Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Antické OH: kdy boxery nepoznali ani jejich psi

  12:33aktualizováno  12:33
Za pár dní začne v Aténách letní olympiáda. XXVIII. moderní olympijské hry se vracejí do země, kde se v roce 1896 pořádaly ty první v pořadí. Těch 108 let je však jen zlomek historie antických sportovních her - konaly se téměř 12 století - a ty poslední, z roku 393 n.l., měly pořadové číslo 293!

Archeologové přinášejí stále nové pohledy na tyto hry a v mnohém demytizují naši představu o nich. A jak se vlastně ony starověké hry lišily od těch moderních?

"Říkáš, 'chci vyhrát v Olympii'... Ale pokud se tak stane, budeš muset poslouchat pokyny, dbát kázně, jíst podle pravidel, odříci si sladké, cvičit v určené době, a to v horku i chladu. Nesmíš pít studenou vodu, ani doušek vína, zachce-li se ti. Musíš se odevzdat trenérovi, jako by ses odevzdal svému lékaři. A při soutěži musíš ze sebe vymáčknout vše a připravit se na to, že tě vymačkají druzí. Budou zde chvíle, kdy si vymkneš zápěstí, zvrátíš kotník, budeš polykat písek a můžeš být i zmrskán. A především, jsou zde chvíle, kdy podlehneš."

Tak píše ve své Rukojeti filozof Epiktetos počátkem našeho letopočtu. Zdá se podle jeho líčení, že i nynější sportovci jsou vystaveni témuž tlaku a strastem, jako jejich dávní předchůdci. Jistě, existuje řada shod. Zároveň je zde však ještě větší řada rozdílů, které až překvapivě odlišují ony dávné sportovní hry od těch dnešních.

ROZHODČÍ S RÁKOSKOU

Nebyly zde týmové sporty a žádné stříbrné či bronzové medaile za druhé a třetí místo. Starověké hry se obešly i bez maratonu, kterým nyní vrcholí moderní olympiády.

Vítěz dostával "jen" vavřínový či olivový věnec, ale zároveň byl oslavován a obdarováván tak, že by se mohl směle porovnávat s dnešními sportovními profesionály a s jejich tučnými bankovními konty. Zdaleka tedy nebyli idealistickými amatéry, jak by se nám mohlo zdát.

Podrazy a fauly byly trestány mrskáním, jak dosvědčují i vázové malby trenérů i rozhodčích s pružnými pruty v rukách.

Vdaným ženám bylo zakázáno se účastnit či dívat na hry, a to pod trestem smrti, i když nikde není zaznamenáno, že by se jediný takový trest vykonal. Výjimkou byla účast majitelek koní při závodech vozů. (Teprve v pozdějších letech byly pořádány i běžecké hry pro dívky, a to na počest bohyně Héry, manželky Dia. Dívky běhaly v tunikách, které nechávaly pravý prs odhalený.)

NAZÍ ZÁVODNÍCI

Dalším velice zjevným rozdílem oproti dnešním hrám bylo to, že atleti závodili nazí, těla natřená vrstvou olivového oleje. Důvody nejsou příliš jasné, ale dá se předpokládat, že v řecké společnosti, tak zvyklé na zdůrazňování těla, byla mužská nahota ideální formou a jiným výrazem řecké soutěživosti.

Jiné verze tvrdí, že tato praxe začala poté, co jeden běžec v jedněch z prvních hrách ztratil svou bederní zástěrku, ale pokračoval a závod vyhrál. Jak ostatně napsal Platon, "klasičtí Řekové na rozdíl od barbarů se nestyděli pohybovat nazí". Nazí byli i trenéři a rozhodčí, pokud se pohybovali přímo na závodišti. Oblečeni byli jen vozatajové na závodních vozech.

POSVÁTNÝ MÍR

Stále probíhá archeologický výzkum, který upřesňuje či demytizuje starověké hry. Nevyčerpatelnou studnicí jsou vedle literatury i malby na antických nádobách, které jsou - podle odhadů - až z jedné poloviny věnovány tělesné kultuře a sportu.

