Naše putování po této úchvatné zakavkazské zemi nabralo dobrodružný spád hned na začátku. Jelikož jsme se do Gruzie přesouvali z Arménie, potřebovali jsme se dostat z Jerevanu do Tbilisi. Z několika možností jsme nakonec zvolili noční jízdu vlakem.
Pohodlnost tohoto způsobu dopravy je čistě subjektivní, diskriminovaní zde budou všichni, kteří měří více než 170 centimetrů. Pro mě se tedy jízda stala vcelku pohodlnou. Po sprše, která se po několika dnech v arménských horách stává luxusním wellnessem, jsem ulehla na horní postel v čtyřmístném kupé, a vzbudila se, až když k nám nastoupili v průběhu noci dva mladí Gruzínci. Sladký spánek už mi pak narušila pouze pohraniční kontrola v brzkých ranních hodinách. Pro mého cestovatelského parťáka byla noc spíš sáhodlouhým pokusem poskládat všechny své končetiny na malou pryčnu.
 |
Po příjezdu do Tbilisi jsme koupili tamní SIM kartu a sehnali maršrutku do Stepancmindy neboli Kazbegi (oficiální název je Stepancminda, v překladu Svatý Štěpán, v Gruzii se však potkáváme převážně s označením Kazbegi). Cesta tam trvala zhruba dvě hodiny.
Když jsme konečně vylezli z maršrutky, stali se z nás doslova Alenky v říši divů. Za pár dní v liduprázdných arménských horách jsme lehce zdivočeli, a tak nás první kontakt s civilizací trochu rozhodil. Kazbegi je sice úchvatné horské město, mnohem více se však přibližuje tradičním alpským letoviskům. Cíle našeho dne, kostela Nejsvětější trojice v Gergeti, se tu dá za tučný obnos dosáhnout i taxíkem, kterých v centru města čeká spousta.
Gergeti Triniti Church, gruzínsky Tsminda Sameba, je kostel nacházející se na pravém břehu řeky Chkheri v nadmořské výšce 2 170 metrů pod horou Kazbek.
Ostatně celá Gruzie už je mnohem více civilizovaná a připravená na turisty, což nepochybně vyplývá z její letité touhy stát se členem Evropské unie. Není to patrné pouze v Kazbegi, ale napříč celou zemí.
Dle našeho názoru je však částka, za níž vás svezou až ke kostelu, opravdu přemrštěná. I kdyby však byla menší, nenechali bychom si ujít možnost vystoupat si k památce po svých. Výhledy, které se nám otevíraly po celou dobu, byly opravdu úchvatné.
Po sestupu zpět do Kazbegi jsme zahájili hledání odvozu do vesnice Juta. Gruzínští taxikáři jsou však moc dobře připravení na turisty, a do smlouvání se moc nehrnou. Nás však poněkolikáté potkalo cestovatelské štěstí. Zrovna ve chvíli, kdy jsme již byli připravení rozloučit se s větším finančním obnosem, přišel izraelský pár, který též potřeboval do Juty. Čtyřem drzým turistům, kteří vypadali jako bezdomovci, už se taxikář neubránil, a za příjemnou cenu nás odvezl do posledního koutku civilizace.
Turistická horská vesnička Juta s chatou, v níž je možné sehnat ubytování. Zhruba z těchto míst se většinou vyráží na trek, který máme v plánu i my.
Tam jsme vyšlápli poslední kopec a nachystali si spaní. Stan jsme rozložili poblíž chatky, která lehce zaváněla zbytečným luxusem. Našeho rozhodnutí spát venku jsme však nelitovali ani tehdy, když si kolem nás v noci ustlalo stádečko koní. Kvůli jednomu koníkovi jsem pak nad ránem obvinila mého souputníka na cestách, že ze spaní mlaská. Ukázalo se však, že pachatelem byl gruzínský hřebec pochutnávající si na trávě.
