Výsledky tohoto vůbec prvního hodnocení stavu albánského životního prostředí
šokovalo dokonce i některé z expertů bezprostředně se podílejících na vypracování studie.
Odborníci dospěli k závěru, že všech 80 rodin žijících právě v těchto místech riskuje denně své životy. Jednou z nich je rodina 51letého Flutorima Janiho, jehož dvě vnoučata ve věku šest a dva roky si hrají v zaneřáděné chátrající továrně. Žijí v
bývalém skladišti pesticidu Lindan a za horkých dnů musejí opouštět dům, aby se nezalkli výpary ze zbytků tohoto produktu.
V půdě, na které si rodina založila zeleninovou zahrádku, je koncentrace Lindanu až 500krát vyšší než úroveň, kterou by v Británii označili za vysoce nebezpečnou. Mléko od jejich krav obsahuje podle studie 100krát více škodlivin, než je bezpečnostní limit EU. Kontaminovaná je i studniční voda, kterou rodina používá na vaření. V reakci na upozornění, že žít tady je nezákonné, paní Janiová jen pokrčí rameny. "Já to vím. Vím, že to tady strašně páchne, ale kam máme jít? Nemáme na vybranou," říká. "Za bydlení tu nemusíme platit. Občas se nám podaří sehnat
nějakou příležitostnou práci v Drači ve stavebnictví."
Vypráví, jak její rodina opustila domovskou vesnici Dibra na makedonských hranicích, protože hladověli. Nakonec narazili na opuštěnou tovární budovu a nastěhovali se do ní. "Aspoň máme víc peněz na jídlo než doma, tam jsme neměli nic," uzavírá. Připouští, že všechny čtyři rodiny žijící v bývalém skladišti Lindanu trpí nevysvětlitelnými chorobami, zvláště děti. Rádi by se prý přestěhovali, ale nemají kam.
Lindan a chróm VI, další nebezpečná chemikálie, která se tu nachází, způsobují selhání jater a ledvin a jejich rakovinu. Chemické látky, které se kdysi skladovaly v novém domově Janiových, byly převezeny do jiného skladiště poblíž mořského
pobřeží, ale střecha je tu děravá a chemikálie rozpouští déšť. Plíce ničí zápach. Vdechování výparů by mohlo být skutečně osudné, ale nikde poblíž tu nestojí žádné domy.
Pesticidy z kontaminované oblasti jsou společně s městskými kanalizačními splašky vypouštěny do moře, neplatí tu však žádný zákaz prodeje místních humrů a krabů. Starosta Drače Miri Hoti se mezi uprchlíky netěší příliš velkým sympatiím. "Nemají právo tam bydlet," rozčiluje se. "Lidé stavějí všude po celé zakázané oblasti. Většinou jsou to uprchlíci. Jak jim v tom máme zabránit? Máme stavební pozemky v
čistých oblastech, ale nemáme peníze. Co můžeme dělat?"
Mezi oficiálními činiteli je to časté téma. Albánie se teprve začala vzpamatovávat z padesáti let represivního komunistického režimu, po nichž následovalo deset let skutečné anarchie, kolaps ekonomiky po skandálu kolem takzvaných pyramidových her v roce 1997 a válka v sousedním Kosovu, před níž uteklo do Albánie půl
miliónu běženců. V jiném "horkém místě" - v jihoalbánském letovisku Vlora
-, kde se do roku 1993 vyrábělo denně 15 tun PVC, přesahuje míra rtuti v půdě a na plážích 1000krát přípustnou úroveň. Výpary poškozují mozek, ledviny a plíce. Stejně jako v Drači se sem nastěhovala více než stovka uprchlických rodin a využívá služeb bývalé továrny k ilegálnímu odběru elektřiny a vody.
Po nedávné návštěvě novinářů a týmu OSN tamní starosta Niko Veiza slíbil zabránit místním stavbařům v krádežích vysoce kontaminovaného písku z továrního pozemku, využívaného k výstavbě domů a hotelů. Zavázal se k tomu poté, co ho vědci varovali, že také tito lidé se mohou nevědomky stát oběťmi otravy. Mezi dalšími "horkými místy", o nichž se zmiňuje zpráva OSN, jsou nepřetržitě hořící hlavní skládka odpadků u Tirany, která na hlavní město neustále chrlí dioxiny, dále ropné pole Marize, kde tvoří unikající ropa celá jezera, a špatně udržovaná ropná
rafinérie poblíž města Balsh na jihu země. Všechna tato místa potřebují k nápravě situace milióny dolarů - peníze, které Albánie nemá.
