Ráno a dopoledne osudného dne bylo mlhavé a deštivé. Ona pověstná »mlha chlumská", zahušťována navíc dýmem z děl a pušek, zakrývala bojiště. Déšť přecházel v jemné mrholení. »Tak jemné, že když jsme jím pak dlouho kráčeli, ani jsme nepromokli,« vzpomínal později jeden z účastníků bitvy. Na bitevních polích tehdy vyvrcholil dlouholetý politický spor mezi Pruskem a Rakouskem o rozhodující vliv v německých zemích. Dohromady 436 116 mužů a 1550 děl čítaly pruská a rakousko-saská armáda, které se v úterý dne 3. července 1866 střetly v rozhodující bitvě u Hradce Králové, někdy též zvané bitva u Sadové. Krajinou míru dalo by se dnes nazvat okolí výšiny Chlumu, vzdálené asi deset kilometrů od Hradce Králové. Mírně zvlněná planina s tu a tam rozházenými lesíky mezi poli dozrávajícího obilí. Všude ticho a klid. Jen zpěv ptáků se nese oblohou. A přece před 134 lety byla tato krajina svědkem druhé největší bitvy 19. století a stala se hrobem pro tisíce vojáků. Pomníky padlých u kostela v Dohaličkách připomínají, že odtud baterie rakouských děl začaly pálit vstříc útočícím pruským divizím. Obrovský kamenný lev na pomníku v Dohalicích střeží místo, kde brigáda generálmajora Knebela na počátku bitvy zadržovala pruský útok. Její vojáci po nočním pochodu dorazili v ta místa brzy ráno a ihned se seřadili do bojových šiků. V nich namačkáni jeden na druhého, rameno na rameni, postupov ali s bodáky proti nepříteli. T o již na bojiště dorazil z Hradce Králov é klusem na koni i velitel rakouské armády polní zbrojmistr rytíř Ludvík Benedek. Pruský útok začal na střed rak ouských linií v údolí říčky Bystřice u Sadov é. Dosud zde stojí hostinec, dnes zvaný U kanonýra Jabůrka. Zde se může návštěvník bojiště občerstvit a zárov eň si připomenout tehdejší v ojenský jídelníček. Dle dobových pramenů tvořily denní dávku potravin jednoho vojáka obvykle žejdlík vína, libra masa a trocha kořalky . V í se též, že tehdejší vojáci trpěli často hladem a žízní. Zvláště při denních třicetikilometrových pocho dech. Po silnici a můstku přes Bystřici do kopce směrem ke vsi Lípě tehdy postupov ala pruská armáda. Vprav o leží les Holá, kde byla útočící pěchota drcena rakouským dělostřelectvem. Na rozcestí k Čistěvsi stojí vysoký litinový pomník padlých c. k. 49. pěšího pluku Dolnorak ouského. V těchto místech byl pruský útok téměř celé dopoledne zadržov án smrtící dělostřelbou a protiútoky řad pěchoty. Účinky dělostřelby v řadách pěšáků byly strašliv é. Osobitými slovy je popisuje rakouský voják Ladislav Prokop, později významný houslař: »Musím podotknout, že naše dělostřelectvo tam dělalo divy. To jsem viděl očitě. Když klumpa Prušáků chtěla přeběhnout z jednoho lesa do druhého, bylo to asi padesát kroků, šlehl tam mezi ně granát a již z nich lítalo peří.« Nedaleko vpředu již je vidět vrch Chlum, kde byl hlavní stan rakouské armády. Vlevo za Čistěvsí leží Svíb. Tento lesík veliký jen asi 700 krát 1000 metrů byl svědkem nejtěžších bojů bitvy. V krvavých a vyčerpávajících řežích muže proti muži zde padlo během dopoledne na deset tisíc vojáků. Prusové využívali palebné převahy svých pušek zadovek, neboli jehlovek, nad puškami rakouskými, nabíjenými zpředu. Voják Prokop vzpomíná na rychlost pruské palby slovy: »... padaly kulky z kvérů tak, jak o když začínají kroupy prostřikovat, než začnou padat.