Lyžování na Stubai v člověku zanechá jeden výrazný poznatek. A tím jsou emoce. Až na sedačky lanovek doléhají radostné výkřiky lyžařů, kteří dole na svahu úspěšně zdolávají dosud neprojeté skalní stupně či jiné přírodní překážky. Jindy jsou slyšet hlasité komentáře pozorovatelů – z lanovky vzrušeně hodnotí jízdy neznámých kolegů, chválí a promýšlejí si své vlastní postupy.
A ano, občas přijde i sakrování. To když se jízda v prašanu ukáže být nad něčí síly a lyžař hlavou zapadne do studených peřin.
Snadno se stane, že člověk jízdu v prašanu nezvládne. Ale zpětný pohled na závěje, se kterými jste svůj souboj prohráli, může být mimořádně krásný.
Náš příběh však začal ještě jinou negativní emocí. Počasí v údolí vůbec nenasvědčovalo tomu, jak malovaná neděle nás na závěr třídenního výletu čeká. Na okenní parapety do noci bubnoval déšť, ráno se v údolí válí mlha a člověk si představuje lyžování v bílé tmě.
Pak se ovšem v dáli objeví díra v mracích a z ní vykouknou prosluněné bílé vrcholky. Ano, přesně tím směrem, kam ukazují reklamní poutače podél údolní silnice.
Stubai je nejvýše položené ledovcové středisko v Rakousku, kde se lyžaři vyvezou až do výšky přes 3 200 metrů. Voda, která v noci do údolí dopadala v kapalné podobě, tak ve vyšších polohách přinesla bílým svahům čerstvou dávku prachového sněhu. A také nové výzvy pro dobyvatele panenských plání.
Startuje padesátá lyžařská sezona
Ledovec uzavírá dlouhé údolí řeky Reutz, do kterého odbočíte asi deset kilometrů za Innsbruckem z Brennerské dálnice. Z českých hranic, ať už jedete od Rozvadova nebo z Dolního Dvořiště, sem dojedete zhruba za čtyři hodiny.
V září zde odstartovala jubilejní padesátá sezona. První tři vleky tu postavili v roce 1973, teď tu najdete největší rakouský ledovcový resort s 26 vleky či lanovkami, 65 kilometrů sjezdovek, snowpark, 13 tras s GPS souřadnicemi mimo upravované tratě a nepřeberné množství odboček do volného terénu.
Lyžování ve Stubaiském údolí. Kromě oblíbeného ledovce zkuste i malé areály |
Během prodlouženého víkendu na konci minulé zimy jsme poznali různé vrtochy počasí. V pátek sněžilo tak hustě, že pojmenování freeride platilo pro každou jízdu na sjezdovkách i mimo ně. Sobotní mlha nás vyhnala do nižších poloh areálu Schlick 2000 a dnes, třetí den na horách, jsme se dočkali té nejvlídnější podoby sluncem zalitých čerstvě zasněžených hor.
Boj o čerstvý prašan
Naděje, které sliboval ranní pohled do díry v mracích, se naplnily do posledního detailu. Velkokapacitní lanovka nás veze proti ostře řezaným zasněženým vrcholkům. Poslední mraky jsme nechali pod sebou už u dolní stanice, takže modrou oblohu nad bílou krajinou nic nekazí.
Stejně neposkvrněné jako blankytné nebe jsou i kopce všude kolem nás. Noční sněžení nachystalo opravdu úchvatnou kulisu.
Krátký svah nechali rolbaři při ranní údržbě bez povšimnutí, pohled z lanovky na čerstvý prašan láká k luxusnímu prvosjezdu.
O čtrnáct minut později, než se člověk vyvezl lanovkou a sjel zpět na vysněný úsek, už bylo po romantice.
O jeden svah s načechraným sněhem svedu hned po ránu těžký souboj. To si tak stoupám lanovkou na třítisícovku Fernau, když mě z poklidného sezení vytrhne pohled na krátký svah, který nechali rolbaři při ranní údržbě bez povšimnutí. Dosud tudy neprojeli ani žádní lyžaři, takže na kopci leží neporušená vrstva prašanu.
Očima tlačím lanovku ke konečné stanici a už se vidím, jak odhazuji závěje při pohádkovém prvosjezdu! Červená sjezdovka číslo 11 je v prostřední části hodně mírná, lyže se tam skoro zastavují, a tak se snažím zavčasu nabrat dostatečnou rychlost, abych byl na prašanu jako první. Ale je to marné, neupravená spodní pasáž už je celá rozvrtaná.