Každé čtyři roky poslové cestovali řeckým světem a vyhlašovali posvátný mír zajišťující bezpečný přechod přes jakýkoli stát pro všechny účastníky a diváky her. Nic jim nesmělo stát v cestě. Když nastal čas her, armády znepřátelených měst obvykle odložily zbraně.

V roce 480 před n. l. se v Olympii nic nezastavilo, hry probíhaly, i když Peršané zapalovali Atény. Všichni Řekové byli zváni k účasti na velkých oslavách ve svatyni boha Dia v Olympii. A lidé skutečně přicházeli, od roku 776 před n. l. (tradiční datum první olympiády) až do pozdního 4. století n. l., čímž se hry staly vůbec nejtrvalejší řeckou institucí. Tato panhelénská shromáždění byla vyjádřením příslušnosti k řecké kultuře, v níž náboženská zbožnost a nadšení pro sport hrály prvořadou důležitost.

MÝTY V POZADÍ

Nicméně archeologové - po více než stovce let, co zkoumají Olympii - se nyní spíše kloní k názoru, že atletické závody nebyly součástí původních oslav v Olympii, ty prý přišly až později. Ať tak či onak, soupeření atletů bylo součástí náboženských slavností v Olympii, které přinášely poctu Diovi procesími a oběťmi.

Existují různé teorie, že sportovní zápolení se vyvinulo z pohřebních her, že byly iniciačním vstupem mladých chlapců mezi muže či ztělesněním mýtů.

Například známý řecký cestovatel Pausanius z 2. století n. l. i jiní spisovatelé tvrdí, že to byl Diův syn Herakles, který založil hry na počest svého otce. Další zdroje připisují vznik her královi Pelopovi poté, co zvítězil (mimo jiné podvodem) nad Oinomaem, králem Élidy, v jízdě na voze. Tím Pelops získal nejen ruku Oinomaovy dcery Hippodameie, ale i celou Élidu a poté i celý poloostrov (odtud jméno poloostrova Peloponés).

Olympijské hry se konaly každé čtyři roky, zpravidla v srpnu či v září. Trvaly pět až sedm dní, organizovali je a dozor při nich měli zvláštní úředníci, takzvaní hellánodikové. Her se mohl aktivně účastnit každý bezúhonný řecký občan, který prošel aspoň desetiměsíčním výcvikem.

První a poslední den her byl věnován obětem Diovi, v ostatních dnech se závodilo. Atleti sem ale přicházeli mnohem dříve, zhruba měsíc před hrami, aby se věnovali tréninku pod dohledem. Stejně tak aspoň několik dnů předem se zde začali objevovat první návštěvníci.

Například americký archeolog Stephen Miller z univerzity v kalifornském Berkeley na základě mnohaletého studia takto rekonstruuje atmosféru her z roku 300 před n. l.: "Již celé dny před soutěžemi se zde scházely davy lidí a živily se masem opékaných volů na oltářních ohních, přinášely oběti za účasti kněze a hudebního doprovodu flétny. Lidé zbudovali na polích stovky stanů, hustý kouř z ohňů zaplnil vzduch. Rojily se mraky much, řečníci se chvástali a jen žvanili. Z hlučného davu se pro každého našlo něco - byli zde různí kouzelníci a věštci, básníci recitující verše a sochaři předvádějící svá díla."

A jak dodává jeden starověký autor, "našlo se zde bezpočet právníků, kteří obraceli spravedlnost naruby, a stovky obchodníčků, kteří obchodovali se vším, co jim přišlo pod ruku."

KŘESLA JEN PRO HOSTY

Být v Olympii znamenalo po celá staletí podřídit se skromným podmínkám i obtížím. Například již zmíněný filozof Epiktetos píše o horku, nekonečných davech, provizorním ubytování, ubohé hygieně, což zvláště kontrastovalo s nádherou chrámů zasvěcených Diovi a Héře či Feidiovy sochy Dia, považované za jeden ze sedmi divů starověkého světa.

