„Zlo zapustí své kořeny ve chvíli, kdy si člověk začne myslet, že je lepší než jiní.“ Jeden z mnoha citátů, který si návštěvníci mohou přečíst při vstupu do tzv. Bunkru č. 2 (BunkArt 2) v centru Tirany, pochází od křesťanské misionářky albánského původu Agnesë Gonxhe Bojaxhiuové, která je známější jako svatá Matka Tereza.
Podstatné je ono slovo „zlo“. V dalších prostorách bunkru se totiž s jeho reinkarnací budeme setkávat v mnoha, často brutálních, podobách. Bunkr, který měl za komunismu v případě ohrožení fungovat jako kryt pro albánské komunistické špičky a byl propojen s budovou ministerstva vnitra, již několik let slouží jako muzeum mapující zvěrstva albánského komunistického režimu.
Bunkr a „Dům listí“
Po dvaceti dnech na samotce, strávených v prostoru 1 x 2 metry, o sklenici vody denně, už vězeň před vyšetřovateli nedokázal stát. Na služebně se zhroutil k zemi a policisté mu pod ruku přistrčili připravené doznání... čteme na jednom z panelů popisujících donucovací metody albánské komunistické tajné policie Sigurimi. Ta byla v Albánii pánem nad životem a smrtí dlouhých pětačtyřicet let.
Dotyčný ovšem ještě nedopadl nejhůř. „Péči“ agentů Sigurimi nejspíše přežil. Mnoho jiných takové štěstí nemělo a často to byla smrt vymykající se chápání civilizovaných národů. Odpůrci režimu nebo třeba jen jejich příbuzní či známí byli agenty Sigurimi pomalu topeni ve vařícím oleji, vyhladověni k smrti či natahováni na skřipec.
Seznam nevinných obětí albánské komunistické hrůzovlády z let 1944 až 1991 je strašidelně dlouhý. Zastřeleno či oběšeno bylo prokazatelně více než šest tisíc lidí, z toho téměř 5 600 mužů. Šlo buď o inscenované soudy, kde dotyční byli k doznání nuceni mučením, nebo byli nešťastníci zavraždění přímo, tedy bez procesu. Pro porovnání, v mnohem lidnatějším Československu komunisté vynesli a také vykonali „jen“ asi 250 politických rozsudků smrti.
Vstup do muzea BunkArt 2
Tváře vrahů. Toto jsou velitelé albánských komunistických koncentráků a věznic.
Jedna z nejzajímavějších sekcí Bunkru 2 se věnuje ostraze hranic. Albánci samozřejmě za komunismu nesměli zemi opustit a zachycený pokus o útěk se trestal buď hrdelním trestem nebo mnohaletým žalářem v příšerných podmínkách.
Jeden z panelů ukazuje, jak se pohraniční lokality proměnily v „pevnosti“, kde přinejmenším pomocníkem tajné policie byl skoro každý. Kontrola pohybu osob byla tak dokonalá, že George Orwell by bledl závistí. A pokud se „narušiteli“ pokus o útěk z komunistické klece povedl, tak železná pěst Strany tvrdě dopadla na příbuzné. Ti byli nekompromisně uvězněni a komunisté rodině zabavili majetek.
Trochu klidnější prostředí nabídne o několik bloků dál se nacházející „Dům listí“ (anglicky House of Leaves, albánsky Shtëpia me Gjethe). I z toho ale nakonec mrazí, zdejší expozice je totiž věnovaná sledovacím technikám, které albánští komunisté zapojovali na osoby podezřelé z nízké loajality k režimu, ale také na zahraniční diplomaty.
Viděno dnešníma očima šlo sice o primitivní techniku, jejíž vrcholem byly „štěnice“ či telefonní odposlechy, ovšem jako celek byla nesmírně účinná.
Co budí hrůzu, je rozsah této sledovací sítě, které byly v malé zemi účastny desetitisíce lidí. A mrazí také při četbě výpovědí některých důstojníků Sigurimi. „Sloužili jsme vlasti a národu k zajištění pořádku. Někdy jsme se, pokud došlo k pochybení, lidem dokonce omluvili,“ čteme slova dnes pětasedmdesátiletého Nestiho Vaka, dlouholetého šéfa technického oddělení Sigurimi.
Jména obětí. Albánskému komunistickému režimu bylo dokázáno zavraždění více než 6000 osob z politických důvodů, skutečné číslo je ale jistě mnohem vyšší.
„Dům listí“, tedy muzeum odposlechové techniky
„Na tuhle štěnici jsem opravdu hrdý, byla malá a lehká, skoro nikdo si jí nevšiml,“ je ve slovech starého muže slyšet pýcha nad technickou kvalitou tehdejší odposlechové techniky. Té techniky, jejíž nasazení pomohlo přivést tisíce Albánců do vězeňských kobek nebo na popraviště. A zmíněná „pochybení“ technického exšéfa albánských tajných zjevně také příliš netrápí, ačkoli mnohá z nich zničila nevinným obětem život.
Mussolini i Stalin
Jdeme se raději provětrat ven, centrální Skanderbergovo náměstí je od obou komunistických muzeí vzdáleno jen pár kroků. Kdo by si ale myslel, že těžké minulosti v ulicích Tirany unikne, je na omylu.
