Američtí amišové: život bez aut i elektřiny

  10:37
Uprostřed nejmodernější civilizace, využívající všechny výdobytky nové doby, žijí v USA lidé, kteří se všeho vzdávají ve prospěch prostého života ve víře. Říkají si amišové a je jich kolem 150.000. Nepoužívají žádná motorová vozidla a do jejich domů nevede elektřina. Nezajímá je pokrok, protože jsou spokojeni a šťastni i bez jeho vymožeností.

Amišové žijí roztroušeni ve 22 státech USA a v kanadském Ontariu. Základem jejich světonázoru je víra v Boha a praktikování jednoduchého života v souladu s přírodou, půdou a ostatními členy své komunity.

Věří, že budou-li žít tímto tradičním způsobem, budou blaženější než uspěchaní a zmatení neamišové honící se za kariérou a prosazující své ego všemi prostředky. Své přesvědčení nikomu nevnucují a otevřené konfrontaci s moderním světem se úzkostlivě vyhýbají.

Hlavou ženy je muž

Základním kamenem amišského společenství je domov a rodina. Organizace rodiny je striktně monogamní a patriarchální. Biblická slova "...hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh," jsou amišům vštěpovány odmala. Dobře vědí, že svazek manželský může být rozdělen pouze smrtí, a že rozvod je zapovězen.

Žena následuje muže, pomáhá mu a je jeho oporou, není mu však rovna. Její doménou je péče o domácnost a rodinu, úkolem muže je její zabezpečení. Drtivá většina amišů se živí zemědělstvím a žije na venkově.


Barevná harmonie  pensylvánského venkova

Průměrná rodina má pět až osm dětí. K základním povinnostem matky patří výchova potomků a péče o ně, vaření, úklid, práce na zahradě, zpracování ovoce a zeleniny nebo jejich příprava na prodej na trhu. Nemálo času tráví šitím šatů pro sebe i pro celou rodinu.

Děti se do domácích prací zapojují již v ranném věku. Pomáhají krmit zvířata, zalévají záhony, sbírají vajíčka či úrodu ze zahrady, učí se přijímat zodpovědnost. Význam přísloví "bez práce nejsou koláče" chápou již ve čtyřech letech.

Výzdoba amišských domácností je jednoduchá. Pár kusů dřevěného nábytku, sem tam nějaká dečka, oblečení pověšené na zdi. Květy se pěstují pouze na záhonech nebo v květináčích, vázu byste zde hledali marně. Na stěnách nevisí žádné fotografie a fotografování jako takové amišové striktně odmítají. (To je mimochodem i hlavní důvod, proč je obrazová příloha k této reportáži tak skromná.) 

ODKUD PŘIŠLI AMIŠOVÉ

Kořeny amišů
sahají do Švýcarska a Nizozemí 16. století, kde během Reformace vznikla náboženská skupina anabaptistů, věřících, kteří odmítali křest novorozenců. Byli přesvědčeni, že nově narozený človíček není schopen uvědomit si svoji světonázorovou orientaci a tudíž by neměl být pokřtěn minimálně do doby, kdy na základě svého přesvědčení o křest sám požádá. Nelíbilo se jim ani vedení válek a zabíjení ve jménu víry, odmítali povinnou vojenskou službu. Skupina s narůstajícím počtem přívrženců byla tehdejšími mocipány označena jako podvratná a její stíhání na sebe nenechalo dlouho čekat.

Zachránil je útěk
Za svou víru a přesvědčení byli Amišové pronásledováni, biti, mučeni a vězněni. Mnozí kvůli tomu opustili Evropu a emigrovali do severní Ameriky. První z nich se začali na novém kontinentu usazovat na přelomu 17. a 18. století. Na jihovýchodě státu Pensylvánie, kam je pozval jeho zakladatel William Penn, žijí dodnes. Kongregace dnešních amišů se pohybují od ortodoxních až po liberální. Zatímco nejstriktnější z nich žijí stejně jako před dvě stě lety, tolerantnější našli kompromis mezi vymoženostmi moderního světa a pilíři víry, ze které vzešli. Vyznavači obou větví se však shodují v rezervovaném postoji k pravidlům, principům a filosofii "vnějšího světa", ve kterém namísto pokory, sounáležitosti a slova božího často promlouvají zbraně, moc, peníze, majetek a pýcha.

