Už jízda na nejvyšší vyhlídkovou horu centrálního Švýcarska stojí za to. První etapu absolvujeme zbrusu novou lanovkou Titlis Xpress s kabinkami zvenku ozdobenými státními vlajkami. Zřejmě proto, aby se zahraniční návštěvníci hledáním „té své“ cestou do přestupní stanice „Stand“ ve
2 434 metrech nad mořem i přes nádherná panoramata za okny ani chvilku nenudili.
Dalším nej je první otočná lanovka světa Titlis-Rotair, jejíž kabinka se během pětiminutové jízdy na vrcholek (3 238 m) otočí o 360 stupňů, zatímco se za okny střídají výhledy na kolmé skály, hluboké propasti a blankytně modré pukliny Titliského ledovce (1,7 km²).
Nejúžasnější panorama nás čeká na vrcholku. Působivé je obzvlášť v létě, když se člověk z věčného ledu dívá do sytě zelených údolí. Tím by vlastně všechna nej mohla skončit. Kdyby tu ovšem nebyl další rekord, a sice šest tisíc návštěvníků, kteří denně vyjedou na jeho vrcholek.
Většinu tvoří Asijci, především Indové. Ti znají Titlis ze stříbrného plátna jako kulisu romantických bollywoodských trháků a filmové melodie si hromadně zpívají v narvané lanovce už cestou nahoru.
Tady jsou na tři hodiny propuštěni do terénu, tolik volna nedostanou ani v Londýně a Paříži dohromady... A jelikož většina z nich navíc vidí poprvé v životě sníh, nečekejte, že jste objevili nejtišší místo Švýcarska. Ale hlavu vzhůru, curyšské letiště je ještě o chlup hlučnější…
Asijci jsou navíc klientelou, která do hor nepřijíždí individuálně na túry nebo lyžovat, ale ve skupinách za rychlou zábavou. A tak tu najdete highlighty typu ledová jeskyně, sedačková lanovka Ice-Flyer vznášející se těsně nad ledovcem a pro selfíčka bohužel méně výhodný visací most TITLIS Cliff Walk, který je nejvýše položeným svého druhu v Evropě
(3 041 m).
Pokud vám cirkusová nabídka stále ještě nestačí a vaše srdce prahne po „typicky švýcarském fotomotivu“, stačí se postavit do fronty a zvěčnit se s indickými filmovými hvězdami. Jejich figuríny v životní velikosti oblečené do pestrého sárí najdete jen pár kroků od konečné stanice.
Ještě větší legrace je zavítat do „Nostalgic Photo Studia“ a pozorovat, jak jsou Indové jak na běžícím pásu navlékáni do švýcarských krojů včetně typicky filcových klobouků. Dámy k dokonalosti obrazu fasují pugét umělých horských kvítek, zatímco pánové si mohou vybrat mezi alpským rohem a horolezeckým lanem. Takto vyšňořeni jsou popostrčeni před fototapetu Titlisu, vyfoceni a samozřejmě zkasírováni. Třicet pět franků (800 korun) stojí malá fotka v papírové obálce, za rámeček se platí extra.
Zábavné je "Nostalgic Photo Studio", kde jsou Indové jak na běžícím pásu navlékáni do švýcarských krojů.
Čas jsou peníze i na věčném ledu na Titlis. A ten je pro Indy mezi Londýnem, Amsterdamem, Heidelbergem a Rýnskymi vodopády u Schaffhausenu jen další zastávkou sedmnáctidenní „Classic Tour of Europe“ tedy letem světem Evropou. Tak tomu bylo aspoň loni, předloni a před-předloni....
Covid Indy zbrzdil a otevřel brány domácím
V roce 2020 bylo všechno jinak. Koncept, který se od 90. let místo individuálních turistů z Evropy a USA zaměřil na výnosnější byznys se skupinovými zájezdy z Asie a dlouho spolehlivě fungoval, se ze dne na den sesypal jak domek z karet. Zavřít musely jak desítky hotelů, tak lanovky.
Na vrcholek Titlisu se dostanete během 45 minut systémem tří lanovek.
Jenže zdejší lanovková společnost Titlisbahnen je nejen obrem své branže, ale coby vlastník četných hotelů i jedním z největších zaměstnavatelů oblasti, a tudíž jejím hospodářským motorem. A ten se v březnu 2020 najednou zastavil. Zaběhlý turistický koncept „oslíčku otřes se“ přestal fungovat. Městečko Engelberg najednou zelo prázdnotou, frmol byl zato v kanceláři šéfa drah, který vůbec netušil, kdy a za jakých podmínek se lanovky budou smět znovu rozjet.
Permanentní nárůst zisku posledních let se jak stisknutím tlačítka stal minulostí. Stejně jako šest milionů švýcarských franků vyplacených na dividendách akcionářům v roce 2019. Zatímco v dubnu 2019 utržily titliské lanovky závratných 7,8 milionu franků, v dubnu 2020 to byly zoufalé čtyři stovky! Celkový obrat regionu Engelberg poklesl oproti roku 2019 z 80 milionů franků o 75 procent. I finančně silní Švýcaři denně nevydají tolik co Asijci, kteří navíc jezdí po celý rok.
