Asi nepřekvapí, že dílo Josefa Škody, které se fakt jmenuje „Soutok Labe a Orlice“ (nebo „Milenci“) bylo v době svého odhalení v roce 1934 považováno za pornografické. Neodolal jsem a šel jsem dát slečně Orlici pusu. Když tak přemýšlím nad tou alegorií – jak by asi vypadala podobná socha v Plzni, kde se stýkají, jak známo, Úhlava, Úslava, Mže a Radbuza?
Kostel na cestách
Opusťme teď říční dvojici v jejím intimních hrátkách. Pár kroků od ní se nachází další hradecká rarita. Mostecký přesunutý chrám ujel skoro kilometr po kolejích, ale dřevěný kostelík svatého Mikuláše putoval stovky kilometrů (ačkoli rozmontovaný).
 |
„Já mu říkám putovní kostel. On nestál původně v Hradci, to se docela ví. Všichni vědí, že stál v obci Polana na Ukrajině. Ale už málokdo ví, že tam se dostal z obce Habura na Slovensku. Tam si postavili kamenný kostel a dřevěný prodali do Polany,“ vypráví znalec města a místní divadelník Filip Huml.
Zbývá dodat, že koupi kostela za tehdejších 12 tisíc korun prosadil hradecký starosta Josef Pilnáček a kostel přijel vlakem v roce 1935. Asi v tom hrálo roli dobové okouzlení Zakarpatskou Ukrajinou, která nám patřila. Co by se asi za 12 tisíc korun do kostela pořídilo dnes? Jedna lavice?
Dvě tajemné sochy
Hradec Králové je nejpříjemnějším českým městem. Proto taky vyhrává všechny ty ankety o město „kde se nejlíp žije“. Ale především je to kromě Zlína nejharmoničtější architektonický celek mezi českými městy.
Krásně cihlový Salón republiky. Tuto přezdívku dostal někdy mezi 1. a 2. světovou válkou. A to všechno se stalo hlavně díky dvěma pánům architektům – Janu Kotěrovi a Josefu Gočárovi. Nejradši mám od Kotěry budovu Východočeského muzea. Jeho fasádu zdobí dvě obří barevné sochy, které vypadají, jako kdyby je odvezli z nějakého staroegyptského chrámu. Zajímavé je, že se tak úplně neví, co obě trůnící dámy od Stanislava Suchardy zpodobňují. Nejčastěji se uvádí, že jsou to alegorie Umění a Průmyslu, ale mohou to být také dvě české královny (Hradec byl věnným městem českých královen).
Ale četl jsem i teorii, že Kotěra budovu skutečně stylizoval jako chrám múz, tedy něco jako alexandrijský Musaion. Může to s tím Egyptem souviset.
Lodivadlo
Novou zajímavostí Hradce je i lodivadlo v prostranství na hradbách nad městem. Je to vlastně letní divadelní scéna, jejíž zastřešení vypadá jako obrovský obrácený člun. Vymyslel ji právě místní divadelník a pekař Filip Huml. Inspiroval se obrácenými loďkami ze Skotska.
Další kuriozity najdeme na kraji centra. Jednak je to téměř postmoderní kovová socha cyklisty, který jede po Malém náměstí. „Vyjadřuje, že Hradec je hodně cyklistické město,“ říká mi Filip Huml. Zbývá dodat, že sochu vytvořil Tomáš Misík a má připomínat hradeckého architekta Alexandra Pura, pokračovatele Gočára a Kotěry. Radní prý dokonce uvažovali o tom, že by se socha mohla po Hradci přesouvat. Když už jede na tom kole….
Svítání na věži
Občas si kladu otázku, jestli mám chodit znovu na památky, kde už jsem byl. Ale vždycky mě něčím překvapí a platí to i pro dominantu Hradce – Bílou věž. Je v ní nová instalace. Nasvícené vnitřní schodiště hraje všemi barvami a dole září skleněný model věže, díky kterému člověk lépe pochopí její vnitřní členění.
Nově Bílá věž mimochodem nabízí i „zážitkové prohlídky“ za tmy a za svítání. Ale stejně jde především o ten výhled. Nejhezčí je podle mě hradba Orlických hor, která se rýsuje na obzoru za Hradcem.
M jako Masaryk
A ještě bych upozornil na dvě hradecké kuriozity. Tou první je dům na Masarykově náměstí (dnes sídlo bank), který tvoří jakousi kulisu za sochou prvního československého prezidenta. Všimněte si štítů nahoře na fasádě, vlastně řady velkých písmen M. Vypráví se, že jsou schválně postavené, aby vzdaly hold Masarykovi. Hradec má smysl pro detail.
Tou druhou kuriozitou je obloukový Malšovický most přes Orlici, jihovýchodně od hlavního náměstí. Oblouky nejsou velké a jsou široké, takže lákají k přejití ve výšce nad vozovkou (dokonce v páru). Přiznávám, že jsem tam před mnoha a mnoha lety (už je to promlčené) také přešel oblouk.
Nejtěžší na tom celém paradoxně bylo odolat spontánnímu pokušení natáhnout ruku k trolejím. Zdají se tak blízko.
