Panu Robertu Mondavimu je přes sedmdesát. »Tipněte si, kolik denně vypije vína?« ptá se mladík a přejíždí vyzývavým pohledem skupinku turistů kolem. Ti většinou uhýbají pohledem, a zatímco korpulentní dáma po chvíli šeptne »Dvě deci?«, mladík v kovbojském klobouku halasí: »Litr!« Průvodce se jen usmívá, skupinku zavedl doprostřed vinice nejen proto, aby jim povídal o začátcích snad nejznámějšího kalifornského vinaře, ale aby je pobavil. »Dva litry,« zní jeho verdikt. A než dámy vydechnou údivem a chlapíci uznale pokývají hlavami, začíná chrlit letopočty, čísla naplněných lahví a země, do kterých Robert Mondavi víno vyváží. Výklad zní přesvědčivě, turisté se pomalu začínají těšit, až ochutnají ten údajně lehký, úžasný, a hlavně zdraví prospěšný nápoj, o kterém průvodce tak poutavě vypráví. Za hodinku, kdy všichni prošli vinice i sklepy, už netrpělivě postávají v ochutnávací místnosti. Průvodce otevírá Fume Blanc ročník 1998 a začíná obřad, při němž se turisté dozvídaji, že sklenici třeba nejprve pozdvihnout proti světlu a ohodnotit barvu vína. Pak jí jemně zakroužit, aby se nápoj dostal na její boky a uvolnil vůni (víno zrálo několik měsíců v dubovém sudu, což velmi zvýraznilo jeho aroma), a teprve poté se lehce napít. Přitom je třeba uvědomit si, jak velký rozdíl chutí člověk cítí na špičce a na kořenu jazyka. Teprve poté lze víno polknout a s přivřenýma očima si přehrát vše, co se právě stalo. Následují Chardonnay 1998 a Cabernet Sauvignon 1996. Pak Pinot Noir 1998 a Merlot 1996. Vzorky turisté dostávají tak na dno skleniček, víno jim nanejvýš mírně zvedá náladu. »Miláčku, myslím, že jsme objevili něco velmi zajímavého,« ševelí korpulentní blondýna a bere manžela za ruku. Jednak pro krásu okamžiku, možná však i proto, aby jej lépe navigovala do zdejšího obchodu, kde jsou ceny vín o něco výhodnější než jinde.
Z pastvin jsou vinohrady
V porovnání s Evropou je i historie vinařství v Kalifornii mladá. Zatímco ještě v šedesátých letech pili beatníci jen portské, čili silnější víno bez rozlišení odrůdy či ročníku, v letech sedmdesátých nastal ve vinařství nevídaný rozmach. Důvodem nemohlo být v této zemi nic jiného než trh. Začalo se hovořit o blahodárných účincích vína na zdraví (francouzský paradox ostatně zahýbal trhem vína i jinde) a chytří podnikavci začali orat pastviny a vysazovat na nich vinohrady. Bylo hned jasné, že víno ponese víc než dobytek. »Okamžitě vyletěla i cena půdy, někde až na desetinásobek,« tvrdí Phyllis Turner z vinice Beringer v nejznámějším kalifornském vinařském údolí Napa. »Naši firmu naštěstí založili dva bratři z Mnichova už roku 1868, takže půdu koupili ještě levně. Stály na ní ale lesy, které museli vykácet.« Dnes se na vinici sice vjíždí branou připomínající spíš typický ranč, nicméně hned za ní už je recepce s tabulí a na ní rozpis prohlídek zdejších sklepů. Takový, jaký známe z hradů a zámků doma. »Dnes už máme plno, objednejte se na zítřek,« dozvědí se občas turisté, kteří sem chtějí neplánovaně zajet od šedovlasého recepčního. Sklepy však za prohlídku stojí. Zatímco většina kalifornských vinařů má sklepy ne nepodobné českým stodolám a teplotu uvnitř udržují klimatizací, u Beringerů sklepy kutali ručně ve skále Číňané. Kladivy a dláty je vysekávali deset hodin denně šest dní v týdnu. Podobné, pro mnohé historické skvosty, lze najít i v Sonomě, druhém vinařsky nejznámějším údolí v Kalifornii. Bratři František, Antonín a Josef K orbelovi sem přijeli z Čech před více než sto lety a začali ve zdejších lesích těžit dřevo pro stavitele domů v San Francisku. Pak je sami zpracovávali a prodávali například krabice na doutníky. Když jehličnany vytěžili, vysadili místo nich švestky a začali vyrábět slivovici. Ta ale Kaliforňany moc neoslovila, říkali jí prý benzin ze švestek. A tak začali sázet vinnou révu. V roce 1880 sem pozvali pražského sklepmistra Františka Haška a ten vyrobil první šampaňské orginální metodou, jakou znal z Francie. Dnes už je jméno Korbel synonymem pro skvělý sekt po celých státech a jeho český původ připomíná jen Daliborka, kterou si bratři postavili vedle svého domu jako vzpomínku na domov. Turistům je ovšem předkládána varianta poutavější: Korbelové byli revolucionáři a do Ameriky utekli proto, že je v daleké Bohemii v Daliborce uvěznili.
