Hradčanská pahorkatina tvoří součást Polomených hor a zároveň patří do CHKO Kokořínsko-Máchův kraj. Výcvikový prostor, který naposled využívala hlavně Sovětská armáda, vznikl už v dobách Habsburské monarchie za vlády císaře Josefa II. Ačkoli armádní technika již Hradčanskou pahorkatinu definitivně opustila, pořád ji obhospodařují Vojenské lesy a statky ČR. A její západní půle je stále pro turisty uzavřená, protože se tam rozprostírá obora Velký Dub. Zbytek Hradčanské pahorkatiny postupně zpřístupnilo několik značených cest.
Mapa i fotky nám naznačily, že nejatraktivnějšími pasážemi se pyšní Hradčanské stěny, které vyplňují severní část území. Našich východiskem výletu je vesnice Hradčany, kde se křižuje několik značek. A odtud také vychází okruh naučné stezky Jeřáb. Nejdřív šlapeme na Hradčanskou vyhlídku, která od úpatí působí dost tuctově: před námi se vlní nízký kopec, kde mezi stromy prosvítají pískovcové skalky. Ale v půlce stoupání radikálně měním názor, pod vrcholem se totiž v porostu vynořily masivní útesy Havraní skály.
Za silem se zvedá monumentální Ralsko s troskami stejnojmenného hradu. Z Hradčanské vyhlídky je takřka na dosah ruky.
Svižně jsme se prodrali na vyhlídku. Nádherná panoramata předčila všechna očekávání: dole ležela placka Českolipské kotliny, mezi nekonečnými lesy se táhla prázdná ranvej opuštěného vojenského letiště. Těžko posoudit, který pohled byl ten nejhezčí, jestli špičatý zub Ralska, nebo vzdálené kužely Lužických hor či zvlněná úbočí Hradčanské pahorkatiny.
Utajené opevnění
Opačným pólem Hradčanské vyhlídky jsou zdejší sevřené rokle, do kterých se přes den nedostane slunce. Krátce pokračujeme Kraví roklí. Ve zdejším členitém terénu rychle ztrácíme přehled, uprostřed borovic se klikatí chaotická změť steziček, a tak využíváme mobil, abychom mohli pokračovat.
Za okamžik jsme spatřili důkaz, že Hradčanské stěny nebyly vždy divočinou bez lidí. Po obou stranách cesty se totiž táhl dobře patrný val. Kdybychom podél něj pokračovali na severovýchod, došli bychom k pevnůstce jednoduše pojmenované Šance. Doba vzniku opevnění se spojuje s letopočtem 1778. Tehdy se území severu Čech změnilo na menší bitevní pole v krátkém konfliktu s Pruskem.
Svatyně, trampský kemp i úkryt dezertérů
Přesouváme se dál. Skály zmizely, nahradily je borové lesy. Párkrát se podél cesty objevily pozůstatky vojenského dědictví: zbytky tras elektrického vedení či zborcené betonové objekty. A pak se znovu objevují útvary z pískovce. Jako první obdivujeme skalní bránu, která je na rozdíl od světoznámé Pravčické brány v Labských pískovcích pochopitelně mnohem menší.
Pokroucený oblouk skalní brány působí zezdola docela křehce, zejména v porovnání s masívní stěnou, nad kterou se klene.
Tato brána se původně jmenovala Frauentor, nyní se užívá jednoduchý název Skalní brána. Pár minut od ní se pak černá jeskyně Psí kostel. Psí kostel doopravdy evokuje svatyni. Zdánlivě kompaktní kus skály prošpikovaly a rozhlodaly chodby i prostorná síň. Klenbu jeskyně podpírají bizarní kamenné sloupy a ze skalních oken se otevírá pohled do okolí. Jeskyně kdysi poskytovala útočiště dezertérům a lupičům, teď ji obsadili trampové.
Psí kostel představuje unikátní geologickou zajímavost. Skládá se z více druhů pískovců, včetně vápnitého pískovce, až tzv. „písčitého vápence“.
Kupředu po Dělové cestě
Druhý den jsme se do Hradčanské pahorkatiny podívali z jihu. Tentokrát začínáme vedle epicentra letního rachotu, poblíž centrálního parkoviště Pod Borným. Zde se chytáme modré značky. Od prvních kroků nás doprovázejí roztroušené pískovcové skalky. V posledním úseku Brünnelovy (nyní Velké kraví) rokle procházíme okolo skály brilantně zarovnané na čistý řez. Do stěny je vyrytý letopočet 1882, nic víc. Nepatrně více informací existuje o Dělové cestě, kam značka vústila z Velké kraví rokle. Ta vznikla snad v 17. či 18. století, kdy se tudy přepravovala výzbroj.
Opět jsme dosáhli náhorní plošiny rozlámané roklemi. Tady se překvapivě objevily hezké listnaté lesy, v průsecích na nás občas vykoukla lesklá hladina Máchova jezera a siluety Starého Berštejna a Bezdězu.
Nespoutaný prales
Za rozcestím U náspu opouštíme Dělovou cestu a vcházíme do národní přírodní rezervace Břehyně-Pecopala. Tady nás obklopil kouzelný prales. Z plošiny jsme pohodlně klesli do Dlouhé rokle. Odtud se ještě krátkým odskokem vracíme do Hradčanských stěn k jeskyni Wachthausu – česky Strážnici. Pojem „jeskyně“ je dost nadnesený. Ve skutečnosti jde o černou kobku uměle vytesanou do poddajné skály. Název Strážnice ale bezvadně sedne. Nenápadný vstup se ukrývá za ohybem stěny a roztěkaný kolemjdoucí Wachthaus lehce přejde.
Wachthausem jsme se definitivně rozloučili s Hradčanskými stěnami. Poblíž hájenky Trojzubce se znovu napojujeme na Dělovou cestu. Poslední letmý pohled věnujeme Travní rokli a pak už opouštíme přívětivý Máchův kraj, kde jsme na výletech potkali pouze dva lesáky a jednoho běžce.
Může se hoditOd dubna do října funguje v Hradčanech infocentrum Vojenských lesů a statků ČR. To též nabídne inspiraci k pěším výšlapům nebo cyklotoulkám. S přihlédnutím k ochraně přírody a omezením jsou v pískovcích Hradčanské pahorkatiny povolené horolezecké aktivity. Během pracovních dnů mají Hradčany autobusové spojení i s Prahou, o víkendu ale zůstávají odříznuté od veřejné dopravy. Výlet do Hradčanské pahorkatiny pak zrealizujete vlakem s východisky v Doksech, Starých Splavech či Provodíně. Internet |