Plnovous ano, knír ne

Amišský šatník je inspirován oblečením jejich předků, rolníků 16.století. Symbolizuje pokoru a skromnost, je sjednocujícím prvkem komunity, kterou tím odlišuje od ostatních "bezvěrců".

Muži obvykle nosí černé kalhoty, ke kterým patří šle. Jednobarevná košile bývá doplněna černou vestou, hlava bývá přikryta kloboukem se širokou krempou.

Ve sváteční den nebo v zimním období se nosí klobouk černý, do práce slamák s černou obrubou. Podle šíře krempy a stuhy je možné rozlišit příslušnost k určité kongregaci. Znalci jsou tak schopni již od pohledu zjistit, zda patří majitel pokrývky hlavy ke skupině liberální nebo konzervativní.

Při účasti na bohoslužbách mají muži na sobě bílou košili s černou vestou, v zimě ukrytou pod kabátem stejné barvy.

Kabát nemá límeček, knoflíky ani klopy, tj. součásti obvyklé na vojenských stejnokrojích. Amišové jsou striktní pacifisté a s armádou nechtějí mít nic společného. Ze stejného důvodu nenosí ani knír, typickou ozdobu oficírů předchozích století. Ženatí muži si naopak nechávají narůst starozákonní plnovous, místo mezi nosem a horním rtem si však pečlivě holí.

Ženy uvidíte zpravidla v jednobarevných dlouhých šatech s černou zástěrou, jejich dlouhé vlasy bývají ukryty pod čepcem. Svobodné ženy si k bohoslužbám oblékají zástěru bílou. Obuv mužů, dětí i žen je obvykle z černé kůže. Skříně na oblečení jsou nevelké, vždyť většina žen vlastní pouze čtvero šatů: jedny svátečnější, jedny obyčejné, jedny na praní a jedny rezervní.

Bez daní a bez důchodů

Amišská obydlí, domy, které obvykle navazují na farmy, mají zpravidla dvě nebo tři bytové jednotky. Pod jednou střechou tak obvykle žijí mladí, jejich rodiče a staří rodiče. Ústavy sociální péče a domovy důchodců ve světě amišů neexistují, a příslušníci rodiny i komunity se zabezpečují navzájem. Pomáhají si, pečují o sebe a stát k tomu nepotřebují.

Princip vzájemnosti je prostý. Recyklace lásky. Nezávislost na vnější společnosti, kterou tímto získávají, sekundárně ještě více upevňuje projevy solidarity a vzájemnosti v rámci pospolitosti. Amišové dokonce odmítají pobírání důchodů či jakýchkoliv sociálních dávek. Stát si toho váží a na oplátku je zprostil povinnosti platit určité daně.

JEDINÁ VYMOŽENOST - TELEFON

Jedním z mála vynálezů moderní doby, které amišové používají, je telefon. I zde však platí jistá omezení. Předně, telefon nelze mít doma. Potřebují-li zavolat doktora, veterináře, nebo prověřit ceny na plodinových burzách, musí tak učinit z telefonní budky. Potřebuje-li jeden z členů komunity urychleně přivolat ostatní, například v případě hrozícího nebezpečí, použije zvonici, kterou jsou vybaveny některé usedlosti.

Traktor na pole nepatří

Traktory, či jiné stroje poháněné za pomoci motorů, používají při práci na polích pouze nejliberálnější amišové. Ostatní si vystačí s pomocí dobytka.

Pohled na pluhy tažené párem koní nebo mul je pro zdejší kraj typický a mnoho lánů zemědělských plodin je obděláváno ručně, s motykou v ruce. Pole jsou osázena kukuřicí, jetelem, ječmenem, pšenicí nebo rýží, ve velkém se pěstuje i tabák, brambory či rajčata.

Amišská pole údajně poskytují vyšší a kvalitnější výnosy než role ostatních amerických farmářů. Tento fakt je připisován zvýšené péči a používání lehké mechanizace tažené koňmi namísto těžkých traktorů.



