V tom to právě je. Ameland, ostrov u pobřeží severního Nizozemska, je zónou velkého klidu, a právě proto na něj lidé jezdí. Je to místo, kde i neklidné duše a dobrodružné typy zjišťují, že vůbec není marné posedět na břehu moře, u trsů nízké trávy, mezi šumícími písečnými dunami. Že je příjemné přemýšlet třeba o tom, jak to ta dívka dělá, že ji kůň na slovo poslouchá a ona, když cválá po pláži, pak vypadá jako princezna z pohádky. Ale také je možné na Amelandu nepřemýšlet o ničem, neboť na tom kousku písku porostlém borovicemi zjistíte, že není větší radosti než chodit po břehu moře a myslet jen na to moře.
Tento ostrůvek, ležící jen několik kilometrů od pobřeží, vždy býval tak trochu koncem světa, domovem lidí, kteří se po generace učili žít skromně a vždy byli pyšní na svoji malou říši. Většinou to byli velrybáři, a ač po velrybách není dávno ani vidu ani slechu, všichni pečlivě opatrují dávné tradice svých předků a různé historky o velrybách, velrybářských výpravách a potopených lodích rozhodně neupadly v zapomnění. "Vraků je kolem dost a dost," říká Jacob Bakker, strážce majáku.
Železná konstrukce se tyčí do výše z hájku borovic na jednom konci ostrova a už od roku 1880 ukazuje lodím cestu mělčinami. Od té doby se změnilo jen to, že dříve Jacobovi předchůdci sledovali lodě a koráby dalekohledy, dnes už strážcům majáku pomáhají oči elektronické navigace. I bez dalekohledu ovšem může Jacob z majáku, jehož světelná louč prý patří k nejsilnějším na světě, přehlédnout skoro celý ostrov. Tvoří ho čtyři vesnice melodických jmen: Hollum, Ballum, Nes a Buren, v nichž není často snadné poznat, zda ten či onen domek byl postaven před dvěma sty lety, nebo před rokem.
Nové na ostrově vždy pečlivě kopíruje staré. Vše má svůj řád a důstojnost, domky jsou strohé, nenápadné a vždy obklopené malými, pečlivě udržovanými zahrádkami, ze kterých na pocestné kynou důstojné trsy květin, střídmých narcisů i okázalých tulipánů. A hotýlky či restaurace většinou vlastní jedna rodina a atmosféra v nich tomu odpovídá, je poklidná a domácká. Nikdo nikam nespěchá, na Ameland spěch nepatří a je snadné se s tím smířit. Mezi vesnicemi se táhnou zelená políčka se spokojeně přežvykujícím dobytkem, nad houštinami kolem mokřadů krouží hejna ptáků a na pláži polehávají návštěvníci nadšení z toho, že nemusí nic dělat.
Všichni tam jezdí na kolech, ostatně jako všude v Nizozemsku. Pěšky chodí málokdo a budovy, ať pošta či hospoda, jsou vždy obestavěny změtí kol různých tvarů, barev a značek. Ovšem pozor, v Nizozemsku nezahlédnete houfy pestrobarevných mladíků, kteří se na neuvěřitelně ozubených horských kolech futuristických konstrukcí řítí podél Vltavy. Kola jsou bytelná, důstojná, nevyhlížejí jako rekvizity ze sci-fi, mají dynama, blatníky, zvonky a podobné, v Čechách téměř vymřelé součásti bicyklu. Jezdí ovšem bezchybně a mnohé si nechají líbit. K cyklistům se kola chovají ohleduplně, neboť mají řetěz schovaný v pouzdře, a dámám tedy nehrozí, že se jim bílý sportovní obleček zamaže od šmíru či bude semlet mezi ozubeným kolem a řetězem.
Kromě písku, moře, narcisů, kol, majáku též činí Ameland Amelandem jeho lidé - žije jich tam jen asi tři tisíce a většina z nich jsou vskutku potomci ostrovanů z dob, kdy to byl zapomenutý kout světa. U piva v hospodách s krbem tedy s oblibou líčí všechny ty historky o dávných plavbách, mělčinách a bouřích a dalších zásadních událostech. Tou nejdramatičtější navždy zůstane tragédie z roku 1777, kdy mezi ledovými krami kdesi na severu zahynulo při velrybářské výpravě několik set místních námořníků.