Návštěvníci bydleli, jak se dalo, ponejvíce ve stanech, jen ti nejvýznamnější byli ubytováni v Leonidaionu, největší budově Olympie (80 metrů x 74 metrů), postavené ve 4. století před n. l.

Klasický stadion byla prostá běžecká dráha mimo posvátný okrsek. Pouze sudí, hellánodikové a diplomatičtí představitelé měli stálá kamenná sedadla v malé oblasti na jihu stadionu. Ostatní diváci jen stáli či seděli na travnatých okrajích.

TAKZVANÝ VÍTĚZ CÍSAŘ NERO

V průběhu doby se pro závodníky, atlety, vyvinuly věkové třídy pro muže a dorostence (zřejmě od 12 do 17 let). Soutěže zahrnovaly různé běžecké závody (na asi 200, 400 a nejvíce na 4800 metrů), a dokonce běh ve zbroji, ale neexistoval žádný antický maraton.

Olympia měla také jezdecké soutěže s vozy, v nichž majitelé, nikoli jezdci, byli vyhlašováni vítězi. Majitelé ani nemuseli být přítomni a často si najímali jezdce, což byla okolnost dovolující různým monarchům, tyranům a dokonce i ženám, aby se stali olympijskými vítězi.

Například aténský státník a vojevůdce Alkibiades se zúčastnil her sedmi vozy ve hrách roku 416 před n. l. Nevíme, zda řídil jeden z vozů osobně, avšak "vyhrál" první, druhé, třetí i čtvrté místo. Kyniska, dcera spartského krále, dokonce vyhrála hned dvakrát souboj čtyř vozů, a to při olympiádách v roce 396 a 392 před n. l.

Ostatně vlastnit koně v chudém a hornatém Řecku bylo znakem velkého bohatství, například i Aristoteles píše o tom, že "chovat závodní koně je možné jen pro ty nejbohatší".

Do historie olympiády vstoupil také - neslavně a značně komicky - římský císař Nero. Podle jeho životopisce Suetonia se Nero zúčastnil osobně soutěže deseti vozů v r. 67 n. l. Byla to pěkná parodie - dokonce i když spadl ze svého vozu a závod nedokončil, byl prohlášen za vítěze. Později Řekové tyto hry odmítli včetně jeho vítězství.

BOXERY PRÝ NEPOZNALI ANI JEJICH VLASTNÍ PSI

Velmi populární disciplínou byl pentatlon, pětiboj - hod diskem, oštěpem (při použití vrhacího řemínku), skok do dálky (se závažím v ruce), běh (pravděpodobně na 200 metrů) a zápas. O tom, jaká byla kritéria pro vítěze pětiboje, se vedou diskuse starší, než je historie moderních olympiád. Většina vědců se domnívá, že šlo o postupné vyřazování borců jen na dva soupeře, kteří se pak střetli na závěr v zápase.

Zápas, box a takzvaný pankration - kombinace zápasu ve volném stylu s boxem - byly označované jako "těžké disciplíny". Zřejmě i proto, že zde neexistoval žádný časový limit nebo váhové kategorie, takže borci byli opravdu těžké váhy. Třeba takový Milon z Krotonu, jeden z největších olympijských siláků a zápasníků, prý byl schopen na jedno posezení sníst dvacet kilo masa a chleba a toto obrovské množství ještě spláchnout osmi litry vína.

Škrcení a lámání kostí dovoleno



Konec pěstního zápasu. Muž vpravo se vzdává (amfora z let 500-490 př.K.)

Při pankratiu bylo závodníkům dovoleno ledacos - rány pěstí, kopání, škrcení, lámání prstů a údery do genitálií, jen kousání a dloubání do očí bylo zakázáno. Boxeři, ale i někteří pankratisté nosili na rukou rukavice z kožených, až tři metry dlouhých řemínků. Rukavice sloužily k ochraně rukou zápasníka, nikoli k tomu, aby ztlumily úder do tváře protivníka.