Tři jezera, tři barvy. Z Juty do Rošky
Trek z Juty do Rošky, který se běžně zdolává za den či dva, bych chtěla doporučit opravdu všem, kteří do Gruzie zavítají. Celý přechod má 18 kilometrů, nastoupáte během něj 1 224 výškových metrů, a následně jich 1 417 slezete dolů. My jsme ho i s koupáním v jezerech zvládli zhruba za osm hodin. Kromě dvou úseků se nejednalo o extrémně náročnou aktivitu, jistou dávku fyzické kondice však potřebovat budete.
Poslední metry stoupání do sedla Chaukhi jsou nejnáročnější. Stoupání je strmé a vede po nezpevněné suti.
Od Juty jsme se nejprve vydali vstříc dlouhému stoupání skrz vrcholky Velkého Kavkazu. Strmé stoupání je nejobtížnější posledních pár metrů před průsmykem Chaukhi (3 338 m n. m.).
Pokud se však dostanete do samotného sedla, to nejhorší již máte za sebou. Dál už zdoláte opravdu posledních pár výškových metrů, a pravděpodobně také pár sněhových polí. A pak se vám ze sedla otevře výhled na samotnou horu Chaukhi, jejíž nejvyšší vrchol se pne do nadmořské výšky 3 842 metrů.
Přechod sedla Chaukhi (3 338 m n. m.). Celý život máme v jedné krosně na zádech.
Při strmém sestupu dolů zlehka protestovala i má kolena, jinak zdravá. Další cíl našeho přechodu už však nebyl daleko. Na úpatí masivu Chaukhi se nachází tři ledovcová jezera známá pod souhrnným označením jako Abudelauri lakes. Jednotlivé názvy nesou jezera podle svého zbarvení. Modré a Zelené je snadno dostupné přímo na trase treku, k Bílému musíte sestoupit o něco dříve a cesta je poněkud krkolomnější.
Jak už ovšem název „Abudelauri“ napovídá, voda do těchto jezer přitéká z blízkého ledovce Abudelauri, čemuž odpovídá i jejich teplota. Jako první jsme ozkoušeli vodu v Modrém jezeře. Přihlížející skupina gruzínských turistů (ty si zapamatujte, ještě o nich uslyšíte) na nás koukala poněkud vyděšeně, to nás ale neodradilo. A i když nám umrzaly palce na nohou, vyzkoušeli jsme také vodu Zeleného jezera.
Příjemně osvěžení už jsme pak hravě sešli do vesnice Roška, která je konečným bodem treku. Bohužel je dost obtížné sehnat z vesnice odvoz za přijatelnou cenu někam do civilizace. Nám se však nakonec vyplatilo naše odvážné skákání do ledových jezer, protože gruzínští turisté, kteří pár hodin zpět náš kousek vesele komentovali, teď zčistajasna projížděli kolem nás v minibusu. Nabídli nám odvoz do vesnice, kde byli ubytovaní, a kde už byla i asfaltová silnice. Bylo tedy pravděpodobné, že tam už někoho stopneme.
Abudelauri Blue lake (Modré jezero) leží v nadmořské výšce 2 580 metrů.
Nestopli. S variantou, že už ten den nic nepojede, jsme nepočítali. Dobrodružný turista je ale přizpůsobivý turista, tudíž jsme roztáhli spaní kousek za vesnicí a stopování odložili na ráno. Při skromné instantní večeři jsme se také jednomyslně shodli, že potřebujeme jednodenní odpočinek, a že dovolená bez moře není dovolená. Nutně tedy musíme k Černému moři.
Dodávkou, minivanem i chevroletem
Ráno nás tedy čekal jasný úkol – dostopovat do Batumi, černomořského letoviska vzdáleného více než 400 kilometrů. Stopování je dlouhodobě naším oblíbeným druhem přepravy, v Gruzii však nabývá nových rozměrů. Do pěti minut nám vždy někdo zastavil, popovídal si s námi, a ještě nás něčím občerstvil.
