Aljašská Dalton Highway pro drsňáky

  7:30aktualizováno  7:30
Dalton Highway není pro bázlivce, kteří nechtějí riskovat své auto na náročném terénu, ani pro běžné turisty, odkázané na půjčovny - žádná vám totiž jízdu po této aljašské silnici, vedoucí až k pobřeží Severního ledového oceánu, nepovolí. Dalton Highway je pro drsňáky.

Dalton Highway vznikla jako dopravní komunikace ke stavbě transaljašského ropovodu v roce 1974.

O tom, že Dalton Highway projedu, jsem uvažoval už před dvěma lety, když jsem byl na Aljašce poprvé: to jsem ve svém vysloužilém Subaru zbrázdil prakticky celý souvislý silniční systém Aljašky, právě kromě Dalton Highway. Tehdy jsem to nezvládl - jednak časově a jednak mě pověst obávané silnice trochu odrazovala.

To nejmenší, co se vám může stát (jak jsem slyšel a četl) je několik píchlých pneumatik, proto se doporučuje jet se dvěma rezervami. Velmi reálnou hrozbou je také rozbití reflektoru či naštípnutí předního skla kameny, odlétajícími zpod kol projíždějících náklaďáků, jež se údajně silnicí řítí dnem i nocí bez ohledu na cokoli a kohokoli.

Auto jsem zamýšlel před odjezdem prodat a tak jsem si pověstnou "haul road" (servisní silnici, jak se také Dalton Highway  říká) nechal ujít. Pak mě to samozřejmě mrzelo - i když jsem se všemožně utěšoval tím, že tam kromě ropovodu a nekonečné tundry vlastně "nic není".

Na cestě
Tudíž když se mi letos při další návštěvě Aljašky naskytla příležitost na Dalton Highway vyrazit, neváhal jsem.

Po několika hodinách jízdy po normálních asfaltkách jsme pozdě odpoledne konečně dorazili k odbočce, nenápadnému ohbí Elliott Highway (spojující městečko Fox severně od Fairbanksu s Manley Hot Springs), kde to teprve začalo.

S Honzou, mým spolujezdcem a hlavním řidičem, jsme se později shodli v názoru, že tak příšerný stav začátku silnice - jež později vůbec nebyla tak špatná - je možná promyšleným záměrem k odrazení co největšího počtu turistů, aby se raději vrátili a "nepřekáželi" naftařům.

Po zhruba hodině jízdy trochu ubylo výmolů a volného šterku a místy se dalo jet i šedesátkou. Zrovna když jsme si říkali, že příliš velký provoz není - po velkých osmnáctinápravových kolosech, jež nás údajně měly neustále ohrožovat ani památky -, přehnal se kolem nás celkem nenápadný terénní vůz a prásk!


Ropovod podél Dalton Highway

Šutr velikosti pěsti, který jsme oba viděli letět proti našemu přednímu sklu, do něj narazil s takovou silou, že jsme byli přesvědčení, že  se sklo musí vysypat. Naštěstí se jen vyštípl důlek, z něhož se v příštích několika dnech začal rozlézat pavouk.

Silnice poprvé ukázala zuby a nám nebylo do smíchu, zvlášť když jsme zanedlouho na to zjistili, že sice máme dvě rezervy, ale už ne příslušný trubkový klíč k odšroubování kol. Poněkud nervózně jsme dojeli k prvnímu milníku cesty, mostu přes Yukon.

Yukon - řeka opředená legendami především díky zlatokopům z konce 19. století, kteří se po něm plavili během své strastiplné pouti ze Skagway na aljašském jihovýchodním pobřeží až do Dawson City a zlatým nalezištím na řece Klondike. Tato "slavnější" část řeky se ovšem nachází v Kanadě.

Legendární Yukon
Poprvé jsem přes Yukon přejížděl během cestování po Aljašské dálnici, v kanadském městě Whitehorse (zde a v Dawson City jsou dva ze tří kanadských mostů přes řeku - na Aljašce existuje most jediný, právě tento!)

Na mostě pokrytém dřevěnými prkny jsme se na chvíli zastavili a hleděli na klidné, pomalu plynoucí vody veletoku, který při délce 3190 km odvodňuje téměř polovinu Aljašky (a kanadskou provincii Yukon Territory) a je třetí nejdelší řekou Ameriky, po Mississippi a Missouri.

Jelikož se už pomalu šerilo, odložil jsem fotografování (jak se ukázalo, nešťastně) až na zpáteční cestu. U benzinky na druhé straně řeku jsme natankovali a od ochotného mechanika zapůjčili potřebný klíč. Přestože, jak tvrdil, byl od jeho vlastního auta, po ujištění, že mu ho při zpáteční cestě určitě vrátíme, nám ho poskytl. Tohle je také Aljaška (zkuste něco podobného v kontinentálních USA, o Česku ani nemluvě!); situace, kdy se bez pomoci bližního neobejdeš, jsou tu prostě častější, a každý se podle toho chová.

