Afghánci netuší, co je vlastně dovoleno

Afghánci, alespoň ve městech, teď zažívají dlouho nepoznaný závan svobody. Staré se sváří s novým, mnoho věcí se rychle mění a lidé netuší, co je vlastně povoleno. Na kandahárském bazaru teď nabízejí nevídané věci. Plakátky spoře oděné sexbomby Pamely Andersonové i pirátské kopie "krváků" s Arnoldem Schwarzeneggerem. O kus dál je k mání celá série pohlednic, na nichž smyslně špulí rty svůdné hvězdičky z Bollywoodu, Mekky indického filmu. Změny, které teď rychlostí světla vpadají do posttalibanského Afghánistánu, zřejmě nemají obdoby.

Ovšem ne všichni nové způsoby vítají, ne všichni je dokážou strávit. Zvláště v Kandaháru, který byl za vlády Talibanu jakousi laboratoří utopických představ o skutečném islámském státě. Po městě se stále procházejí zachmuření muži v černých hedvábných turbanech, jež si tak oblíbil Taliban, a dávají najevo, že příliv západních novot jim příliš po vůli není.

Co je povoleno a co zakázáno?

To nikomu z Afghánců příliš jasné není. Mnozí podlehli euforii z toho, že zmizela nechvalně proslulá talibanská náboženská policie a mají pocit, že se smí prakticky vše. Jiní zase kladou důraz na to, že Afghánistán zůstává islámským státem a že by se nic nemělo přehánět.

Minulý týden například kandahárský guvernér Gul Agha Šerzáí, který městu vládne s požehnáním přechodné afghánské vlády, zakázal psí zápasy. Tento kontroverzní "sport", který dokáže rozběsnit davy, považoval za nevhodný pro nový mírový Afghánistán. Zpravodaj agentury Reuters se nedávno zmínil, že místní policista nabádal jednoho z trhovců, aby se s cizincem nebavil o afghánské ekonomice. Prý do toho nikomu ze Západu nic není.

Dívky už zase chodí do školy

Existují ovšem i změny, které vítají prakticky všichni bez rozdílu. Především - dívky zase smějí navštěvovat školy a nemusí si zakrývat tváře. Za vlády Talibanu něco nepředstavitelného. Začaly vycházet první noviny, mladí se lačně vrhají na počítače dovezené z Pákistánu, na svatbách se tančí a zní hudba. Televize už stabilně vysílá, satelitních disků po městě přibývá jako hub po dešti. Cizince už nikdo nevyhání.

Víra už není na rozkaz

Ne, Afghánci nezatratili islám, ani by to nebylo možné. Stále plní mešity, dál si rozkládají modlitební koberečky třeba na poli a vroucně velebí Alláha obráceni čelem k Mekce. Tak jako za Talibanu, tak jako za vlády komunistů, tak jako dávno předtím. Snad jen teď víru více prociťují, modlení už není na rozkaz. Mnozí se vrátili domů a začali pracovat na obnově příbytků. Vesměs jsou chudí, rozedraní, odkázaní na pomoc. Najdou se jistě i tací, jimž se stýská po režimu mully Umara, většina však jeho pád přivítala. Cítí to, co už dlouho ne, cítí naději.

Afghánská žena s odhalenou tváří jde po ulicích Kábulu. Taliban striktně vyžadoval, aby žena byla od hlavy až k patě zahalená v burce, povolená byla pouze mřížka pro oči.