Afghánistán - země, o které se mluví

  • 27
Afghánistán, trpící od konce 70. let nepřetržitým válčením, je opět pod leteckými útoky, tentokráte pod vedením Spojených států. Je to odveta za teroristický útok Usáma bin Ládina na New York a Washington 11. září, při kterém zahynulo přes šest tisíc lidí. Terorista Ládin se totiž ukrývá na území Afghánistánu a jednání o jeho vydání vládnoucím hnutím Taliban bylo neúspěšné.

Z HISTORIE AFGHÁNISTÁNU

Občanská válka vypukla v Afghánistánu po vpádu sovětských vojsk v prosinci 1979, kdy se afghánské území stalo posledním bitevním polem studené války. Na jedné straně stály okupační jednotky a afghánská vládní vojska Babraka Karmala, na druhé islámští bojovníci - mudžáhidové, podporovaní sousedním Pákistánem a Spojenými státy. Válku měl 15. února 1989 ukončit odsun sovětských vojsk. Okupace však zemi rozdělila a začal krvavý bratrovražedný boj.

Nejprve se sunnitské i šíitské frakce mudžáhidů snažily zbavit pro ně nepřijatelného partnera, prosovětského prezidenta Nadžíbulláha. Velká džirga (Lója džirga), tradiční nejvyšší státoprávní orgán, v květnu 1990 uzákonila politický pluralismus
a vyhlásila islám státním náboženstvím. Poté se vůdci početných seskupení mudžáhidů v říjnu 1990 dohodli na společné strategii proti Nadžíbulláhově vládě. Přes rozhodnutí USA a SSSR zastavit od ledna 1992 dodávky všech druhů zbraní do Afghánistánu, čtyřčlenná koalice generálů armády a hlavního velitele mudžáhidů
Ahmada Šáha Masúda 16. dubna 1992 prezidenta Nadžíbulláha sesadila. V červnu 1992 se prezidentem stal Burhánuddín Rabbání, vůdce nejsilnější strany Islámské
společenství.

Zbraně však neutichly ani tentokrát. Sunnitské a šíitské frakce mudžáhidů, které do té doby sjednocoval odpor proti invazi, zahájily krvavou válku mezi sebou. Proti sobě se postavili hlavně stoupenci Islámského společenství (Rabbání, Masúd) a Islámské strany (Hekmatjár). Třetí významnou postavou v mocenském boji se stal "uzbecký revolucionář" Rašíd Dóstum, vůdce Národního islámského hnutí  (Džumbuše millíje islámí). V říjnu 1994 se na scéně objevilo fundamentalistické
militantní hnutí Taliban podporované Pákistánem. Vítězná tažení završilo v září 1996 obsazením Kábulu a vyhlášením "plně islámského státu" přesně a přísně se řídícím islámským právem šaría. Znesvářené frakce mudžáhidů se již o měsíc později dohodly na vojenské spolupráci.

Protitalibanské Severní spojenectví (Uzbekové, Hazárové, Tádžikové) pod vojenským vedením Ahmada Šáha Masúda se při nesčetných ofenzívách proti dobře vyzbrojeným talibanským milicím snažilo opět dobýt Kábul i ztracené pozice. Masúdovy jednotky však byly po těžkých porážkách postupně vytlačeny do severní
části Afghánistánu, kde dnes ovládají pět až deset procent země: provincii Badachšán s metropolí Fajzábád a část provincie Tachár. Kromě bojových aktivit se opozice snažila i o mírové řešení občanské války. Pro neústupnost obou stran všechny vyjednávací pokusy i za prostřednictví OSN ztroskotaly.

Obyvatelstvo zpočátku hnutí Taliban vítalo. Po letech války talibanští mullove slibovali mír a bezpečnost, o důvěru však přišli nastolením režimu striktního dodržování koránu na základě ultraortodoxního výkladu. Taliban vybavený nejmodernějšími zbraněmi zakazuje zábavu, týrá ženy, terorizuje obyvatelstvo.
Likvidací "falešných vzorů" barbarsky ničí kulturní památky po jinověrcích, nutí hinduisty nosit zvláštní znamení. Posledním terčem hnutí se staly západní humanitární organizace, jejichž pracovníky obviňují ze šíření křesťanství a hrozí tvrdými tresty.

Vládnoucím hnutím Taliban oficiálně nazývaný Afghánský islámský emirát uznaly pouze Pákistán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (květen 1997), od ledna 2000 má v Kábulu diplomatickou misi i "nezávislé" Čečensko. Zbytek světa uznává Afghánský islámský stát prezidenta Burhánuddína Rabbáního,
svrženého v září 1996.