Luxusní jízda po asfaltu
Po další hodině jízdy po prašné silnici náhle přišlo zjevení, naprosto nečekaný zázrak: začal asfalt. Nový koberec byl zjevně položen až během posledních dvou let, protože v Milepostu z roku 2000, podrobném kilometrovníku všech aljašských silnic, o něm nebyla ani zmínka (ani na internetu jsem dosud nic nenašel).


Dalton Highway

Radostně jsme se rozletěli vlnící se tundrou, na níž  dosud doznívaly pestré podzimní barvy. Další milník představovala neviditelná čára, ležící na 66° 33’ severní šírky - polární kruh, cíl většiny návštěvníků. Projeli jsme kolem informační tabule s tím, že se tu také vyfotíme až při návratu.

Dobrá silnice pokračovala dál. Na obzoru začaly zvolna vystupovat zasněžené vrcholy nevysokého pohoří před námi: Brooks Range, nejsevernější horské pásmo Aljašky a podle mnohých také nejkrásnější.

Parťák na cestě - ropovod
Potrubí ropovodu, jež nás doprovázelo prakticky už od Fairbanksu, jsme už mezitím začali brát jako nedílnou součást krajiny. Většinou vedlo mírně klikatou čarou nad zemí, v některých úsecích se zanořovalo, pak opět vycházelo na povrch, občas na druhé straně silnice.

Po sestupu z Gobblers Knob (sestávajícího z několika sudů na odpadky a záchodu!) jsme před sebou spatřili záři - nikoli městečko Coldfoot (to leželo ještě od 60 km dál a vůbec nezářilo), ale Pump Station No. 5, odtlakovací stanici, jež zpomaluje tok ropy, řítící se vlastní vahou z průsmyku Atigun Pass.


Coldfoot

Coldfoot nás přivítalo už za naprosté tmy. Dali jsme si kávu v místní restauraci, načerpali benzin (ač tak blízko "zdroje" za téměř dvojnásobnou cenu než ve Fairbanksu) a vydali se dalších 10 km ke kempovišti Marion Creek. Za městečkem pohádka bohužel skončila a my najeli opět na šterk a výmoly.

Gates of Artic: přírodní klenot
Po noci ve stanu (díky zamračené obloze nebyla nijak chladná) v téměř prázdném kempu jsme se rozjeli vstříc horám. Silnice teď vedla podél východní hranice Národního parku Gates of the Arctic (tj. Arktické brány) o rozloze 35 tisíc km², druhého největšího parku Aljašky, potažmo Spojených států.

Tento národní park je natolik odlehlý (dostupný pouze letecky), že mnohé kopce a jezera ještě nebyly pojmenované! I jen pohyb močálovitým arktickým terénem s vystupujícími trsy trávy (popsaný průvodci jako "chůze po míčích") je velmi náročný, pro svou nedotčenou přírodu a bohatství fanuny i flóry prý však park nemá obdobu.

Postupně  před námi rostly stále vyšší kopce a hory, některé pokryté sněhem - Sukakpak a Wiehl (obě přesahující 1200 m), Poss Mountain (cca 1800 m) a konečně Snowden Mountain (cca 1600 m).

Poslední smrk
Lesní porost byl čím dál řidší a chudší, až jsme přejeli kolem stromku s velkým nápisem Poslední smrk (poněkud podezřele hned u silnice), a skutečně už jsme žádný další neobjevili. To už jsme minuli Disaster Creek,  ještě nedávno nejzazší povolenou destinaci a začali strmě stoupat do průsmyku Atigun Pass.

Okolní kopce už byly zcela bílé a odstavnou plochu v nejvyšším bodě průsmyku, ve výšce 1450 metrů, pokrývala několikacentimetrová vrstva sněhu. Odtud silnice stejně prudce klesala, posledních cca 250 kilometrů k moři už měla vést pobřežní rovinou.

Stáli jsme před dilematem, zda pokračovat ještě alespoň kousek dál či se otočit hned. Proti stál nedostatek času, benzinu (jediná benzinka byla v Coldfootu a pak až na samém konci, v Prudhoe Bay) a neuspokojivý technický stav auta (nepříliš funkční brzdy, občasné podivné zvuky při řazení a rozjíždění apod.). Pro  samozřejmě cestovatelská zvídavost (na pláních poza Brooksovým pohořím se občas dají zahlédnout migrující stáda karibu, vzácně i pižmoň severní, volně se vyskytující jen na několika místech světa) a vědomí, že se sem už možná jen tak nepodíváme. Jako kompromis jsme pokračovali pár dalších kilometrů - a byli odměněni hned dvěma stádečky ovcí aljašských, popásajících se přímo u silnice.


