamenných postav, které vystupují ze skal a volně se rozptylují do krajiny, se tu otevírají oválná okna, která v kamenných stěnách, snad pro sluneční paprsky, prorazil čas. “To všechno je dílem vody,” tvrdí skupince turistů opodál nějaký průvodce. V poušti rudých skal působí jeho slova absurdně. “Musíte si představit stálé střídání horka a mrazu, působení ledu na kámen - a především sto milionů let eroze,” vysvětluje muž, ale nedůvěra z obličejů jeho posluchačů zmizí možná až u Fiery Furnace, po mnoha mílích cesty.
 Kamenné bludiště Fiery, “obývané” bílými a rudými trpaslíky i obry, je jedním z mála míst, kde návštěvník může zabloudit, a tak správa parku vyžaduje buď putování ve skupině, nebo povinnou registraci už u vstupu. “Zdá se, že planou, když na západě zapadá slunce. Tady vidíte svět, stojící na konci času,” básní příručka o Fieře. O kus dál, v Ďáblově zahradě, běžná cesta po parku končí. Jen ten, kdo má vůz do nepohody, si může dovolit ještě dlouhou cestu Slaným údolím - ke Kráčejícímu muži a pod oblouk Tower Arch nebo k Oku velryby. Ostatní musí vyjít s ďáblovými výtvory a většině to úplně stačí. “To je na dlouhou dobu poslední taková cesta,” sděluje rezolutně světu plnoštíhlá dáma, která se i s mužem skrývá před poledním horkem pod hrubě tesaným obloukem Wall Arch. Snad v její duši obnoví smír elegantní křivka nedalekého Landscape Bridge, což je nejen nejdelší přírodní most světa, ale také vzpoura přírody proti zákonům gravitace. Kousek od Wall Arch se cesta šplhá na skalní hřeben. Tady člověk stojí nad krajinou, nad světem i nad časem. Až krákání havranů jej vrací do skutečnosti. Ptáci obletují pocestné plni naděje - co kdyby se někdo zhroutil a už nevstal - a doprovázejí je k další hříčce přírody, k dvojitému oblouku zvanému Double O. Kdo chce, aby jeho cesta po Arches měla vrchol, měl by si nechat na podvečer cestu k Delicacy Arch, symbolu parku. Cena za návštěvu je slušná - stoupat hodinu v podvečerním úpalu po vyprahlé skále, kde vodu připomínají jen zelené a bílé skvrny solí. Pohled na rudý oblouk vrací návštěvníka přes propast času, do dob dávného Říma, ba možná až k památkám pravěku, jako je Stonehenge. Pak už zbývá jen tiše opouštět krajinou, kde paprsky zapadajícího slunce vytvořily panorama chrámů a paláců.