Když jsem se letos vrátil do ostravské Stodolní ulice, připadal jsem si jak někde mezi „puby“ na předměstí Dublinu nebo Liverpoolu. Asi je to i těmi ošuntělými cihlovými domy. Slavná Stodolní je hrozně krátká, měří 300 metrů. To asi neznalého návštěvníka, který o ní jen slyšel, zarazí nejvíc. Ale zase je hrozně barevná, pouťová, přeplácaná různými reklamami, neony a poutači.
Letos v květnu byla ve středu večer spíš krotká. U stolků – pivních sudů – na předzahrádkách posedávalo jen pár lidí. Nebyl důvod se tu bát, jakkoli Stodolní získala špatnou pověst, když tu v roce 2014 zbili hudebníka Michala Hrůzu.
Někdo by řekl, že Stodolní už je jen stínem své bývalé slávy, ale dodnes si vzpomínám, jak jsme o ní před zhruba 20 lety v MF DNES psali oslavně téměř jako o senzaci, když jich Ostrava ještě tolik jiných neměla. Byla to prostě ulice s nejvíce hospodami v Česku. Ve Stodolní a nejbližším okolí jich podle různých pramenů bylo 55 až 60.
Historická pohlednice Stodolní ulice v Ostravě
Věděli jste ale, že ve Stodolní stály opravdové stodoly? Že měla svoji kandidátku do voleb pod názvem „Helax – Ostrava se baví?“ Recesistická strana tam totiž sídlila. Nebo že vlastně festival Colours of Ostrava vznikl právě tady? Konal se tam první ročník v roce 2002. A že má svoje vlastní nádraží „Ostrava-Stodolní“?
Stodolní ulicí se vědecky zabývá kronikář Ostravy Martin Juřica. Její slavnou éru zahájil dnes už neexistující podnik Černý pavouk. „Byl to dohromady klub, antikvariát a ještě se tam scházela místní bohémská skupina. Ve Stodolní sídlil podnik proto, že tam byl levný nájem. Dokonce vyšel literární sborník V srdci Černého pavouka, kde publikoval třeba spisovatel Jan Balabán. Pak přibývala hospoda za hospodou,“ vzpomíná Juřica. Název vycházel z toho, že majitel choval pavouky. Jak prosté, milý Watsone. Ostatně, jeden z nejslavnějších zdejších barů je Sherlock´s Pub, kde to vypadá jak v anglickém klubu pro gentlemany. Skoro jak na Baker Street.
Stodolní se podle Juřici během let proměnila. Už to není žádný underground. „Klesla věková struktura návštěvníků a ulice je víc komerční,“ říká kronikář.
Ve Stodolní ulici bylo v době největší slávy necelých 60 hospod a restaurací.
Prohlídku můžeme zahájit na rohu Stodolní a Poděbradovy, kde stával legendární Černý pavouk a dnes je tam Bernie´s Irish Pub. Nejroztomileji působí bar nazvaný Zadní vrátka, který má opravdu vývěsní štít vyrobený ze starých vyřazených dveří. Ale trh s jídlem ve Stodolní už ovládly Vietnamci a různé variace na „Istanbul Kebab“.
Komu by přišla zdejší polévka Pho málo kořeněná, tak pro toho je v místě pořád několik strip barů včetně samotného pekla (Hell Strip Bar).
Stodolní už možná není tak slavná jako dříve, ale když se setmí, všichni kolemjdoucí se začnou najednou tvářit jako ti nejostřejší mafiánští hoši z Ostravy a výlohy barů hrají všemi barvami. Nakonec to tu má pořád atmosféru.
Pražský Montmartre
Krymská ulice je pro změnu „pražská Stodolní“. Měří také jen asi 300 metrů, vede z kopce a do zatáčky, je také docela ošuntělá a také docela slavná. Už před víc než deseti roky se stala vyhlášenou lokalitou pražských hipsterů – i díky festivalu Korzo Krymská a populárnímu kavárníkovi Ondřeji Kobzovi, který tam otevřel Café v Lese. Postupně se stala jednou z ulic s největší hustotou hospod, restaurací a kaváren v Praze. Kobza o Krymské jednou v Respektu řekl, že mu připomíná pařížský Montmartre a možná právě v tom tkví její kouzlo.
Krymskou ulici v Praze nejvíc proslavil podnik Café v Lese Ondřeje Kobzy.
Mým průvodcem Krymskou se stal Jan Charvát, který v ní vlastní hned tři podniky – Ansámbl, Bad Flash Bar a Beats from Basement. Ansámbl je bistro, Bad Flash Bar je erbovní podnik Charvátova stejnojmenného minipivovaru a ten třetí je hudební klub. Ale pozor, Charvát dokáže docela hezky mluvit i o konkurenci.
„Dříve to byla umělecká ulice, dnes je už komerční a chodí se sem spíš jen pařit. Pravidlem bylo, že lidé vystřídali i několik podniků za noc a my jsme si potom s Café v lese a dalšími pak už jen vyměňovali půllitry,“ směje se Charvát.