Je mnoho maleb či reliéfů, které ukazují boxery s krvácejícím obličejem či zlomenými nosy nebo znetvořenýma ušima. Satirické epigramy (například Lucilius) tvrdí, že boxeři byli tak znetvořeni k nepoznání, že se k nim nehlásili ani vlastní psi, a že se proto nemohli ucházet ani o dědictví.

ZVÍTĚZIL I PO SMRTI

Zápasnické soutěže byly rozhodnuty pádem, zatímco při boxu a pankratiu se v souboji pokračovalo tak dlouho, dokud se jeden z borců nevzdal nebo byl neschopný boje. Záznamy mluví i o smrtích, a dokonce o posmrtném vítězství: trojnásobný vítěz v pankratiu Arrhachion z Figaleie roku 564 před n. l. sice zemřel na následky škrtícího chvatu, ale byl vyhlášen za vítěze počtvrté, neboť stačil předtím vymknout soupeři kotník a přinutil ho se vzdát.

Atleti se těšili imunitě v případě neúmyslného zabití, nicméně rozhodčí odmítli přiřknout vítězství jakémusi Kleomedovi z Astypalaie, a to zjevně pro úmyslné zabití soupeře v boxu.

DIÁGORE, ZEMŘI TEĎ!

Být vítězem v antice znamenalo skutečně hodně, byl to okamžik vrcholného štěstí, ostatně stejně jako pro olympijského vítěze dnes.

Staří Řekové věřili, že vítěz se těší přízni bohů. Na olympiádě roku 448 před n. l. vyhráli dva bratři z Rhodu, každý v jiné disciplíně. Běželi pak do davu pro svého otce, který sám kdysi před léty na olympiádě zvítězil. Jak ti tři triumfálně pochodovali na stadionu, diváci šíleli a zasypávali je květy. Traduje se, že v té chvíli jakýsi Sparťan zakřičel na otce: Diágore, je čas zemřít, nikdy nebudeš šťastnější!

Pindaros (518-431 před n. l.), básník, který opěvoval olympijské hry, říká, že atletické vítězství je ta nejvyšší meta, o kterou může smrtelník usilovat. Zároveň píše i o poražených, kteří se vraceli do rodných měst raději postranními uličkami.

Na počest vítězů vznikaly sochy, básně, rodná města je triumfálně vítala, dokonce se kvůli nim bořily hradby, aby vítěz mohl vejít nově zbudovanou branou. Byli zahrnuti dary, dostávali doživotní peněžní renty, byli zbavováni daní či se mohli celoživotně stravovat na účet města-státu.

Podle Solonova zákona z 6. století před n. l. dostal každý Atéňan, vítěz olympijských her, od státu 500 drachem. Podle známého autora a znalce antiky Vojtěcha Zamarovského, jak píše ve své nově doplněné knize Vzkříšení Olympie (Euromedia, Praha 2003), byla taková suma srovnatelná s ročním výnosem tehdejšího velkostatku.

Americký historik Donald Kyle v dubnovém čísle časopisu Archaeology tuto částku převádí na současných 300 000 dolarů, tedy devět milionů korun. A různé záznamy svědčí o tom, že aténské odměny zdaleka nebyly nejvyšší.

Atleti obvykle na hrách zastupovali své rodné město, ale nezabraňovalo jim to, aby nesoutěžili za jiné. Například Astylos z Krotonu vyhrál dvakrát běžecké závody v Olympii (488 a 484) za Kroton, ale v roce 480 již závodil za Syrakusy.

Sponzorství není vynálezem nové doby. Jeden nápis v Efesu svědčí o tom, že jakýsi trenér žádal kolem roku 300 před n. l. o finanční podporu města pro svého nemajetného atleta.

SROVNÁNÍ VÝKONŮ ANEB JAK RYCHLE BĚŽÍ ZAJÍC

Dají se vůbec srovnat výkony starověkých atletů a dnešních? Zřejmě to nikdy s naprostou jistotou nezjistíme. Vždy se tam objevuje řada neznámých: Řekové neměli technické prostředky jako naše stopky, navíc jejich míry se lišily město od města, stadion od stadionu, a navíc výsledky nezaznamenávali.