Amišové nejčastěji jezdí v koňské bryčce

Energie z vody a větru

O tom, že amišové nepoužívají elektrickou energii, již padla zmínka. Je-li tma, svítí svíčkami, petrolejkami nebo plynovými lampami. Jejich mlýny jsou poháněny vodou nebo větrem.

K dopravě používají amišové dřevěné drožky tažené koněm nebo mulou. Charakteristické dvoukoláky a čtyřkoláky jsou v zadní části vybaveny nepřehlédnutelným výstražným trojúhelníkem zhotoveným z odrazových sklíček. Samozřejmostí je i svítilna a směrové světlo napájené baterií. Podle četnosti výskytu černých bryček na silnicích poznáte, zda se nacházíte uprostřed nebo na okraji amišského území. 

STÁT vs.YODER

Rozdílné postoje státu a představitelů amišské pospolitosti vyústili v roce 1972 ve velký soudní případ známý jako Wisconsin versus Yoder. Nejvyšší soud Spojených států ve svém závěrečném verdiktu přiznal nadřazenost požadavku druhé strany, zaštítěného právem na svobodné praktikování amišské víry, nad svým zájmem povinného vzdělávání do šestnácti a učinil výjimku ve svém původním rozhodnutí.

Školy plné nástrah

Důraz na vzdělávání není rozhodně pro amiše prioritou. U většiny z nich končí základní školou.

Učitelé v jedno a dvoutřídních školách, situovaných ve střediskových vesnicích, jsou najímáni školní radou, která je volena komunitou. U kantorů není vyžadováno odborné pedagogické vzdělání. Ke kvalifikaci postačuje i absolvování osmi ročníků základky. Mnohem důležitější je, aby obsah vyučování neprotiřečil hodnotám zdůrazňovaným amišskou rodinou a náboženstvím.

Ačkoliv je ve Spojených státech školní docházka povinná do 16 let, amišové se obávali, že vyučování na vyšších stupních škol, které by probíhalo mimo vliv jejich společnosti, "ve vnějším světě plném nástrah a pokušení", by mohlo vážně ohrozit vývoj, mravní i společenské základy dospívajících příslušníků komunity.

Skutečnost, že amišové nepřikládají valný význam důležitosti vyššího vzdělávání a jejich ratolesti končí se školou v patnácti, zdaleka neznamená, že by byli lidem nevzdělaným. Odmítají se pouze zatěžovat tím, co nebudou s určitostí nikdy v životě potřebovat. Hloupí však rozhodně nejsou. Většina z nich ovládá dva cizí jazyky, a co se týče například jejich znalostí živočišné a rostlinné výroby, mohou směle konkurovat kterémukoliv absolventovi střední zemědělské školy již ve svých dvanácti.

Hřbitov není pro každého

Překvapivý není pouze amišský život, ale i jejich přístup k loučení s tímto světem. Na rozdíl od každodenního pracovního či nedělního šatu, ve kterém převládá černá, je barvou smrti, do které je oblečen nebožtík, bílá. Jednoduchá borová rakev, ve které je zesnulý vystaven a později pochován, je stejně prostá jako pohřební obřad nebo náhrobní desky.


Na amišském hřbitově nenajdete květiny, věnce, svíčky ani kříže, byť každý z těch, co ve zdejší zemi leží, zasvětil celý život Bohu.

"Neskromný" je pouze počet lidí přítomných na pohřbu. Platí zde téměř přímá úměra: čím starší člověk, tím více pozůstalých. Když před několika lety zemřela v Pensylvánii devadesátiosmiletá amiška, zanechala po sobě tři sta čtyřicet tři živých potomků v přímém příbuzenském vztahu. Jejího pohřbu se kromě devíti dětí, osmdesáti čtyř vnoučat, dvou set čtyřiceti sedmi pravnoučat a tří prapravnoučat zúčastnili i desítky sousedů a dalších členů komunity.