Ameland sice leží v Nizozemsku, je však svébytný a místní obyvatele poněkud znepokojují neznalé dotazy typu: Kde jsou ty větrné mlýny? (V severním Nizozemsku je větrných mlýnů velmi málo, smiřte se s tím.) Nebo: Kde mohu koupit cibulky tulipánů? (Jak známo, tulipány se sázejí na podzim, a kdo se pídí po cibulkách na jaře, působí mírně podivně.) Či dokonce: Mohl bych ochutnat nějaký z vašich místních sýrů? (V této oblasti se sýrů mnoho nevyrábí.) Nedávno se ovšem k břehům Amelandu odkudsi ze severu zatoulal mrož. Okamžitě se stal velkou celebritou a miláčkem všech. Pak zase odplaval, neboť mroži, soudí starousedlíci, vskutku nemají na ostrově co dělat.
Zato na písčitých mělčinách nedaleko pobřeží se líně povalují tuleni a vůbec jim nevadí lodě, které jezdí až do jejich těsné blízkosti. "Těžko říct, co si o nás myslí," směje se Hans Boven, asi čtyřicetiletý kapitán lodi, která se každodenně plaví ke spokojeně vyhlížejícím tuleňům. "Už jsme si na sebe za ta léta zvykli," říká. Na ostrově se narodil a na lodích se se svým otcem plavil od pěti let. Vozili pro ostrovany potraviny z pevniny, ale když na Ameland začal jezdit velký trajekt, rozhodli se vše změnit. Hans koupil starou rybářskou loď, přestavěl ji a začal pořádat výlety za tuleni. "Jsem hrozně rád, že jsem mohl zůstat na moři," říká a strnulým pohledem hledí před příď lodi, která se kolébá kanály mezi zrádnými mělčinami, obnažovanými odlivem.
Když moře klesá, vše se najednou začíná měnit, všude kolem lodi se objevují pásy písku a bahna mořského dna. Voda se pak bouřlivě přelévá kanálky a kanály, proráží přehrady z písku a vytváří nové v rytmu, který se nemění po staletí. Vše se třpytí ve večerním slunci a chvílemi to vypadá, že se kolem Amelandu rozlilo tekuté stříbro. Na Amelandu mají rádi tohle bahno, tyto chvíle, kdy se při odlivu ostrov úzkými pásy pevné země spojí s několik kilometrů vzdálenou pevninou. Kdo zná cestu mezi bublajícími kanály bahnité vody a promáčenými nánosy písku, může v tuto chvíli přejít pěšky na kontinent.
Dříve to často byla pro ostrovany nutnost, nyní se toto malé dobrodružství stalo vyhledávanou kratochvílí turistů. Pod vedením zkušených a úředně zkoušených průvodců za nevysokou částku nyní mohou podniknout napínavou túru a po mořském dně přejít z pevniny na ostrov - vše ovšem musí být pečlivě načasováno, moře se vrací s neúprosnou rychlostí. Pak, během několika desítek minut, se Ameland znovu ponoří do vln a stane se až do příštího odlivu jen malým pruhem písku a zeleně ztraceným tam, kde končí Evropa a kde panuje velký klid.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT: Ameland leží nedaleko pobřeží severního Nizozemska, z pevniny na něj několikrát za den jezdí trajekty. K terminálu to je z Amsterdamu po silnici 165 kilometrů, také je k němu možné se dostat kombinací vlaku a autobusu. Trajekt pro jednu osobu v jednom směru stojí v přepočtu asi 330 korun, s autem nemá smysl na ostrov jezdit.
CO TAM DĚLAT: Ameland nabízí řadu atrakcí od jízdy na koni přes vyjížďky za tuleni k organizovanému "brodění" bahnem. To vše je možné bez problémů domluvit přímo na místě. Ideálním dopravním prostředkem je kolo, jehož zapůjčení na den přijde na asi 150 korun. Bližší informace je možné získat na turistické centrále Amelandu na telefonu (00 31 519) 546 546 či na internetové adrese www.ameland.nl
NA KOLIK TO PŘIJDE: Nejlacinější způsob, jak pobýt na ostrově, je bydlet ve stanu na tábořišti, těch je na Amelandu šest. Za týden (za dvě osoby a stan) zaplatíte přibližně 2300 korun. Ceny ubytování samozřejmě hodně záleží na sezoně. Pronájem domku na týden přijde mimo sezonu na přibližně devět tisíc korun, v sezoně více než dvakrát tolik. Přenocování v laciném penzionu či ubytovně se dá pořídit řádově za 700 korun.
 I zavilí odpůrci slunění na plážích po pobytu na Amelandu zjistí, že večerní procházka mezi dunami u pobřeží je úchvatný zážitek |
 Na ostrově návštěvník nabude dojmu, že jedním z hlavních smyslů života je vypiplat k dokonalosti svou zahrádku |
 Ameland je plný koní. Je snadné podlehnout kouzlu vyjížděk po dlouhých plážích |
 |