Nejprve jsme si stopli milého pána v minivanu. Ten nás zásoboval vychlazenou vodou a svezli jsme se s ním víc než 200 kilometrů kousek za město Kutaisi. Po něm jsme se svezli pár desítek kilometrů v dodávce s řidičem, který kvůli nám upravil svou trasu, aby nás mohl zavézt co nejdál. Poslední část cesty jsme pak absolvovali s upovídaným Gruzíncem v chevroletu. Evidentně jsme na jeho nablýskaných kožených sedačkách museli vypadat hodně nepatřičně, neboť nám nabízel jídlo i kávu, a když jsme zdvořile odmítli, s typickou gruzínskou agresivní pohostinností nám koupil alespoň vychlazenou kolu.
Neskutečné se stalo skutečným, a odpoledne už jsme strávili u Černého moře. Pokud jste zvyklí na karibské pláže, jemný písek a průzračnou vodu, budete si tu možná připadat spíš jako na dovolené u Mácháče. Ale my jsme si to užili. A večer přišla na řadu také pořádná gruzínská večeře. Za výborný šašlik s adžikou, knedlíčky khinkali, můj milovaný chléb puri, a čtyři sklenice vína, jsme v přepočtu i s dýškem zaplatili krásných 400 korun za dva strávníky. Noc jsme pak výjimečně nestrávili pod stanem, ale v tamním hotelu, za nějž jsme i se snídaní zaplatili za dva lidi v přepočtu 386 korun.
Pláž v černomořském letovisku Batumi. Sjíždí se sem zejména bohatí Rusové. I proto se letovisku přezdívá „Las Vegas u Černého moře“.
Následující den nás čekalo stopování do Mestie. Bez problémů jsme stopli tři auta, a jízdu zakončili s bodrým chlapíkem v dodávce, který nám koupil horkou kukuřici a z vlastních zásob věnoval igelitku plnou ořechů. Poslední kilometry ze Zugdidi do Mestie jsme zvládli maršrutkou.
Bouřka, ledovce a další přírodní katastrofy
Mestia je opravdu nádherná, a její návštěvu doporučuji, i kdybyste se nechystali dál na trek do Ušguli. Celý tento trek má 56 kilometrů a běžně se rozděluje do tří až pěti dnů. Zde opravdu hodně záleží na vaší fyzické zdatnosti. My jsme ho zvládli za dva dny. Nastoupali jsme při tom 2 714 výškových metrů a 2 010 jich zase slezli dolů.
Výhled na horské město Mestia ležící v údolí pod námi. Druhý den nás čekala první část treku do Ušguli. Zde jsme si rozbalili spaní.
První den na treku bylo potřeba zdolat 30 kilometrů až k ledovci Adishi. Z něj přitéká voda do řeky, kterou na cestě musíte přebrodit. Brod se obecně doporučuje zdolat v brzkých ranních hodinách či dopoledne. Od brzkého poledne je již proud řeky moc prudký a divoký.
Prvního dne později odpoledne jsme k vytyčenému cíli došli. Kousek od řeky jsme si našli překrásný plácek na spaní a šli prozkoumat hlavní atrakci příštího dne. Proud řeky byl opravdu silný, její hladina vysoká. Voda se nám však nezdála nepřebroditelná, a chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou pokořit ji ještě týž den. Nakonec jsme se však rozhodli uposlechnout obecně doporučovaných rad a nechali brod na ráno.
Ani naše cestovatelské štěstí však není nekonečné. V noci se strhla pravá gruzínská bouřka. Vydatný déšť doprovázelo nepřetržité cloumání větru s naším stanem a řeka zlověstně burácela celou noc.
Ledovec Adishi, z něhož přitéká neuvěřitelně ledová vodu i do brodu, který je na přechodu z Mestie do Ušguli potřeba zdolat.