Další souboje o panenský sníh už raději sleduji jen z dálky. Novodobí kolonizátoři s lyžemi či snowboardy postupně osídlují stráně v okolí oficiálních sjezdovek a všem svahům se postupně mění struktura. Hladkou vrstvu neporušeného sněhu střídají vlnovky, jež za sebou jako autogramy zanechávají zimní dobyvatelé. Začínají v místech, kam se dá bez větší námahy traverzovat od lanovek či ze sjezdovek, a s postupujícím dnem musejí lyžaři vynakládat víc a víc úsilí, aby mohli podnikat i další prvosjezdy.
Sněhová zoo pro nejlepší freestyle lyžaře
Já si mezitím na plánku sjezdovek pomyslně odškrtávám další projeté trasy. Baví mě vynechávat hlavní lanovky a neobvyklými spojnicemi traverzuji po okrajích střediska. Do míst, kam jiní míří kapacitními lanovkami, tak stoupám za pomoci obyčejných vleků.
Jedna taková oklika mě přivedla i ke zdejší chloubě. Stubai Zoo je jeden z nejlepších snowparků v Rakousku. Rolba tu makala i v páteční chumelenici, a také dnes udržuje perfektní shaping: vylepšuje skoky všech obtížností, vyřezává ostré hrany, upravuje sníh kolem překážek. Snowpark je oblíbenou tréninkovou základnou freestyle lyžařů i snowboardistů, hostí závody světového poháru, ale vyzkoušet si ho mohou i běžní návštěvníci.
Areál Stubai Zoo je jeden z nejlepších snowparků v Rakousku.
Starou dvojsedačkou stoupám z dohledu Stubai Zoo až do nejvyššího bodu střediska na Wildspitz. Zpět k dolní stanici se dá sjet jen hodně drsným terénem, a tak raději zůstávám nahoře a konečně se přidávám k hlavnímu proudu zdejších lyžařů.
Právě tady před padesáti lety průkopník Heinrich Klier nechal postavit první vleky. Mělký ledovcový kotel vyplňují kolmo na sebe umístěné dva lyžařské svahy s vleky lemovanými několika sjezdovkami. Tratě jsou široké, mají mírný sklon, jsou perfektně připravené. A kolem spousta prostoru pro jízdu ve volném terénu, kde stále přibývají nové a nové stopy.
Na Stubaiském ledovci letos probíhá padesátá lyžařská sezona.
Podél vleku strojovým tempem stoupají dva skialpinisté. U horní stanice na okamžik zastaví, ale brzy už mizí v dáli za vrcholkem Windacher Daunkogel. Čeká je čeká 13 kilometrů dlouhý sjezd s převýšením 1 700 metrů.
Skialpinisté se obejdou bez skipasů, ale běžný návštěvník střediska se takové platbě nevyhne. Cena denní permanentky se z loňských 53,50 eura (1 310 Kč) zvedla na 57,80 (1 420 Kč). Děti do deseti let v doprovodu rodiče s platným skipasem lyžují zdarma. K úsporám vede i nákup vícedenního tiketu „Ski plus City Pass“, který platí do třinácti lyžařských areálů v oblasti a zároveň slouží i jako návštěvnická karta v Innsbrucku.
Od širokých lyžařských dálnic na centrálním ledovci se terén láme do nižších partií, kam sjezdovky rychle klesají členitějším terénem. Právě sem, k prostřední stanici dvou velkokapacitních lanovek, se ze dvou směrů sjíždějí vyznavači sportovnější jízdy.
Ve snaze poznat co největší část střediska jsem se pustil i na sjezdovky, které směřují k údolním stanicím. Trať číslo 26 od střední stanice lanovek dolů je dokonce vedena jako černá, ale jde vlastně jen o úzkou příjezdovou silnici. Pro dobrodruhy to je fajn zážitek, ale náročného lyžaře to neuspokojí.
K návratu dolů bych raději doporučil červenou sjezdovku označenou jako číslo 14, která je širší a pozvolnější, takže i poslední obloučky pohodového dne mohou být příjemným požitkem.
Vydařené počasí smetlo ze stolu původní plán na dřívější odjezd domů. Taková nádhera se nedá opustit dřív, než je nezbytné, a tak finálový sjezd do údolí stále odkládám. Tečku za slunečnou nedělí dělám až daleko v české kotlině nad fotografiemi a záznamy z GPS. Vidím, že jsem středisko projezdil opravdu křížem krážem a okusil jsem téměř všechny vyznačené sjezdovky. S pomocí jedenácti různých lanovek či vleků jsem absolvoval 26 jízd, na lyžích jsem ujel rovných padesát kilometrů.
