Tisíce modře oděných fanoušků míří na největší teheránský stadion. Nasupená auta v zácpě zadýchaně stoupají po centimetrech k omšelému, přesto elegantnímu sportovišti, kam se vejde až sto tisíc diváků.
Tlupy fanoušků vyzbrojených šálami a klubovými vlajkami již dobře dvě hodiny před začátkem obsazují spodní polovinu hlediště. Křiklouni z jednotlivých táborů se vzájemně posílají do míst, kudy před patnácti až dvaceti lety přišli na svět.
Na zídce oddělující hlediště od plochy stadionu poskakuje stařík oděný v klubově modré, který pomocí několika trubek diriguje dav. Občas vtrhne do hlediště policista, aby vyvedl agresivního mladíka.
* ŽENÁM VSTUP ZAKÁZÁN. Fotbalové tribuny jsou narvané, atmosféra stejná jako v Evropě. Ale pivo a párek si tady nekoupíte, popíjí se čaj. A pokud jste žena, nekoupíte si nic. Na stadion vás ani nepustí.
Prostě fotbal, ale něco mi tu přece chybí. "Takhle vypadá normální ligový zápas, tolik lidí - desítky tisíc - chodí často,“ vysvětluje náš průvodce Rahman, když zaregistroval moje rozpaky.
Ne, v tom to není...
Mám to: holky, ženy, manželky fotbalistů! Nebo alespoň policistky. Na stadionu nejsou žádné ženy! A pivo! Chybějí tu kelímky s pivem, které vylito na beton spolehlivě páchne a lepí.
Probouzím se tedy zpět do Íránu, v němž panuje přísná prohibice a ženy nesmějí sledovat mužské fotbalisty. Do země v současnosti řízené nejnesmlouvavějšími z místních politiků a duchovních, pro které je jejich náboženství - šíitská verze islámu - jediným zdrojem zákonů i smyslem života.
Jenže Írány existují nejméně dva: jeden, který se schází při páteční modlitbě v areálu Teheránské univerzity a obvykle vystupuje ve zpravodajských televizích. Tento Írán nosí vousy a neforemné černé šaty, po víkendech svolává hromy blesky, ba Boží hněv na Spojené státy. A Izraeli vyhrožuje rovnou likvidací.
*ZAPOMNĚL SE... Páteční motlitba na teheránské univerzitě. Chlapec se zřejmě na chvilku zamyslel, za pár vteřin ale i on zaklekne mezi ostatní věřící.
* Zahalené ženy potkáte v ulicích už jen málo. Tradičně se oblékají celé do černého, jen pokud jdou na hřbitov nebo do mešity. Říká se jim Tučňáci...
* Obchodníci s koberci jsou něco jako šlechta. Cena koberců se pohybuje i v desítkách tisících dolarů.
Druhý Írán touží po úspěchu, kráse a třeba i novém automobilu. Nejčastěji je k vidění na ulici, druhou směnu nastupuje v soukromých bytech, kde svobodně diskutuje, někdy s nelegální podporou pašovaného vína. V tomto Íránu nežijí jen běžní občané, ale i mnozí úředníci, politici, ba duchovní.
A tento Írán také chodí na fotbal - na jedno z mála íránských míst, kde lze veřejně a vcelku svobodně projevovat jiné než náboženské emoce.
"Kdo si hraje, v tomto případě fandí, ten nezlobí,“ konstatuje suše novinář Hamíd, podle kterého proto fotbalová mánie vládnoucím islamistům vcelku vyhovuje.
S jednou výhradou: zápasům nepředchází národní hymna, ale Alláha velebící zpěv duchovního.
Rovný nos, rovné šance!
"Trendy z posledních let? Hlavně mladí sice v mnohém kopírují západní módu, jakou vidí v televizi a na internetu, domácí tradice ale nezavrhují,“ tvrdí Mahla Zamaniová, vlivná íránská návrhářka ve svém ateliéru na klidném okraji Teheránu.
Sedíme v pracovně, kde vznikají modely v tradičním perském stylu. Co kus, to několik stovek dolarů - Mahla Zamaniová je úspěšná podnikatelka, která dvě pětiny své originální produkce udá v cizině. Vydává módní čtvrtletník Lotus, první íránský časopis tohoto typu.
* Módu nelze diktovat. Vlivná íránská módní návrhářka Mahla Zamaniová představuje nejlepší kousky ze svého butiku. Její modely vycházejí z islámských tradic, nechce provokovat úřady.
Její klientelu tvoří ty Íránky, kterým se přejedla revoluční strohost a zároveň na to mají. Průměrný příjem činí v Íránu zhruba dvě stě dolarů, Teherán je na tom s výdělky lépe.
* PROSÍM, MENŠÍ NOS. Plastické operace jsou v Íránu hitem. Nejčastěji lékaři rovnají a zmenšují nosy. Ale nechlubí se tím, konzervativní íránská vláda není novým trendem nadšená.
"Módu dost dobře nelze nadiktovat - lidé nakonec sami rozhodují, co budou nosit. Je to něco jiného než politika,“ domnívá se návrhářka, která se jinak ke společenskému dění nevyjadřuje s tím, že její salon dodržuje pravidla islámského oblékání. A nemá proto s teheránskými úřady problémy.
Zákony neporušují ani plastičtí chirurgové, přesto nepatří k oblíbencům íránské vlády. Chirurgové podobně jako soukromé oděvní obchody a módní návrháři zareagovali na novou, postrevoluční poptávku - zanícená, vousatá tvář islámského revolucionáře v pomačkané tmavé košili patří do historie. Současní Íránci touží po vkusném oblečení a rovném nosu.
"Operuji asi tři až čtyři lidi den co den, jistě pětinu našich klientů tvoří muži,“ konstatuje prací zavalený isfahánský plastický chirurg, který nás proto do ordinace pozval až pozdě večer. Navzdory pokročilé hodině tu nejsme sami: čeká zde mladá, půvabná reportérka i nepřehlédnutelná žena středního věku s vlasy žlutými jako pampeliška.
Nejde přitom o laciný zákrok: kliniky si za srovnání nosu účtují 800 až 1600 dolarů, tedy až 32 tisíc korun. Podle hodnověrných odhadů z nového tisíciletí provádějí íránští chirurgové přes 50 tisíc operací nosu ročně a jejich země se řadí mezi opravdové velmoci plastické chirurgie.
"Proč to Íránci dělají? Ovlivňují je televizní programy, které chytají přes satelit,“ míní theránský lékař Amir.
* Nejčastější pohyb ženských rukou - úprava šátku na hlavě. Pestrá pokrývka je velmi podstatnou součástí oděvu, módní záležitost.
Další Íránci tvrdí, že potomci básnivých Peršanů věnují velkou pozornost svému vzhledu prostě proto, že víceméně mohou. A to přesto, že státní televize sestavila výchovný seriál, v němž naturalisticky vystavuje důsledky nepovedených plastických operací.
"Íránci, zvláště ti mladí, mají mnoho sociálních i psychických problémů. Žijí v zemi, kde mohou být potrestáni za nonkonformní názory, v této početné generaci se navíc vede tvrdý boj o místo na slunci,“ vysvětluje isfahánský lékař, který si nepřál být jmenován.
A řešení? Vláda by místo podivných zákazů a konfrontace se Západem měla mladým nabídnout zřetelnou perspektivu, shodují se dotázaní Íránci. Činí tak ale často polohlasem.