Hlavní tiranské bulváry jsou totiž lemované monstrózními stavbami, které pocházejí z období dvou diktatur: té fašistické (z let 1939 až 1943, kdy území dnešní Albánie okupovala Itálie) a komunistické. Již toto je směska, kterou nelze nikde jinde na světě na světě najít. A když se k tomu přidají výhonky raného kapitalismu v podobě několika nedokončených moderních výškových budov a o slovo se přihlásí i symboly různých náboženství (například mohutná pravoslavná katedrála či právě budovaná obří mešita), vychází z toho neučesaný soubor bez jakéhokoli řádu.
Jak šel čas se Skanderbegovým náměstím. Snímek z roku 2016 ukazuje pohled ze středu náměstí k jihovýchodu. Vpravo od středu stojí jezdecká Skanderbegova socha, vlevo od středu se tyčí minaret historické Edhem Beyovy mešity.
Tirana opravdu není krásné město. To ale neznamená, že není zajímavá. Hlavní Skanderbergovo náměstí, na němž by se – řečeno vojenskou hantýrkou – dalo pozorovat zakřivení Země, změnilo během poslední stovky let podobu tolikrát, že by to vydalo možná na světový rekord.
Rozlehlý plac dnes ohraničují ze dvou stran dvě nekompromisně komunistické stavby z druhé poloviny 20. století: budova opery (někdejší Palác kultury) a Národní historické muzeum s olbřímí budovatelskou mozaikou v průčelí. Že se v nedávné minulosti na náměstí vystřídaly sochy Josefa Stalina a Envera Hoxhy asi nikoho nepřekvapí. V současnosti jižní části prostoru vévodí politicky neškodná jezdecká socha středověkého národního hrdiny Skanderbega.
Když postoupíme ze Skanderbegova náměstí o několik bloků k jihu, dostaneme se do hájemství fašismu. Urbanistické řešení této části města totiž na přelomu 30. a 40. let svěřil italský diktátor Benito Mussolini čelnému architektovi té doby Gherardu Bosiovi.
Tady je výsledek o poznání akceptovatelnější. Bulvár Národních mučedníků (albánsky Dëshmorët e Kombit) lemuje několik zdařilých příkladů tzv. racionalismu. Mezi nimi je prezidentský palác a budova Úřadu ministerského předsedy, koncept završuje náměstí Matky Terezy lemované univerzitními budovami.
Kolem bulváru Národních mučedníků je řada parkových ploch a celkově působí tato část Tirany vzdušně a uvolněně. Až do doby, kdy se cestou zpět do centra uhneme pár kroků k východu a narazíme na tzv. Pyramidu (Piramida).
Umíráček nebo...? Nápadů, co udělat s nevzhlednou budovou Pyramidy stojící na prestižním místě Tirany, už bylo mnoho. A nechyběla mezi nimi ani demolice. Zatím je ale osud stavby ve hvězdách.
Monstrózní a dnes velice zchátralá stavba byla otevřena v roce 1988 jako Muzeum Envera Hoxhy (který byl v té době již tři roky po smrti) a měla sloužit jako výkladní skříň „úspěchů“ albánských komunistů. Ne dlouho. Po pádu komunismu se stavba chvíli užívala jako konferenční centrum nebo odtud vysílala soukromá rádia.
Dnes je Pyramida zavřená a nese značné stopy vandalismu. Její budoucí využití je nejasné, nedávné návrhy na odstranění ohyzdné struktury nakonec neprošly. Ze všeho nejvíc je tak dnes Pyramida zřejmě symbolem nejistoty, kam se vlastně celá země má ubírat. Jisté je jen jedno, cesta ke stabilitě bude v Albánii ještě dlouhá.
Nejuzavřenější stát
Malá balkánská země o velikosti asi třetiny Česka toho ve druhé polovině 20. století vytrpěla tolik jako žádný jiný evropský stát. Ke zděděné hospodářské zaostalosti, kdy zejména na venkově ještě panovaly feudální poměry, se přidaly nejtvrdší politické represe.
Jak šel čas se Skanderbegovým náměstím. Na snímku z roku 1961 tu ještě stojí Stalinova socha.
Albánští komunisté se pevně chopili moci již na konci 2. světové války a zavedli režim, který neměl obdoby jak co do brutality tak do mezinárodní izolace. Diktátor Enver Hoxha, který zastával klíčový post generálního tajemníka Albánské strany práce po neuvěřitelných 44 let (1941–1985) se rozkmotřil nejprve s Titovou Jugoslávií (1948), poté se Sovětským svazem (1961) a nakonec i s posledním zbývajícím spojencem, Čínou (1978).
Země, kterou mezitím paranoidní Hoxha stačil prohlásit „prvním ateistickým státem světa“, se tak ocitla v kompletní politické i hospodářské izolaci. I proto kolaps komunistických režimů v Evropě v letech 1989/1990 dorazil do Albánie se zpožděním, alespoň částečně svobodné volby se konaly teprve v březnu 1991.
Od té doby země sice udělala masivní pokrok, přesto však ekonomicky stále zaostává. Albánie je v současnosti členem NATO a aspiruje stát se členem EU.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditInformace Doprava Praktické informace Albánština je pro cizince zcela nesrozumitelná, velkou výhodou je znalost italštiny, jejíž alespoň základy ovládá skrze pracovní kontakty většina Albánců. Anglicky se domluvíte málokde, nejčastěji s mladšími lidmi ve městech. |
