"V Antwerpách žije dnes asi 18 000 židů, z nichž více než sedm tisíc jsou chasidové," říká předseda antwerpské židovské obce Marc Gross. "Ultraortodoxní chasidské hnutí vzniklo v 16. století; pro tuto dobu bylo typické i oblečení, které ortodoxní židé bez vyjímky dodnes nosí," dodává Gross.
Svojí neměnností a autentičností, kterou si podržuje už dlouhá staletí, je antwerpské židovské město evropským unikátem. Vedle New Yorku je navíc druhým nedůležitějším místem na světě, kde se mluví jazykem jidiš.
V pátek odpoledne, prý když se se slunka západem objeví první hvězda, se zastavuje pracovní tep čtvrti. Začíná šabat.
Vousatí páni v kloboucích a jejich manželky s hlavami zakrytými šátkem se vydávají na procházku.
"Smyslem šabatu je odpočinout si, protože Bůh stvořil svět za šest dní a sedmý odpočíval. Je to čas věnovaný rodině, společenským kontaktům a studiu," říká s německým přízvukem asi čtyřicetiletý antwerpský ortodoxní žid, než zmizí za těžkými dubovými dveřmi v jedné z postranních uliček. Nepřeje si uvést své jméno a nepřeje si být fotografován, stejně jako většina ostatních židů, kteří se v sedmsettisícových Antwerpách snaží integrovat, nikoliv asimilovat.
Od pátku odpoledne do soboty večera nesmí židovští věřící vykonávat žádnou činnost, která je spojená s vytvářením čehokoliv nového - dokonce i elektrického okruhu. Mimo provoz zůstávají obchody, ale i televize, telefony a výtahy.
"Jídlo se uvaří už v pátek dopoledne a potom se až do sobotního večera přihřívá na plotně. Lampy nemůžeme zapínat a vypínat, a proto až do soboty svítí neustále," uvádí muž ty hlavní z 39 zásad, kterých se Židé o šabatu musí držet. S úsměvem však dodává, že oněch 39 pravidel samozřejmě nepřímo implikuje i mnoho dalších omezení, kterých tudíž v konečném důsledku je mnohem více.
V pátek odpoledne se ulice židovské čtvrti v Antverpách zaplňují davy lidí, kteří směřují na procházku do parku nebo do synagogy. Okolí městského parku zčerná stovkami dlouhých kabátů a vysokých klobouků.
Židovská čtvrť v Antverpách přitom požívá zvláštních výsad. Hebrejsky se jí říká éruf. Toto slovo znamená hradby, které oddělují židovskou čtvrť od zbytku města.
Pomyslné židovské hradby v Antverpách vytváří drát natažený ve vzduchu kolem určitých městských čtvrtí. Kromě něj tvoří antwerpský éruf řeka Šelda, železniční náspy, kus dálnice a dráty vysokého napětí. Uvnitř těchto pomyslných hradeb přestává být město veřejným prostorem a stává se soukromým.
Pro ortodoxní obyvatele židovské čtvrti má éruf ohromný význam. Povoluje jim totiž v době šabatu nosit uvnitř těchto hradeb předměty, které by jinak na veřejném prostranství nosit nemohli. "Znamená to klíče, tašku, ale třeba i kabát přes ruku nebo vlastní dítě," vypovídá muž, jenž spěchá do synagogy. "Bez tohoto privilegia bychom ani vůbec nemohli o šabatu vyjít ven."
Právě to, že natažení speciálního drátu okolo židovské čtvrti město Antverpy Židům umožnilo, vypovídá podle představitele židovské komunity Marca Grosse o velmi tolerantním přístupu belgické společnosti k židovskému obyvatelstvu.
"Je jen velmi málo měst na celém světě, vyjma Izraele, kde by Židům byla dopřána tato výsada," hovoří s uznáním o městě, do kterého jeho rodiče přišli po válce z polských koncentračních táborů. Ti, stejně jako mnoho jiných, mířili do Izraele, ale zůstali v Belgii.
Belgické Antverpy se vůbec staly útočištěm mnoha tisíc Židů z celé východní Evropy. Přicházeli sem samostatně i ve skupinách už v minulých stoletích, poslední vlna přistěhovalectví v sedmdesátých a osmdesátých letech sem přivedla i spoustu Židů z tehdejšího Sovětského svazu.
Více než 25 000 Židů bylo deportováno za druhé světové války i přes ohromnou solidaritu a pomoc místního obyvatelstva. Z nich se do Antverp vrátilo asi dvanáct set. Dnes se celkový počet židovského obyvatelstva v Belgii odhaduje na 35 tisíc.
Antverpští Židé si nemusí dělat starosti s tím, jak v pátek nepracovat a v neděli naopak ano. Naprostá většina z nich je totiž zaměstnaná v židovských firmách, které ctí šabat, z toho nemalý podíl má proslulá antverpská diamantová burza. Židovské děti chodí do vlastních škol, kde se kromě nizozemštiny učí i hebrejsky nebo jidiš.
26. ledna 1999