U polárního kruhu

K polárnímu kruhu
Zpáteční cesta proběhla hladce. S benzinem jsme pohodlně vystačili do Coldfootu a odtud jsme se v časném, slunečném odpoledni,  se skvělou náladou a po skvělém asfaltu, rozjeli k polárnímu kruhu. Jenže ouha! Solnice byla kvůli stavebním pracem uzavřena!

Hlídačku, která si v poklidu četla u ohníčku vedle silnice, jsme se v prvotní frustraci  pokoušeli po česku ukecat, byla ovšem americky neoblomná: Do sedmi neprojede nikdo. A taky ne. Vzrůstající kolona aut ukázněně čekala, až úderem sedmé, na minutu přesně, zřízenec odstranil závoru a my se mohli rozjet za fotkami.

Štestena nám při vší smůle nakonec přála - k polárnímu kruhu jsme dorazili těsně před západem slunce. Yukon, o další dvě hodiny dál, byl už samozřejmě ztracený. U benzinky jsme vrátili nepoužitý klíč a jasnou, mrazivou nocí se vraceli zpět do civilizace.

Polární záře
Z pocitu, že vše podstatné už jsme si odbyli, nás vyvedl nečekaný, nádherný zážitek, který nám vynahradil veškeré cestovní útrapy minulé i budoucí: polární záře. A ne tak ledajaká, bílé pruhy, protažené přes celou oblohu se posléze zahnuly a zprohýbaly a snad tři hodiny vířily na dokonale čistém nebi.

Sjeli jsme na odstavné parkoviště a fascinovaně zírali. Bylo to tak úžasné, až nepochopitelné - nejvíc mě šokovala rychlost, s níž se tvary záře měnily, doslova během vteřin -, a já pochopitelně zažíval další frustraci: bez stativu jsem neměl šanci na fotku. Zkusil jsem něco zachytit na digitálním foťáku, bez úspechu.

Nemohli jsme se vynadívat. Nakonec jsme pomalu, s hlavami vyvrácenými vzhůru, pokračovali v jízdě, až posléze, kolem jedné ráno, polární záře zmizela, stejně tiše a nečekaně jako se objevila. A to byl teprve konec naší cesty.

DALTON HIGHWAY

Dalton Highway vznikla jako dopravní komunikace ke stavbě transaljašského ropovodu v roce 1974.

Zprvu byla  veřejnosti přístupná pouze k řece Yukon, v roce 1981, po úporných bojích na půdě legislatury, byla sezonně otevřena až po Desolation Creek v Brooksově pohoří, a teprve od roku 1994 je v provozu celá a bez omezení (vyjma posledních několika kilometrů k  pobřeží a naftovým polím; ty jsou z bezpečnostních důvodů přístupné pouze turistickým autobusem, za tučný poplatek, dnes údajně přesahující 70 dolarů!).

Stavba silnice na věčně zmrzlé půdě - permafrostu - subarktických oblastí je velmi náročná, především vzhledem k letnímu tání, jež je příčinou propadání a praskání vozovky. Proto je Dalton Highway místy podložena plastovou izolací, která má tání zamezit. Její povrch tvoří 1-2 m silná vrstva šterku;  na některých úsecích silnice je dnes už asfalt.

Ropovod, dopravující ropu téměř 1300 km z Prudhoe Bay na severním pobřeží Aljašky do přístavu Valdez na jejím jihu

Coldfoot, kde byla naměřena nejnižší teplota -82°F, tj -62°C

Polární kruh

Ropovod, za řekou Dietrich River začíná Národní park Gates of the Arctic

Ovce aljašské na louce vedle silnice hned pod průsmykem

Autoři:


Nejčtenější

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Ať žijí duchové. Podívejte se, kde skřítkové a tesaři vylezli z mechu

A ještě jeden snímek z poválečných oprav chátrající památky

Vy cizáci, zmizte! Tak odháněl ze svého hradu rytíř Brtník nezvané hosty. Dnešní hrad Krakovec je ovšem na hosty dobře...



Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Buduje se 136 let, ale až teď dostane chlouba Barcelony stavební povolení

Sagrada Familia, Barcelona

Barcelonská katedrála Sagrada Familia, která je jednou z nejnavštěvovanějších španělských památek, se buduje už 136...

Další z rubriky

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Kolo, surf i naháči. Podzimní dobrodružství v portugalském Algarve

Surf: vypadá to tak lehce, ve skutečnosti je to ukrutná dřina.

Na jihu Portugalska opadla spalující vedra a nastává ideální čas pro aktivní dovolenou. Do plážové provincie Algarve,...

OBRAZEM: Infračervená Evropa. Svět, který vidíme, ale nevnímáme

Pařížský fotograf Pierre-Louis Ferrer objevil kouzlo infračervené fotografie v...

Pařížský fotograf Pierre-Louis Ferrer objevil kouzlo infračervené fotografie v roce 2010 při studiích na vysoké škole....



Najdete na iDNES.cz