Víno není špatný artikl
Běžný turista se už nepídí ani po tom, komu vlastně dnes vinice v Kalifornii patří. U Korbelů nastalo po čase to, co se běžně stává i jinde. První generace založí prosperující firmu, avšak pokračovatelé už jaksi chyběli, syny prostě vinařství vůbec nezajímalo. Proto firmu prodali, odstěhovali se do San Franciska a dnes jsou nejen bez vinic, ale údajně i bez peněz. Podobně jako v Sonomě kupují i jiné vinice nadnárodní společnosti, za nimiž stojí často japonský kapitál. Těm už patří kupříkladu vinařská (známější ovšem jako pneumatikářská) firma Firestone, Curtis, Brander a další. Občas je od vinařů, kteří tu začínali, slyšet povzdech, že noví majitelé už se k vinohradům chovají jinak, nectí rozdílné partie vinic a hrozny míchají dohromady.
Vinařem se prý člověk nestane tím, že vinici jen koupí.
Rozmach kalifornského vinařství s sebou ale přináší i technické novinky, a tak při ochutnávce na vinici V entana v Monterey našince zarazí láhve s plastovými zátkami. »Jsou sice o něco dražší než zátky z korku, ale dají se použít vícekrát, a hlavně - víno korkem není cítit,« zdůrazňuje obchodní referentka Karla Hull. »Jsme v Americe, a tak dobrá vína jsme se naučili dělat od evropských sklepmistrů a ještě vše zdokonalujeme,« tvrdí. Zdokonalení po americku pak může mít i podobu láhve s etiketou vinice, kde místo vína jsou uvnitř dobroty pro psy. Páníčci prostě na své miláčky myslí i při ochutnávce. Karla Hull tvrdí, že firma Ventana chce vyrábět »food friend vines«, čili vína hodící se především k jídlům. »Dobré víno je jen polovina zážitku, plně uspokojen bývá jen ten, kdo dobré víno pije k dobrému jídlu,« říká s úsměvem. V í o čem mluví. Žila tři roky v Itálii a je pevně rozhodnuta napravit špatnou reputaci americké kuchyně. »Už dávno neplatí, že jíme jen hamburgery a hranolky,« říká rozhodně. »Spousta vinařů už nabízí například omáčky a dresinky, které se hodí k jejich vínům.«
Co se na vinici vyrobí, je nutno hlavně prodat
Po vinici Roberta Mondaviho turisté chodí, po vinohradech Boba Benzingera v nedalekém Glen Ellen je vozí traktor. Turista je tu všude pánem. Vinaři moc dobře vědí, že každý musí odejít spokojen, nebo si jejich víno prostě nekoupí. Proto u každé vinice stojí testing room, kde za tři až pět dolarů může každý ochutnat vinařovu produkci. Ochutnávací místnosti jsou nablýskané, při podávání vzorků se zásadně stojí. Komu víno zachutná, může si na místě láhve koupit, k mání jsou i nejrůznější dresinky a paštiky s chutěmi vyladěnými k podávaným vzorkům. Nechybějí samozřejmě trička, kšiltovky a kuchařské knihy. »Vůbec není nutné návštěvníky opít, nejdůležitější je ukázat něco zajímavého,« tvrdí manažer firmy Durney z údolí Carmel René Schober. »My jsme například začali vyrábět biologické víno, neošetřujeme je vůbec chemií. Pokud poroste zájem, máme k dispozici stovky hektarů pastvin, na kterých můžeme okamžitě začít sázet další vinohrady.«
Z pastvin jsou vinohrady
V porovnání s Evropou je i historie vinařství v Kalifornii mladá. Zatímco ještě v šedesátých letech pili beatníci jen portské, čili silnější víno bez rozlišení odrůdy či ročníku, v letech sedmdesátých nastal ve vinařství nevídaný rozmach. Důvodem nemohlo být v této zemi nic jiného než trh. Začalo se hovořit o blahodárných účincích vína na zdraví (francouzský paradox ostatně zahýbal trhem vína i jinde) a chytří podnikavci začali orat pastviny a vysazovat na nich vinohrady. Bylo hned jasné, že víno ponese víc než dobytek. »Okamžitě vyletěla i cena půdy, někde až na desetinásobek,« tvrdí Phyllis Turner z vinice Beringer v nejznámějším kalifornském vinařském údolí Napa. »Naši firmu naštěstí založili dva bratři z Mnichova už roku 1868, takže půdu koupili ještě levně. Stály na ní ale lesy, které museli vykácet.« Dnes se na vinici sice vjíždí branou připomínající spíš typický ranč, nicméně hned za ní už je recepce s tabulí a na ní rozpis prohlídek zdejších sklepů. Takový, jaký známe z hradů a zámků doma. »Dnes už máme plno, objednejte se na zítřek,« dozvědí se občas turisté, kteří sem chtějí neplánovaně zajet od šedovlasého recepčního. Sklepy však za prohlídku stojí. Zatímco většina kalifornských vinařů má sklepy ne nepodobné českým stodolám a teplotu uvnitř udržují klimatizací, u Beringerů sklepy kutali ručně ve skále Číňané. Kladivy a dláty je vysekávali deset hodin denně šest dní v týdnu. Podobné, pro mnohé historické skvosty, lze najít i v Sonomě, druhém vinařsky nejznámějším údolí v Kalifornii. Bratři František, Antonín a Josef K orbelovi sem přijeli z Čech před více než sto lety a začali ve zdejších lesích těžit dřevo pro stavitele domů v San Francisku. Pak je sami zpracovávali a prodávali například krabice na doutníky. Když jehličnany vytěžili, vysadili místo nich švestky a začali vyrábět slivovici. Ta ale Kaliforňany moc neoslovila, říkali jí prý benzin ze švestek. A tak začali sázet vinnou révu. V roce 1880 sem pozvali pražského sklepmistra Františka Haška a ten vyrobil první šampaňské orginální metodou, jakou znal z Francie. Dnes už je jméno Korbel synonymem pro skvělý sekt po celých státech a jeho český původ připomíná jen Daliborka, kterou si bratři postavili vedle svého domu jako vzpomínku na domov. Turistům je ovšem předkládána varianta poutavější: Korbelové byli revolucionáři a do Ameriky utekli proto, že je v daleké Bohemii v Daliborce uvěznili.