Sebevražda je, stejně jako vražda, považována za  hřích nejtěžší a v komunitách je záležitostí téměř neslýchanou. Pokud by přece jen někdo z jejich řad ukončil vědomě život, ať již svůj nebo cizí, na amišském hřbitově pro něj není místo a musí být pochován jinde. Některá provinění se prostě odpustit nedají.

Amišové vs.civilizace

Jak dlouho ještě amišská subkultura a její přívrženci vydrží vzdorovat tlakům, vlivům a nástrahám moderní doby, je otázka, kterou si amišové nekladou. Jakkoliv fundamentální se může na první pohled zdát jejich světonázor, jeho součástí je svobodná možnost volby. Odejít či zůstat. Přerušit nebo pokračovat. Podlehnout nebo odolat. Skutečnost, že se jejich potomkové, byť ne všichni, k odkazu a tradici svých předků hlásí již páté století, je důkazem toho, že i světonázor pro mnohé nepochopitelný a zpátečnický, má rozhodně něco do sebe.

Bude-li jejich víra dostatečně atraktivní i pro další generace, ukáže čas. Jisté je jedno. Jejich životy a názory na svět jsou neopomenutelnou součástí mozaiky tohoto světa. Světa jednadvacátého století.

 

Ortodoxní amišové i v jednadvacátém století namísto traktorů obdělávají svá pole za pomoci jednoduché mechanizace tažené koňmi. Nejenže je to v souladu s jejich vírou, údajně tím dosahují i vyšších výnosů.

Malí kluci na charakteristickém dvoukoláku taženém koníkem. Jejich jednobarevné košile, nezbytné šle a slaměné klobouky s černou stuhou již zdálky prozrazují, že patří k amišům.

Na amišských hřbitovech nenajdete žádné květiny, věnce, svíčky ani kříže, byť každý z těch, co ve zdejší zemi leží, zasvětil celý život Bohu. Místa posledního odpočinku jsou stejně prostá a skromná, jako životy lidí, kteří tu odpočívají.

Nejpoužívanějším dopravním prostředkem je pro amiše koňská bryčka. Aby mohla jezdit po stejných silnicích jako auta, musí být vybavena elektrickou svítilnou, nezbytnými směrovkami, zpětným zrcátkem, odrazovými sklíčky a výstražným trojúhelníkem.

Zelená vegetace, modrá obloha, červená stodola. Barevná harmonie pennsylvánského venkova potěší oko každého fotografa i estéta.

Na silnicích pensylvánské Dutch country se každodenně setkávají vyznavači životních stylů šestnáctého i jednadvacátého století.

Autoři:

Nádraží Praha Vršovice

  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  27.3 14:07

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Vstup zakázán! Ostrovu Morgan vládnou tisícovky pokusných makaků

25. března 2024

Mohutné duby porostlé chomáči lišejníků, husté křoviny a šest úzkých písečných pláží. Morgan Island...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

KVÍZ: Poznáte země světa podle jediné fotografie?

22. března 2024

Existují místa, která jsou tak výjimečná, že se dají zařadit pouze do jedné konkrétní země. Poznáte...

Mnohem lepší než Thajsko. Kambodža vás okouzlí vstřícností i památkami

21. března 2024

Kambodža byla loni zvolena asijskou vedoucí kulturní destinací. My jsme si její návštěvu...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Nejpomalejší rychlík světa. Ledovcový Express nabízí úchvatnou jízdu

25. března 2024

Tentokrát jsme se za švýcarskými panoramaty vydali s vlaky Rhétských drah, tedy typicky červenými...

Děravé království v údolí Loiry. Nejen zámky, ohromí skalními domy i koktejly

28. března 2024

Premium V některých se pěstují houby, v jiných zpracovávají jablka, v dalších farmáři chovají bource...

Sedadlo v třinácté řadě v letadlech nehledejte. Chybí tu i další čísla

28. března 2024

Třináctka má v Evropě pověst smolného čísla. Pokud se vám ale podařilo zasednout v letadle na...

Láska na druhé sousto. Japonská kuchyně je plná nástrah i úžasných chutí

28. března 2024

Seriál Když jede člověk do Japonska, nevezme si s sebou zásobu paštik, to se rozumí tak nějak samo sebou....

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  27.3 14:07

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...