Ráno následovalo probuzení šokem. Vlivem noční bouřky byla hladina řeky ještě prudší a vyšší než předchozího večera. Jinudy však cesta nevede. Se svéhlavostí sobě vlastní jsem tedy následovala parťáka do neuvěřitelně ledové vody, která mi sahala až nad pás.
Zdolali jsme ji, ovšem nutno podotknout, že mi neuvěřitelně pomohly trekové hole a těžká krosna, která mi přidala pár kilo navíc. Následující minuty jsme pak strávili na druhé straně řeky, aby nám rozmrzly prsty na nohou. Poté jsme se konečně vydali zdolat zbývajících 26 kilometrů do Ušguli. Tato část treku byla nejkrásnější, a méně náročná, takže jsme si ji opravdu užili.
Turistické značení zde rozhodně není dokonalé, ale na rozdíl od jiných zakavkazských zemí se o něj Gruzínci alespoň snaží. Přesto doporučuji spoléhat spíše na offline mapy.
Do Ušguli, skupiny čtyř vesnic v Horní Svanetii, jsme dorazili poměrně brzy. Některé zdejší budovy najdete zapsané v UNESCO. S polohou 2 200 m n. m. se jedná o nejvýše položené, trvale obydlené vesnice v Evropě (počítáme-li Gruzii do Evropy).
Večer už jsme zvládli pouze výbornou večeři od místních, u nichž jsme tu noc spali. Komplex vesnic jsme si prohlédli až ráno, za pozornost určitě stojí. Poté už následoval přesun zpět do Mestie. Na trase Mestia–Ušguli a zpět je ovšem trochu komplikovaný přesun. Maršrutky zde nejezdí a taxikáři jsou si své jedinečnosti moc dobře vědomi. Vždy čekají, až své auto zcela naplní, a nebojí se říct si o poměrně velké peníze.
Opět jsme měli štěstí. Zkusili jsme stopnout jediné projíždějící auto, v němž náhodou seděli dva Češi. Nejen, že byli milí, ale do Mestie nás svezli úplně gratis. Místo na spaní jsme si našli kousek za městem spolu se zásobami jídla, které jsme v tamních obchodech pořídili. Pro náš „rozlučkový“ večer nechybělo ani vyhlášené gruzínské víno.
Město architektury a sirných pramenů
Zakavkazské dobrodružství se nachýlilo ke konci, a tak i naše poslední balení bylo trochu melancholické. Probíhalo však za pečlivého dohledu gruzínské zvěře.
Přesun z Mestie do Tbilisi, který nás ten den čekal, je běžnou dopravou po silnici poměrně zdlouhavý a nepohodlný. Využili jsme tak méně známé možnosti dopravy. Z Mestie do Tbilisi totiž létá letecká společnost, jejíž letadla české výroby jsou určená pro 19 cestujících. Letenky je potřeba si dopředu pohlídat, s trochou hbitosti a štěstí se však můžete do Tbilisi přepravit nejen rychleji a pohodlněji, ale také s impozantními výhledy na celý Velký Kavkaz.
Výhledy během letu z Mestie do Tbilisi. Zasněžené vrcholky Velkého Kavkazu jsou přímo pod námi.
Lepší zakončení celé cesty jsme si pak vybrat nemohli. Tbilisi je opravdu překrásné město, které stojí za prohlídku. My jsme se vydali od památníku gruzínského básníka Šota Rustaveliho po Rustaveliho třídě až na náměstí Svobody. Po cestě určitě nevynechejte budovu Národního muzea a gruzínského parlamentu. Od náměstí Svobody se pak můžete vydat Puškinovou ulicí až ke tbiliskému loutkovému divadlu a orloji.
Na večerní prohlídku jsme si pak nechali pevnost Narikala, kostel Metekhi a katedrálu Sameba. Velmi populární jsou tu také sirné lázně, ty jsme už bohužel nestihli.
Může se hoditDoprava
Ubytování
Obecné
|
