Ranja je Palestinka a bydlí ve východním Jeruzalémě. Nama je Izraelka a žije v západním části metropole. Pro tyto mladé ženy to znamená, že jejich cesty se nikdy nesetkají. V Jeruzalémě se nelze vyhnout nesporné skutečnosti, že je to rozdělené město. Projděte se po pěší zóně Ben Jehuda na západě a pak zamiřte k Saladinově ulici na východě. V obou se to hemží kupujícími, avšak budete mít co dělat, abyste na prvním místě objevili Palestince a na druhém Izraelce. Zkuste najít restauraci, kde se Palestinci a Izraelci volně stýkají. Nebo kavárnu, park, plovárnu. Nebo se prostě zeptejte Ranji a Namy. Chodí na druhou stranu?
"Pouze když je to absolutně nevyhnutelné, když chci koupit něco důležitého," říká Ranja. "Ne. Cítím se tam nesvá," prohlašuje Nama. Devětadvacetiletá Ranja Khuriová bydlí v prostorném novém bytě v Bejt Hanině, východojeruzalémské arabské čtvrti. Obě vedou život naplněný pohodlím. Bejt Hanina je domovem majetnějších obyvatel východního Jeruzaléma. Ranjin tchán, známý stavitel, postavil luxusní činžovní budovu, v níž Ranja bydlí, hned vedle svého rodinného domu. To však není jeho původní dům. Ten leží ve čtvrti Baká, která je nyní součástí židovského Jeruzaléma a díky svým kavárnám a lahůdkářstvím je magnetem pro "yuppies".
Rodina z domu musela uprchnout v roce 1948 po masakru ve vesnici Dajr Jasín, při němž židovské oddíly bojující za vlastní stát zabily přes 100 Arabů. Obyvatelé uprchli, mysleli si, že jen na několik dnů. Už se však nevrátili zpět. Tento příběh měl na Suhajla a jeho ženu Ranju hluboký vliv. Jejich životnímu stylu dominuje nikoli politická činnost, nýbrž práce, hudba a jejich tříletá dcera Rand. Avšak osud Jeruzaléma v nich vzbuzuje silné pocity. Rozhořčeně nesouhlasí s mnoha obyvateli východního Jeruzaléma, kteří tvrdí, že by kvůli lepším sociálním dávkám, které dostávají, raději chtěli zůstat pod izraelskou svrchovaností.
Tyto lidi nepokrytě označují za "kolaboranty". Protože její manžel je původní obyvatel Jeruzaléma, Ranja mohla po pěti letech dostat jeruzalémský průkaz totožnosti. Avšak rozhodla se jinak. "Jsem spokojená se svými doklady," říká v narážce na svůj průkaz ze Západního břehu Jordánu, i když jí to často komplikuje situace, protože formálně je v Jeruzalémě nezákonně.
Ranja je šéfkou firmy, která organizuje festivaly a koncerty ve východním Jeruzalémě. Její manžel řídí Palestinskou národní hudební konzervatoř. Oba se oblékají jako kterýkoli jiný manželský pár "yuppies", on nosí khaki kalhoty a trička z New Yorku, ona šortky a rovnou vestičku. Mnozí chudší Palestinci jsou nuceni jít do západního Jeruzaléma za často podřadnou prací. Ale Ranja tam obvykle nezabloudí, výjimku tvoří výjimečné výlety do nákupní oblasti Malcha. Přeplněné nákupní centrum daleko od středu Jeruzaléma je jedním z mála míst na západě, kde se můžete setkat s větším počtem Palestinců, kteří přicházejí, aby se dívali do výkladních skříní a unikli horku. Je tam také jedno z mála jeruzalémských premiérových kin, což je důvod, proč tam Ranja s mužem někdy chodí.
Manželský pár však občas podniká i jiný výlet na západ - ke starému domu v Baká. Zaparkují, sedí a upřeně se dívají na bránu, na níž jsou vytesány iniciály Suhajlova dědečka A. K. a rok 1937. Pak jedou zpět.
Nama Lapidotová se podobně jako Ranja v Jeruzalémě nenarodila. Její rodina se přistěhovala z Tel Avivu, a třebaže Jeruzalém má velmi ráda, říká, že chudne, upadá a celkově se v něm žije obtížněji. "Celé město je staveniště." Ale nejen to. "Jeruzalém dokáže být nesnesitelný. Je to velmi fanatické město. Je velmi těžké vést normální život. Je cítit, jak nábožensky založení lidé začínají vše ovládat," dodává. V důsledku toho se mnoho z Naminých přátel z města odstěhovalo na levnější místa, kde se také cítí volněji. A Nama se již brzy také odstěhuje. Její manžel Dror pracuje u telekomunikační společnosti v Tel Avivu a oba dospěli k názoru, že hodinová cesta tam a zpět je příliš.
Třicetiletá štíhlá Nama se rozhodla, že kvůli dvouleté dcerce Romy příštích několik let zůstane v domácnosti a přeruší postgraduální studium anglické literatury a filozofie na Hebrejské univerzitě. "Je tak báječné být doma se svým dítětem, když máte čas," říká.
Nama a Dror mají jen málo příležitostí vyjít si večer spolu. Někdy se se štěstím dostanou také do kina v Malše. Jedním z míst, kam však Namina rodina zásadně nechodí, je východní Jeruzalém. Jejich důvody nejsou politické. Nama pochází z liberálního prostředí a nemá pocit, že jako Židovka má duchovní, biblický či historický nárok na město. Necítí se tam ale dobře: není tam bezpečně a to nemá ráda. "Proto je vize jednotného Jeruzaléma šílená. Je rozdělený a tečka," prohlašuje.
Nama se cítí nesvá nejen ve Starém městě. Před několika lety se s Drorem procházela po malebné promenádě Tayelet v západním Jeruzalémě, odkud je fantastický pohled na starobylé městské hradby. "Asi pět mladých arabských chlapců k nám přistoupilo s nožem," říká. "Nakonec jsme jim unikli. Ale bylo to děsivé a tak nespravedlivé." I nejliberálnější Izraelce znervózňují takové zážitky, uvádí Nama. To všechno ji přivedlo k přesvědčení, že "existuje skutečně silná touha po rozdělení. Již nechceme řídit jejich životy. Chceme žít odděleně a v míru," podotýká. Obě ženy propuknou v smích, když jim řeknete, jak podobné jsou jejich životy, jejich každodenní starosti a stesky. Ale když se jich zeptáte, zda by přátelství bylo možné, zvážní. Obě soudí, že je čeká "dlouhé období smíření", jak to nazývá Nama.
 Pohled na rozdělené město - Jeruzalém. |