Víno není špatný artikl
Běžný turista se už nepídí ani po tom, komu vlastně dnes vinice v Kalifornii patří. U Korbelů nastalo po čase to, co se běžně stává i jinde. První generace založí prosperující firmu, avšak pokračovatelé už jaksi chyběli, syny prostě vinařství vůbec nezajímalo. Proto firmu prodali, odstěhovali se do San Franciska a dnes jsou nejen bez vinic, ale údajně i bez peněz. Podobně jako v Sonomě kupují i jiné vinice nadnárodní společnosti, za nimiž stojí často japonský kapitál. Těm už patří kupříkladu vinařská (známější ovšem jako pneumatikářská) firma Firestone, Curtis, Brander a další. Občas je od vinařů, kteří tu začínali, slyšet povzdech, že noví majitelé už se k vinohradům chovají jinak, nectí rozdílné partie vinic a hrozny míchají dohromady.
Vinařem se prý člověk nestane tím, že vinici jen koupí.
Rozmach kalifornského vinařství s sebou ale přináší i technické novinky, a tak při ochutnávce na vinici V entana v Monterey našince zarazí láhve s plastovými zátkami. »Jsou sice o něco dražší než zátky z korku, ale dají se použít vícekrát, a hlavně - víno korkem není cítit,« zdůrazňuje obchodní referentka Karla Hull. »Jsme v Americe, a tak dobrá vína jsme se naučili dělat od evropských sklepmistrů a ještě vše zdokonalujeme,« tvrdí. Zdokonalení po americku pak může mít i podobu láhve s etiketou vinice, kde místo vína jsou uvnitř dobroty pro psy. Páníčci prostě na své miláčky myslí i při ochutnávce. Karla Hull tvrdí, že firma Ventana chce vyrábět »food friend vines«, čili vína hodící se především k jídlům. »Dobré víno je jen polovina zážitku, plně uspokojen bývá jen ten, kdo dobré víno pije k dobrému jídlu,« říká s úsměvem. V í o čem mluví. Žila tři roky v Itálii a je pevně rozhodnuta napravit špatnou reputaci americké kuchyně. »Už dávno neplatí, že jíme jen hamburgery a hranolky,« říká rozhodně. »Spousta vinařů už nabízí například omáčky a dresinky, které se hodí k jejich vínům.«
Co se na vinici vyrobí, je nutno hlavně prodat
Po vinici Roberta Mondaviho turisté chodí, po vinohradech Boba Benzingera v nedalekém Glen Ellen je vozí traktor. Turista je tu všude pánem. Vinaři moc dobře vědí, že každý musí odejít spokojen, nebo si jejich víno prostě nekoupí. Proto u každé vinice stojí testing room, kde za tři až pět dolarů může každý ochutnat vinařovu produkci. Ochutnávací místnosti jsou nablýskané, při podávání vzorků se zásadně stojí. Komu víno zachutná, může si na místě láhve koupit, k mání jsou i nejrůznější dresinky a paštiky s chutěmi vyladěnými k podávaným vzorkům. Nechybějí samozřejmě trička, kšiltovky a kuchařské knihy. »Vůbec není nutné návštěvníky opít, nejdůležitější je ukázat něco zajímavého,« tvrdí manažer firmy Durney z údolí Carmel René Schober. »My jsme například začali vyrábět biologické víno, neošetřujeme je vůbec chemií. Pokud poroste zájem, máme k dispozici stovky hektarů pastvin, na kterých můžeme okamžitě začít sázet další vinohrady.«
 Vinohrady se začaly v Kalifornii zakládat koncem 19.století. |
