Jdu tady den za dnem. Na Apalačské stezce zdolám každé léto minimálně 600 kilometrů. Ale je to pořád jen necelá šestina z 3 500 km dlouhého vysokohorského treku, který vede přes masivní Apalačské hory z amerického státu Georgia až po severní stát Maine. To je, jako byste šli pěšky z Prahy do Iráku.
Stezka je hitem pro stále více turistů, kteří ji chtějí ujít na jeden zátah. Jednou bych to chtěla zvládnout i já. Má to ale háček. Jak se na šest měsíců ztratit ze životní reality? To je průměrná doba, za kterou dobrodruzi stezku ujdou. Ale dělá to tak víc a víc lidí. Vědí proč.
„Apalačská stezka není jen tak nějaký trek přes hory a lesy. Lidem, kteří se ji snaží přejít celou, poznamená myšlení i zbytek života,“ řekla mi asi před dvaceti lety majitelka obytného srubu v Černých horách.
Dodala, že jakmile se na stezku člověk vypraví, musí v treku pokračovat nebo se alespoň pravidelně vracet. A tak se vracím. Léto bez Apalačské stezky u mě prostě neexistuje.
Za těch dvacet let mám nejvíce prozkoumanou část mezi Severní Karolínou a Virginií. I letos šplhám po kopcích celé dny a snažím se spojit aklimatizaci ve výšce dvou kilometrů s adrenalinovým zážitkem.
Asi nejtěžší a paradoxně nejkrásnější úsek je třicet kilometrů mezi údolím Hughes Gap k hoře Hump Mountain. Tam už na některých místech musíme používat lana jako horolezci, z vrcholů do údolí a zpět je rozdíl výšek minimálně tisíc metrů. Téměř na všech místech je výhled do nekonečných hor, které jsou poseté jehličnatými nebo listnatými stromy, kolem je spousta květin a začátkem léta tady navíc září pastelové barvy rododendronů.
Jsou cítit na metry
Trekařům, kteří se rozhodnou přejít stezku na jeden zátah a jsou od okolního světa odříznuti celé týdny, tady často dochází pitná voda. Tu si pak filtrují z místních potoků, popřípadě bažin nebo kaluží. Vaří si k jídlu na provizorním vařiči instantní polévky nebo těstoviny. Bezpečně je už na dálku poznám.
Historie stezkyUž skoro století
|
Jsou zarostlí, pohublí, jejich pohory jsou silně zablácené a na zádech mají pořádnou nálož, jejich pot je cítit na několik metrů. Ráda těmto nadšencům rozdávám čerstvé sendviče, vodu, vitaminové džusy nebo proteinové nápoje. Za ty roky přesně vím, kde a kdy je potkám. Nikdy se mi nestalo, že by občerstvení odmítli.
„Ahoj, jak se máte, vy určitě jdete z Georgie do Maine,“ pozdravím. „Mám pro vás nějaké jídlo,“ vytahuji z batohu zásoby.
„No to si z nás děláš blázny,“ vykřikuje nadšeně jedenadvacetiletý Shane, vyloženě září, nechce věřit, že se něco takového může stát, a všichni se tomu upřímně smějeme. Čerstvé jídlo má na stezce totiž cenu zlata.
Shane má apalačskou přezdívku „Refuge“ a jeho kamarád stejného věku Will je „Cesefes“. Kluci nejdřív vypili vodu, pak proteinový drink a velký sendvič si schovali k večeři. „Vyšli jsme z Georgie 1. května a od té doby jsme pořád na kopcích, zatím jsme nesešli dolů do vesnic, ale budeme to muset udělat, docházejí nám zásoby,“ říkají.
Vidím, že tihle Texasani jsou v dobré formě, mají za sebou už 608 kilometrů. V průměru ujdou kolem 25 kilometrů denně a na zádech mají minimálně padesátikilový batoh. Až přejdou horu Big Hump, česky bych řekla Velký krpál, sejdou na jeden den do tamní vesnice, nakoupí jídlo, ubytují se na noc v hostelu a pak budou pospíchat zpět do kopců.
Ten den ještě potkávám dvaatřicetiletou Jennifer. Je sama. „Nebojím se, a to i přesto, že v lesích někdy celé dny nevidím živou duši. Jindy zase v provizorních srubech potkám ostatní turisty, pohromadě ale dlouho nezůstaneme, každý má totiž jiné tempo a způsob, jakým chce trek zvládnout,“ říká mi Jennifer.
Dodává, že někdo chce trhat rychlostní rekordy a další si zase chce užít scenerie nádherných hor. I Jennifer byla z čerstvého sendviče nadšená a já spokojená.