Neobešlo se to tu bez hluku a malému náměstíčku uprostřed Krymské vévodí poutač s velikým „Pssst!“ Tak se jmenovala kampaň zdejších hospodských za tišší chování hostů.
Nejdříve mě průvodce upozorňuje na velmi nenápadný podnik naproti přes ulici od Café v lese, který má nad ulicí jen vývěsní štít s nápisem „Bar“. Ale je to prý kultovní podnik. „Mají tam snad jen 25 míst, ale tuhle se tam tísnilo 50 lidí,“ vypráví Charvát.
V Krymské funguje knihkupectví s galerií i obchod s punkovým oblečením, francouzská i italská pekárna. Můžete si vybrat. Mezi noblesními podniky přežila dokonce i jedna „čtyřka“ – hospůdka Na Tržišti. Že pravopis je jenom možnost, dokazuje název nedalekého podniku „Ráno kávu, večer výno“. Tam někdy musým zajít! Ačkoli, to tvrdé „y“ je samozřejmě stylizovaná vinná sklenka.
Vršovická Krymská ulice měří jen asi 300 metrů a vede z kopce do zatáčky.
Krymská začíná i končí pivním podnikem. Dole ji uzavírá pivotéka Galerie piva. Ulice obsahuje i nehospodské zajímavosti. Na své si tu přijde příznivce ženských sochařských secesních aktů na fasádách a až při několikáté návštěvě jsem si všiml, že tam stojí dům, jehož fasádu zdobí nakreslený Pražský hrad, ale třeba také hrady Žebrák s Točníkem. A dokonce je tam podle Charváta i jeden trochu skrytý ale prosperující vykřičený podnik.
„Bar, který neexistuje“ existuje
A do třetice Brno. Zdejší „hospodská lokalita“ se nalézá v okolí Kozí ulice a Jakubského náměstí a ještě nemá nějaké souhrnné jméno. Ale ta Kozí je jeho osou. Když půjdete o víkendu v létě večer centrem, najednou uvidíte prostranství obsypané hrozny lidí, kolem stolků i jen tak.
Brněnský hospodský kout je víc zaměřený na českou pivní kulturu a piva z minipivovarů a na rozdíl od dvou předchozích ulic je pořád na vzestupu. Zajímavé je, že i tady používají dřevěné sudy jako stoly.
Bar, který neexistuje na rohu Kozí a Dvořákovy ulice v Brně je dnes už v podstatě nejznámější podnik svého druhu ve městě.
Zdejším tahounem je opravdu prestižní „Bar, který neexistuje“, který existuje/neexistuje v Dvořákově ulici. Jeho majitel Jan Vlachynský se dokonce letos probojoval do soutěže Podnikatel roku. Zakladatelská legenda zní takto: „My jsme záměrně hledali místo blízko centra, ale zároveň zapadlou uličku, kde tolik lidí nechodí. Tehdy to tak bylo. Ta teorie byla taková, že na těch hlavních ulicích lidé moc nevěří těm podnikům, protože jsou tam drahé nájmy a trochu se tam šmelilo,“ vypráví Vlachynský. Tak dnes už to „zapadlá ulička dávno není“.
Kouzlo Vlachynského baru jsem pochopil hned jak jsem začal brouzdat nápojovým lístkem. Dáte si koktejl s názvem „Proroctví sedmitečné“ nebo „Zlodějskou operu“? Na zdraví. Ale mnohem víc mě zajímal ten existenciální název podniku, který podle mě odráží brněnský styl humoru. Nicméně skutečnost je prozaičtější.
„Když jsme si pronajali ten prostor, tak jsme dělali kampaň předem, a protože bar ještě nebyl postavený, tak jsme tomu blogu říkali – Bar, který neexistuje,“ dodává Vlachynský. A název už zůstal.
Výčep Na Stojáka na Jakubském náměstí v Brně. Tady se nesedí, tady se stojí.
Podle Vlachynského mezi kultovní podniky v okolí patří i výčep „Na Stojáka“ na sousedním Jakubském náměstí. Celý lokál se totiž skládá z bufetových stolů, u kterých jde opravdu jen stát, ačkoli pár lidí při mé poslední návštěvě „fixlovalo“ a sedělo na římse v okně. Zaujalo mě i to, že kromě velkého piva tam od všech pivních druhů mají v ceníku i šnyt s pořádnou dávkou pěny.
Já sám mám ještě slabost pro nedalekou hospodu U třech čertů za rohem v Dvořákově ulici, kde nejen na štítu, ale všude po hospodě najdete sošky čertů s půllitrem a stylizované kovové plameny. Je jich tam rozhodně víc než tři.
Jedinou nevýhodou „hospodských ulic“, ať už v Praze, Brně či Ostravě je nakonec fakt, že je člověk úplně nevyužije, protože k opití, když už se to rozjede, stačí jedna hospoda.