I kdybychom nakrásně věděli, kolik metrů hodil diskař, nevíme přesně, jakým konkrétně házel diskem. A záznamy o výsledcích v podstatě vůbec chybějí. Jak uvádí Zamarovský, ve skutečnosti známe z antiky pouze tři údaje v absolutních číslech. Například jeden záznam tvrdí, že "padesát pět stop do dálky skočil Fayllos, v disku mu do stovky chybělo pouze pět". V přepočtu na naše míry skočil tedy Fayllos 16,28 metru, diskem hodil 28,2 metru.

Ale šlo ve skoku o jakýsi trojskok, nebo jen součet pěti povolených soutěžních skoků? Nevíme, názory historiků se různí. Takže dál tápeme v temnotách...

RYCHLEJŠÍ NEŽ DNEŠNÍ MISTŘI?

Stejnou záhadou zůstanou zřejmě výkony řeckých sprinterů. Jakýsi běžec Polymnestor z Milétu vyhrál běh na jeden stadion v Olympii v roce 596 před n. l. Traduje se, že byl schopen dohonit a chytit zajíce. A tento antický zajíc byl zřejmě stejně rychlý jako ten dnešní, který uběhne zhruba 14 metrů za sekundu. Zamarovský tedy dochází k závěru, že běžel-li Polymnestor za zajícem aspoň padesát metrů, musel tuto trať proběhnout za 3,7 sekundy. V takovém případě by Polymnestor za sebou nechal daleko i dnešní nejlepší běžce, kteří běhají stovku za 9,9. Nejméně o dvacet metrů...

Autoři: ,



Nejčtenější

Češi si v Astaně oblékli „boratovské“ plavky, skončili ve vazbě

Zelené plavky proslavil filmový snímek Borat z roku 2006 s hercem Sachou...

Skupina Čechů se chtěla z žertu vyfotit v kazašské Astaně v kultovních zelených plavkách, kterými zemi proslavil...

Turisté naházeli za rok do římské fontány 36 milionů, charita je nedostane

Před římskou fontánou jsou každý den takové davy, že je velice těžké se k jejím...

Peníze, jež turisté nahází do slavné římské fontány di Trevi, už nebude automaticky dostávat katolická charitativní...



Je to tady! E-kola naplno vtrhla na cyklostezky i do terénu

Moderní e-kolo Specialized Turbo Vado 4.0 pro jízdu po městě i pro výlety po...

Měl jsem pekelný sen. Sešla se naše parta na bikovou půldenní vyjížďku. „Doufám, že na vás nebudeme čekat,“ obrací se...

Kde sídlili Keltové i páni. Výlet za tajemnými hrady Drahanské vrchoviny

Repešský žleb

Podzimní lesy bez listí jsou ideálním obdobím pro hledání starých zřícenin, ze kterých toho mnoho nezbylo. Doslova...

PŘEHLEDNĚ: Podívejte se na novinky lyžařských areálů. Kde zdražili?

Zahájení lyžařské sezony ve skiareálu na šumavském Špičáku.

Lyžaři si v nadcházející zimní sezoně připlatí za permanentky v průměru o čtyři procenta víc než loni. Vyplývá to z...

Další z rubriky

Karibské moře po ničivých hurikánech. Kam se vydat a kde raději počkat

Jako v ráji. Pláž Las Terrenas v Dominikánské republice

Mnohé ostrovy v Karibském moři platí za turistický ráj na zemi. Část tohoto ráje letos zažila šok ze tří silných...

Bělehrad je těžkotonážní balkánský válec, jehož síle podlehnete

Bělěhrad je jako tavící kotel Balkánského poloostrova. Nebude to trvat dlouho a...

Metropole Srbska u našich cestovatelů dlouho platila za nutnou dopravní komplikaci při rychlém přesunu do Řecka. A mezi...

Zkušenosti, které v Čechách nezískáte. Jak se žije nahoře

Horský klášter v Bhútánu

Aby nedošlo k mýlce, v tomto textu nejde o horních deset tisíc boháčů, nýbrž o život ve vysokých nadmořských výškách,...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.