« Nemalou úlohu hrála i pruská taktika útoku v menších pohyblivějších skupinách, které spoléhaly na krytí a rychlou střelbu. Naproti tomu zastaralá rakouská taktika bodákových útoků ve velkých sevřených šicích znamenala obrovské ztráty a pomalý postup. Prokop vzpomíná: »Naše tlupa, jeden za druhým, vždy se hrnula dopředu kus a zase ostáv ala stát. Jako by šel proti větru. T en řev , ten křik, ten hukot, to se nenechá vypsat. Z lesa na nás chrlili Prušáci proudy ručničných kulí. Kdyby byla jen padesátá trefila, bylo by to strašné. Řady naše se kácely. V idím vedle sebe, jak ten a onen se s křikem kácí. Zoufale v olá o pomoc. T ěsně přede mnou padnou tři čtyři, na které se tlačím. Přeskočím je, druzí za mnou, tlačíme se jeden na druhého, žádný cit, žádná soustrast, žádné ušetření, šlapeme po svých kamarádech, nedbajíce na jejich křik a nářekl ...« Přesto se rakouským v ojákům podařilo okolo poledne les Svíb dobít a situace na bojišti se stáv ala pro Prusy kritick ou tak, že štáb 1. pruské armády prince Bedřicha Karla počal uvažov at o ústupu. Bitva však zdaleka nekončila! Les Svíb je dnes tichý , jen vítr šumí v korunách stromů. Desítky pomníků a křížů stojí nad hroby obětí, nalézan ých v lesních houštinách ještě několik týdnů po bitvě. Zvláště krásný je pomník 8. praporu polních myslivců, zbudovaný r. 1896 podle návrhu sochaře Viktora Tilgnera. Blízko je již vidět vrch Chlum - místo posledních bojů. Z nové 40 metrů vysoké rozhledny v těsné blízkosti tehdejšího postavení rakouského štáb u, lze přehlédnout celé bojiště. Ve vzdálenosti asi 500 metrů se vypíná dominanta celého vrchu - věž kostela ve vsi Chlumu. Ta byla orientačním bodem pro vojáky 2. pruské armády korunního prince Bedřicha Viléma, kteří ves kolem třetí hodiny odpolední dobyli a rázem se tak ocitli v týlu rakouské armády. Tuto zvěst ohlásil rakouskému veliteli Benedekovi ordonanční důstojník: »Excelence, když jsem jel kolem Chlumu, bylo odtamtud nepřítelem na mne stříle no!« Dosud klidný rakouský velitel Benedek na to reagoval slovy: »Ach, netlachejte!« Brzy se však sám o pravdivosti důstojník o vých slov přesvědčil. Kritickou situaci dokládá i osud jízdní baterie č. 7 osmého pluku a jejího velitele setníka van Groebena. Všech osm děl této baterie, jejichž okopy v palebném postavení je dosud v terénu vidět, vystřelilo na postupující Prusy však jen deset ran, načež pruská pěchota pobila celé osazenstvo baterie - 54 mužů a 68 koní - a ukořistila sedm děl. Památku «baterie mrtvých« na tom místě připomíná velkolepý pomník. Jiné zajímav é doklady bitvy si dnes můžeme prohlédnout ve V álečném museu na Chlumu. Dnešní návštěvník se jistě s pohnutím zastaví v pozvolna mizejícím «úvoze mrtvých" cestou z Chlumu do Rozbeřic. T udy se v pozdním odpoledni hnaly pluk y rakouských záloh vzhůru, aby znovu dobily Chlum. Během dvacet minut trvajícího útoku zde první rakouský ar mádní sbor ztratil na 10 000 mužů, 279 důstojníků a 23 děl. V Rozbeřicích stojí nad šachtovými hroby figurální pomník c. k. 4. pěšího pluku Hoch- a Deutschmeister. V trámu roubené stěny domu čp. 19 lze dodnes spatřit otvor po granátu. Bitva byla prohrána. Tisíce vojáků poražené armády ustupovaly k Hradci Králové. Pršet již přestalo a slunce zapadalo nad Chlumem. Na krví prosáklých polích bitvy zněl jen nářek raněných a sténání umírajících. Mezi jmény padlých na po mníku 6. pěšího pluku hraběte Coroniniho lze spatřit i jméno Johanna Jaburka. Nebyl však dělostřelcem ze známé písničky , ale setníkem a padl již 29. června v bitvě u Dvora Králové. Jeden z desetitisíců...
Autor je archeologem
Autor je archeologem
 Podle slov jedné dochovalé písničky-v bitvě u Hradce Králové v roce 1866 lítaly koule z kanónů prudce. |