Terorista i královna Anglie
Stezka není jen rájem na zemi. Postrachem se nestává samotná divočina, ale člověk. Přitahuje nejen turisty, ale bohužel i duševně narušené jedince, dokonce i vrahy. Letos ve státě Tennessee podřezal třicetiletý James Jordan mačetou 43letého Ronalda Sancheze, válečného veterána, který se na stezce snažil zbavit posttraumatického stresu. Zatímco jeho přítelkyně běžela pro pomoc, vykrvácel.
Za posledních 45 let bylo zavražděno na stezce dvanáct lidí. Umírá se také na následky zranění, srdečních kolapsů a záchvatů, kdy člověk přecení své síly. Jsou to většinou starší lidé, kteří si na vysněný výšlap stezkou museli chvíli počkat. Šest měsíců je dlouhá doba. Dovolit si to mohou tak většinou důchodci nebo studenti.
Jednou jsem přímo na stezce v Severní Karolíně narazila na kempující dvojici, ženu a muže, kteří tvrdili, že si chtějí po cestě do státu Maine najít práci. Měli velký stan a výbavu, která mi připomínala spíše moji dětskou dovolenou v Jugoslávii než trek vysokohorských trampů, kteří zásadně používají ty nejlehčí a nejnutnější materiály. Ti lidé byli hladoví a tvrdili, že nemají žádné finance. Dali jsme jim nějaké peníze a přivezli krabici s jídlem. Vysvětlili jsme jim, že na stezce práci nenajdou, a poslali je do nejbližší vesnice.
Cedule upozorňuje, že je to tu jen pro pěší.
V lesích u Apalačské stezky se už potulovala i starší žena, která se vydávala za královnu Anglie. V nekonečných kopcích se také skrýval terorista Eric Rudolph, který zorganizoval pumový útok na olympiádě v Atlantě v roce 1996. Místní rádi vyprávějí o tom, že byl legendou, podporovali ho, protože byl silně křesťansky založený a páchal útoky na kliniky, kde se prováděly potraty. Nakonec ho policisté zatkli, když se snažil najít jídlo v odpadkových koších v městečku Murphy v Severní Karolíně.
Sólo cesta se někdy nevyplatí
Jít sám není špatné. Nemusíte se s nikým dohadovat, kam a jak daleko půjdeme nebo kde postavíme stan. Přesto to nemohu doporučit. Příběh třiadvacetilé „Iron Karen“ až zamrazí.
„Byla jsem v lesích několik dní úplně sama, denně jsem ušla asi 22 kilometrů. Byla jsem vyčerpaná tak, že jsem ani nevěděla, kde a jak usínám, nikdy jsem se v noci nevzbudila a ráno si sbalila a šla dál,“ vypráví svůj příběh Železná Karen. Jednou si večer před spaním začala prohlížet fotky ve svém fotoaparátu. Našla tam několik snímků, které ji zachytily uprostřed noci, když spala. A to hned v posledních třech dnech.
Karen na nic nečekala, ještě v noci seběhla dolů k vesnici s tím, že se na stezku už nikdy nevrátí.
Mladík s přezdívkou Mahagony Joe si zapsal: „ Jsem rád, že jsem na cestě v horách a nepotýkám se s tím, co se děje v civilizaci, občas jen v noci slyším divné zvuky, jako by ke mně někdo mluvil.“
Narážel tak na historii stezky, která prochází místy, kde žilo mnoho indiánů z kmene Čerokíjů. V roce 1838 byli donuceni z hor odejít. Mnoho jich zemřelo nebo se později v lesích Apalačských hor tajně ukrývali. Prý tam dodnes žijí jejich duchové. Mahagony Joe stezku dokončil sólově za šest měsíců. 3 500 km dlouhý výšlap mu úplně změnil pohled na život. Přestal kouřit, pít alkohol a dnes říká, že to byla ta nejlepší terapie.
Statistika hovoří za vše
Počet těch, které stezka zlákala, roste. V roce 2017 se na ni do Apalačských hor vydalo 3 377 lidí, dokončilo ji ale jen 685 jedinců. Většina ukončí výšlap po prvních 500 kilometrech kvůli zranění a přecenění sil nebo stezku nezvládnou psychicky. Na část stezky se dokonce vydávají i fyzicky postižení lidé. Výjimečný je slepý právník Trevor Thomas ze Charlotte v Severní Karolíně. Stezku zdolal sám za sedm měsíců. Po cestě do státu Maine se několikrát zranil a do cíle dorazil s naraženými žebry, které si zpevnil izolepou. Apalačský sen dokonce zvládla v roce 2014 rodina s dvěma dětmi, kterým bylo teprve osm a devět let. Kdekdo rodiče kritizoval, že jsou tyrani. Pravda, Disneyland to zrovna nebyl...
Ačkoliv se počet turistů zdá vysoký, tito lidé se v nekonečných horách a lesích doslova ztrácejí. Fronta na konci stezky u vrcholu hory Katahdin ve státě Maine v žádném případě nehrozí.
Apalačská stezka sice vede v divoké přírodě, ale Američané si místy udělali chodníčky.
