Vůbec první transkontinentální železniční spojení v Evropě, hotelový nadstandard zahrnující luxusní lůžkovou úpravu apartmánů, a rovněž špičkovou kuchyni, připravovanou vyhlášenými šéfkuchaři. Orient Express byl zkrátka od začátku pojem. Na počátku sice jezdil „jen“ z pařížského Východního nádraží do rumunského Giurgiu, ale už o jedenáct let později jste se v něm mohli svézt z Londýna až do Konstantinopole.
Na vrcholu své slávy ikonický Orient Express neobsluhoval jednu, ale hned několik tratí s průměrnou vzdáleností 3 186 kilometrů, kterou urazil za necelých 70 hodin. V meziválečném období tedy patřil – když ne k těm nejrychlejším – tak určitě k těm nejpohodlnějším způsobům dálkové osobní přepravy. Jiné než vozy první třídy totiž součástí originálních souprav nebyly, služeb přepravní společnosti Compagnie Internationale des Wagons-Lits (CIWL) využívala prakticky jen smetánka.
Prezidentské apartmá zabírá celý jeden vagon. Má jednadvacet metrů na délku, tři metry na šířku.
Rezervace lístku byla sama o sobě „jízdenkou“ do vyšší společnosti. Na cestu, která připomínala banket, jste totiž vyráželi se státníky, bankéři, továrníky, extravagantními umělci a filmovými celebritami. Pojily se s tím nejrůznější pikantní senzace a všemožné diplomatické skandály, které vděčně sytily dobový tisk. O nehynoucí proslulost vlaku se postaral i román Agathy Christie, Vražda v Orient expresu.
Z Paříže na konec světa
Druhá světová válka a nakonec rozdělená poválečná Evropa přistřihla transkontinentální legendě křídla. V roce 1977 ukončuje společnost CIWL provoz fenomenálního originálu, a jednotlivé soupravy linek Orient Expres zamíří do rukou soukromých přepravců, kteří v mnohem skromnějším měřítku provozují nostalgické jízdy.
Součástí renovované vozové soupravy je i unikátní prezidentské apartmá.
Takový byl i osud 17 vagonů, jež zakoupila a nechala plně restaurovat švýcarská společnost TransEurop-Eisenbahn AG. Přesněji tedy šlo o dvanáct lůžkových vozů, jeden jídelní restaurační vůz, tři salónní kupé a vagon pro personál soupravy. Tento „nostalgický“ expres se asi nejvíc přiblížil původnímu věhlasu. V roce 1988 například zamířil z Paříže do Tokia. A ještě v roce 1992, v soupravě třinácti vozů, s ním na hvězdné turné k albu Dangerous vyrazil do světa Michael Jackson.
Poté si tuto soupravu pronajaly ruské RŽD Vladimira Jakunina, k jízdám po Transsibiřské magistrále a mezi Vladivostokem a Pekingem… aby pak zmizela ze světa. Čtete správně. Celá vozová souprava, jejíž smluvní pronájem ruskými železnicemi vypršel v roce 2002 a měla být poté navrácena původnímu majiteli ve Švýcarsku, najednou nebyla k dohledání. Kam přesně se zatoulala – a proč jí nikdo nehledal – zůstalo dvanáct let bez odpovědi.
Ke konci roku 2014 oslovili původní švýcarské majitele, společnost TransEurop-Eisenbahn AG, francouzští hoteliéři ze společnosti Accor, kteří měli eminentní zájem na odkoupení této vlakové soupravy. Jednání o prodeji bylo nejspíš dost kuriózní. Švýcaři totiž proti nabídce nic neměli, na prodej kývli. Ovšem jen za předpokladu, že si ztracenou soupravu francouzští kupci nejprve dokážou najít.
Vlak, který zmizel beze stopy
Fiktivní detektiv Hercules Poirot se sice postaral o širokou popularizaci Orient Expressu ve 30. letech, ale dnes bychom neměli zapomenout ani na zásluhy „specialisty“ Arthura Mettetala ze společnosti Accor. Právě jemu se totiž podařilo v roce 2015 vypátrat, kde se ztracený vlak nachází.
V jídelním voze ožívá duch Orient Expressu nejsilněji.
Celá souprava, která nejspíš zmizela při své poslední cestě z Hongkongu do Paříže, stála zastrčená na odstavném nádraží v polském Małaszewicze, jen kousek od běloruské hranice. Mettetal ji v podstatě náhodou objevil při prohlížení videonahrávek železničních fandů. A chvilku mu trvalo, než ji přesně lokalizoval. Okamžitě se do Polska vypravil spolu s tlumočníkem.
První obhlídka dopadla nadějně. Bylo prý až neuvěřitelným štěstím, že luxusní „prezidentská“ souprava, která tu stála dvanáct let vystavená rozmarům počasí, neutrpěla zásadní škody. „Původní dekorace ve stylu art deco od anglických designérů Morrise a Nelsona, stejně tak i skleněné leptané panely od francouzského řemeslníka René Laliquea zůstaly nedotčeny,“ dodával k tomu Mettetal. To, že se nestala obětí lovců suvenýrů, považuje za zázrak. Její interiér má hodnotu milionů. Ale jen jako celek.
Polští železničáři přitom tušili, jaký klenot v Małaszewicze nejspíš stojí. A sami nechápali, proč si jej nikdo nevyzvedne. Ale Orient Express vždy probouzel fantazii a záhady přitahoval, takže i toto zmizení můžeme připsat k jeho pokračující legendě. Legendě, kterou teď bylo zapotřebí znovu oprášit a nablýskat. O to se už postarali designéři, architekti a restaurátoři najatí hotelovými magnáty z Accor.
Návrat legendy na linku Paříž–Istanbul
Do Paříže dopravily soupravu třinácti vozů speciální tahače, doprovázené policejní eskortou. Byly to pořádné manévry. Přiřazeny k ní byly i čtyři vozy původní sestavy. Prací na jejich společné rekonstrukci a komplexní renovaci vozů byl pověřen architekt Maxime d’Angeac. Jeho cílem bylo obnovit luxusní charakter vozů, samozřejmě s originálními detaily v designu přesně odpovídajícím slohu dvacátých let minulého století. Skoro tak, jak vypadaly, když poprvé zamířily do Istanbulu.
Design odpovídá stylu Art Deco a rozmezí let 1920–1930.
Představovalo to nemalou výzvu po technické i materiálové stránce. Oživit se musela klasická doutníková kuřárna s mahagonovými stolky, privátní dámský budoár i s mozaikovým obkladem koupelny, hledaly se shodné formy čalounění v červené plyši pro křesla, orientální koberce z velbloudí vlny a sametové závěsy. Živoucí krásu minulosti a mistrovskou práci restaurátorů si mohli jako první prohlédnout letos v prosinci návštěvníci basilejského veletrhu Design Miami.
A ti, kdo neměli takové štěstí? Stačí prý počkat do roku 2024, než kompletní souprava vyrazí na „zkušební“ cestu mezi Paříží a Římem. Do další sezony pak stávající majitel, společnost Accor, plánuje oživit legendu v původním rozsahu. Chce vrátit Orient Expressu její původní trasu, a vypravit ji na pravidelně obsluhovanou trať mezi Paříží a Istanbulem.
14. října 2018 |
