Znají to i statisíce českých turistů, kteří každý rok jezdí do hotelových komplexů Středomoří. Na mnoha místech se jim nabízejí při lenošivém pobytu v hotelových komplexech nejrůznější programy, které bývají označovány jako animace. Co a kdo se však pod tímto označením skrývá? A jaký vlastně bývá program animací, který provází turisty prakticky po celý jejich pobyt? Jednoznačná odpověď neexistuje, protože takzvané animační programy najdete od Kanárských ostrovů až po Turecko, od Řecka po Maroko. Úroveň a složení jednotlivých nabídek jsou proto nesmírně rozdílné. Je ovšem pravda, že někdy se skutečně můžete dočkat vždy slibované zábavy a zpestření pobytu, ale jindy zase zažijete neuvěřitelně stupidní podívanou, nad níž v tom lepším případě mávnete jenom rukou. Celý systém animace vychází z toho, že majitelé ubytovacích komplexů předpokládají, že něco podobného k masové turistice neodmyslitelně patří, že to jejich návštěvníci vyžadují. Často se stává, že mnoho lidí, jež po tisících přivážejí cestovní kanceláře, se někdy skutečně spíše na dovolené chtějí nechat bavit, než aby se snažili bavit sami. Přes den, kdy se pořádají sportovní soutěže, různá cvičení či akce pro děti, se animační »řádění« dá ještě jakžtakž vydržet. I když české děti si většinou mnoho zábavy neužijí, protože »animátoři« (vesměs mladé dívky a mladí muži) téměř kdekoli ovládají němčinu či angličtinu (popřípadě ještě francouzštinu či italštinu), ale s češtinou se nesetkáte. To je pochopitelné, ale pro většinu českých dětí to bývá poněkud omezující. Ale budiž, k mnoha soutěžím pro děti vlastně žádné jazykové znalosti nepotřebujete. Ta pravá animační hrůza však přichází až večer. Po masových útocích turistů na bufetové stoly ve velkojídelnách (většinou mají honosný název restaurace) dostává totiž šanci »umění«. Může se jednat například o folklórní večery podle tradic jednotlivých zemí. Kdyby alespoň to, protože poznat folklór není nikdy na škodu. Člověka to může do dalšího života jenom obohatit. Jenže úroveň těchto vystoupení a především místních »umělců« bývá velmi slabá. Ti, kteří udrží nějaký nástroj v ruce či se dokáží neustále šklebit na pódiu, mají dveře do hotelových komplexů otevřené. Ještě větší »taškařicí« jsou různá kouzelnická show, kabarety, vystoupení zpěváků či tanečníků. To si pak člověk často povzdechne: zlatý Ein Kessel Buntes z bývalé NDR. Samozřejmě nelze vyloučit, že některá představení (když už postrádají uměleckou hodnotu) mají alespoň určitý nádech zábavnosti. To bohužel nebývá tak často. Co tedy našinci v takových případech zbývá? To samé, co doma: o svoji zábavu by se měl postarat především každý sám.
7. září 1999
