Bunkry jsou rozesety prakticky po celé zemi, samozřejmě nejvíc podél hranic a na pobřeží. Celkový počet se nejčastěji odhaduje na více než 700 000, ale jiné odhady mluví i o 1,5 milionu, což je na zemi se zhruba třemi a půl miliony obyvatel opravdu dostatek.
Poté, co padl tuhý stalinistický režim a všem došlo, že jsou k ničemu, byly většinou ponechány svému osudu. Jejich odstranění se ukázalo natolik nákladné, že si to země nemůže dovolit (demolice jednoho podle některých propočtů stojí v průměru 800 eur). S jedinou výjimkou – tam, kde se staví nové silnice (to je teď velká albánská vášeň) a rozšiřují města, a tam, kam míří turisté.
Tady se nestaví ani bunkr ani hotel, ale mešita
Této invazi se Albánie nijak nebrání, dokonce se na ni velmi těší. Je známé, že historie bunkrů je spjata s datem významným pro Čechoslováky – 21. srpnem 1968. Tehdy dosáhly vrcholu obavy albánského komunistického režimu z napadení – paradoxně jinými komunisty – a v následujících letech měly betonárky co dělat.
AlbánieHlavním městem Albánské republiky je od roku 1920 Tirana, kde žije přibližně 895 tisíc obyvatel. Celá země má 3,639 milionu obyvatel (údaj z roku 2009). Etnicky se jedná o poměrně homogenní zemi, kterou z 95 % tvoří Albánci, z náboženství dominuje islám (odhadem 70 %). Demograficky se jedná o velmi mladou zemi, neboť střední věk obyvatelstva je 29,9 let (v porovnání 40,1 let u ČR). Mezi lety 1945 a 1990 měla Albánie jeden z nejtvrdších režimů v Evropě a ocitla se v mezinárodní izolaci; nejprve přerušila kontakty se západem a později i s východními zeměmi. Roku 1968 vystoupila na protest proti okupaci ČSSR z Varšavské smlouvy. zdroj: Wikipedie |
Odborníci spočítali, že až do pádu komunismu na začátku 90. let stála stavba bunkrů dvakrát víc než vybudování proslulé Maginotovy linie a spolykala třikrát tolik betonu. A to podle vzpomínek (či legend?) Albánců nebyl jediný fígl, který albánští komunisté na obranu země vymysleli. Na řadě míst prý například vysázeli vysoké kaktusy, aby tam nemohli přistávat parašutisté. "A manžel mi taky říkal, že Hodža tehdy nechal pokácet vysoké stromy, náležitě je upravil a poskládal u vojenských letišť, aby vypadaly jako rakety," vypráví Monika, Češka, která se provdala za Albánce. Tomu už se ani nechce věřit, ale v časech komunismu se často neuvěřitelné stávalo skutkem.
"Neměli byste se těm bunkrům tolik vysmívat," říká mi majitel místní cestovní kanceláře pro české turisty. "Ta hrozba tu skutečně byla. Co jste vy tehdy dělali proti invazi?" umlčuje moje poněkud uštěpačné poznámky. A já si pak ještě vzpomněl na osud sítě opevnění z první republiky a už jsem radši mluvil o něčem jiném než o vyhazování peněz oknem.
Bunkr na pobřeží v Sarandě
Bunkr je vděčný terč pro spoušť fotoaparátu
První zkoušku konstruktér přežil
Zrod bunkrů se však datuje daleko před rokem 1968. První objekt tohoto typu byl albánskému diktátorovi Enveru Hodžovi představen v roce 1958. "Jak pevně věříte v odolnost tohoto bunkru?" zeptal se Hodža hlavního konstruktéra. "Nepochybuji o ní," zněla odpověď. Hodža pak nařídil konstruktérovi vlézt do bunkru a nechal ho ostřelovat tanky. Dnes to asi Albánce trochu mrzí, ale konstruktér přežil a mohlo se začít vesele stavět.
Ve vnitrozemí stojí bunkry zpravidla zcela opuštěné, i když pár způsobů využití pro ně Albánci nakonec našli. Nevzhledné šedivé objekty, pro které už dávno našli přezdívku "houby" (u nás bychom v tomto případě asi dodali "po dešti") nejdřív začali pomalovávat. První porevoluční ministr kultury dokonce oficiálně vyzval umělce a děti, aby společně zkrášlili "houby" mezi metropolí Tiranou a letištěm.
Takové znevážení vojenských objektů se tehdy nelíbilo stále mocné armádě a projekt zastavila. To však nezabránilo obyvatelům malovat na ně i bez vyzvání – například jména a podobizny jejich idolů. Našli byste tu bunkry popsané jmény fotbalových hvězd či zpěváků. Ale i bunkry předělané na restaurace či chlívky...
Bunkr, jeden z těch větších, na stavebním pozemku v jihoalbánském přímořském letovisku Sarandě
V anglické Wikipedii jsem se dočetl, že opuštěné bunkry jsou často využívány milenci jako takzvané "hotely bez hvězdičky" a lidmi v nouzi, bez přístřeší. Z mých několika návštěv bych si spíš tipl, že úplně nejvíce jsou dnes vyhledávány jinými lidmi, těmi s nutkavou potřebou, a jako hotýlky pro milence bych je nedoporučil.
Ostatně "hotýlky pro milence", to jsou další houby po dešti, které v Albánii rostou. Tedy na pobřeží, v turistických centrech. Kde není hotel, tam zeje jáma pro něj. Právě v oblastech, kde kdysi byla síť bunkrů nejhustší. Občas na těchto staveništích ještě bunkry najdete, ale moc nadějí na přežití bych jim nedával. Albánci doufají, že invaze turistů proběhne úspěšně, podle jejich plánu. Enver Hodža aby se v bunkru, pardon, v hrobě obracel.