Cesta do Švýcarska stojí z Indie 2 000 eur. Protože Indové cestují ale výhradně jako rodinný klan, tzn. nejen rodiče a děti, ale i prarodiče z obou stran, strýčkové a tety s jejich rodinami, konečné náklady jsou podstatně vyšší.
Turistickou strategii musel pozměnit i největší hotel Engelbergu. Hotel Terrace bývá normálně z 95 procent obsazen indickou klientelou, která na peníze nekouká. Projít loni hotelovou lobby se zavázanýma očima, zřejmě byste měli pocit, že stojíte na křižovatce v centru Dillí.
Covid-19 všechno změnil. Nový reklamní spot, který byl hotel nucen narychlo natočit, najednou nelákal do ‚Indian-Village’ tedy do indické vesnice, jak tomu bylo dosud, ale byl střižený na požadavky hostů z tuzemska a evropské ciziny.
Nakonec to byli právě Holanďané, Belgičané a Němci, kteří region zachránili před totálním kolapsem. Tedy paradoxně ta klientela, která po posílení franku vůči euru nebyla pro Spolek švýcarského turismu (Schweizer Tourismus-Verband) finančně dostatečně atraktivní, aby se v jejich zemích namáhal s intenzivnější propagací.
Záchranou byli samozřejmě i sami Švýcaři, kteří letní prázdniny strávili vědomě ve své nádherné, rozmanité vlasti. Zde dne na den se indičtí kuchaři hotelu Terrace museli z exotických pokrmů z curry přeorientovat na fondue, raclette a Züricher Geschnetzeltes. Ráno se místo sambaru a medu vada na stůl vrátila švýcarská snídaňová klasika: Bircher Müsli. Místo hlasitého indického karaoke se jídelním sálem znovu ozval smích dětí švýcarských rodin, které měly po dvou desetiletích konečně možnost zasednout do hotelové restaurace.
Přestože letos přijelo dvakrát víc Švýcarů než v jiných letech, kompenzovat počet Asijců ani tak nezvládli. Prázdný zůstal i nově otevřený 5* Kampinsky resort patřící čínskému investorovi. Zatím naštěstí funguje záchranná síť státu, který přebírá 80 procent mezd zaměstnanců, kteří jsou v Kurzarbeit a jednou v týdnu přijdou oprášit hotelový inventář.
Lanovková společnost Titlisbahnen je nejen obrem své branže, ale i hospodářským motorem regionu.
Další problém je i údržba lanovek. Ano, Asijci přinesli pracovní místa a blahobyt, zároveň ale i obrovskou závislost. Možná je pandemie šancí poopravit nezdravý vývoj masového turismu posledních let rozmazleného permanentním růstem. A to nejen na Titlis. Třeba nastoupí zlatá střední cesta a návrat ke zdravým a vůči krizím odolným lokálním strukturám.
Třeba se budou lidé uprostřed hor raději živit prodejem místních produktů než být jako majitel exkluzivního kosmetického salónu závislý na klientele z opačného konce světa. Vždyť ať je pohled na liduprázdné parkoviště pod Titlis bez kolony východoevropských autobusů vozících Asijce Evropou jakkoliv šílený, stejně šílený je počet turistů, kteří na vrcholek vyjeli v roce 2019: 1,2 milionu!
Zjednodušeně řečeno: copak by nestačila polovina? Na Titlisu, v Dubrovníku, v Praze a vlastně všude? Musí turismus sypat stále víc peněz a likvidovat tak sám sebe? Vždyť, ruku na srdce, poslední roky to cestovně už prostě nebylo normální…
Vyhledávaný Titlis
 Titlis-Rotair je první otočná lanovka světa, jejíž kabinka se během pětiminutové jízdy na vrcholek otočí o 360 stupňů. Atrakce na Titlisu:
|
Na škodu by na Titlisu nebyla i zdravá vyváženost klientely, vždyť půl milionu hostů tvořili Indové. Jaké zklamání musí zažít turista ze zámoří či našinec z Čech, když se v srdci Švýcarska ocitne pocitově spíš na indickém subkontinentu? Ať už u dolní stanice před indickým imbisem místo útulného švýcarského hostince nebo v indické restauraci na vrcholku, kde k dokonalému ambiente chybí skutečně už jen Tádž Mahal?
Stejně frustrující je pro ostatní návštěvníky zaběhlá praxe posledních let, kdy jsou Asijci přednostně vpouštěni do lanovek, jen co vyhrnou z autobusu, zatímco ostatní musí čekat. Vše odůvodněno argumentem, že na vrcholek vyjíždí po celý rok bez ohledu na počasí a jsou tedy finančně výnosnější.
Letos je vše jinak. Žádné čekání, místo hlučných davů hrstka Švýcarů procházejících se v klidu a tichu po vrcholku. Možná si nejeden z nich, stejně jako obyvatelé Engelbergu a dalších hotspotů, kladou stejnou důležitou otázku a sice: jaký turismus budeme v budoucnu vlastně chtít?
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