V zemi s úředními jazyky paštštinou a darí (afghánská perština) žije zhruba dvacet národností hovořících asi 40 jazyky. Nejpočetnější jsou Paštunové (v západním nářečí, či Pachtunové ve východním nářečí), kteří tvoří 54 procent obyvatel, následují je Tádžikové (též Pársíváni) s 21 procenty, Uzbekové (8,5 procenta), Hazárové (8,5 procenta). Zbytek tovří Ajmakové, Turkmeni, Balúčové, Indové, Kyrgyzové, Kazaši, Kurdové aj.

AFGHÁNISTÁN A DROGY

Zvláštní kapitolou jsou drogy. Ačkoli Agentura OSN pro boj s drogami uzavřela v roce 1997 s Talibanem dohodu předpokládající likvidaci makových polí a korán drogám nepřeje, patří Afghánistán spolu s Malajsií k jejich hlavním výrobcům. V posledních letech odtud, hlavně přes Írán a Tádžikistán, proudí 90 procent světové
ilegální produkce opia. Drogy jsou spolehlivým zdrojem peněz. Výsledkem dlouhé občanské války a vlády hnutí Taliban je rozbořený, rozdělený a zbídačený Afghánistán. Vykázal nejvyšší procento běženců na světě, za hranice prchla asi třetina obyvatel. Od roku 1979 zahynulo v Afghánistánu násilnou smrtí asi
milión obyvatel.

ZEMĚ, SE STRATEGICKY VÝZNAMNOU POZICÍ

Afghánistán je vnitrozemský, převážně hornatý stát. Hraničí s Pákistánem na jihovýchodě a s Íránem na západě. Jeho severními sousedy jsou Turkmenistán, Uzbekistán a Tádžikistán, na konci úzkého váchánského koridoru na severovýchodě Afghánistán krátce hraničí s Čínou. Se svou strategicky významnou pozicí mezi Blízkým východem, Střední Asií a Indickým subkontitentem podél dávné "hedvábné cesty" se stal v 19. století objektem "velké hry" mezi imperiálním Ruskem a britskou říší, soutěžících o sféry vlivu.

Od severovýchodu k jihozápadu se táhne pohoří Hindúkuš, jehož vrcholky na hranicích s Pákistánem dosahují až 7000 metrů nad mořem. Na severovýchod Afghánistánu zasahuje část pohoří Pamír. K jihozápadu státu se hory snižují a rozšiřují v řadu paralelních pohoří. Na jihu se rozkládají písčité a kamenité pouště Dašte-Margo a Registan.

Většina afghánských řek se ztrácí v bezodtokých pánvích. Pohraniční Amudarja, v horním toku zvaná Pjandž, s přítoky Kunduz, Murgab a Herírúd, končí v píscích pouště Karákóram, některé řeky, například Hílmand a Farráhrúd, ústí do Hámúnských jezer. Nejúrodnější údolí na jihovýchodě vytváří řeka Kábul s
přítokem Kunar.

Podnebí je suché vnitrozemské, teploty na jihozápadě v létě 48 stupňů Celsia, na severovýchodě v zimě až -26 stupňů. Srážky jsou na jihu minimální, příznivější podmínky mají údolí na východě, kde naprší až 1000 mm vody ročně. Charakteristické jsou letní písečné bouře, v zimě sněhové bouře. Na jihozápadě roste polopouštní vegetace, ve vlhčích horách zakrslé jehličnany, v údolích ořechy, duby a topoly.

OBYVATELSTVO

V Afghánistánu na rozloze 652.255 kilometrů čtverečních žije podle odhadů 17 až 26 miliónů obyvatel. Odhady ztěžuje exodus Afghánců trpících nekonečnou občanskou válkou. Do Íránu uprchlo asi 1,5 miliónu lidí, do Pákistánu 1,2 miliónu. Asi milión Afghánců je uprchlíky uvnitř své vlasti. Metropole Kábul má jeden až dva milióny obyvatel.

Státním náboženstvím je od roku 1990 islám, jehož vyznavači jsou rozdělení na sunnity hanafského ritu (74 procent) a šíity (25 procent včetně asi miliónu příslušníků sekty ismáílovců). Muži se dožívají průměrně 46 let, ženy 45 let.

Administrativně se Afghánistán dělí na 31 provincií v čele s guvernérem. Orgány místní správy jsou džirgy. Měnovou jednotkou je afghání (AFA) dělící se na 100 púlů, výše hrubého domácího produktu není známa. Svou nezávislost Afghánistán vyhlásil 19. srpna 1919.