Když se nadšeným kolařům narodí děti, už to dávno neznamená „cyklostopku“ na několik let. Stačí za kolo zapřáhnout přívěsný vozík a na štreku můžete vyrazit klidně ještě v šestinedělí. Když se potomek naučí sedět, sveze se v sedačce za vámi. Ve dvou letech začne trénovat rovnováhu na odrážedle a o rok později už s rodiči může brázdit krajinou na svém prvním šlapacím kole.
Mimino do vozíku
Vozíků za kolo je na trhu celá řada a jejich kvalita a vybavenost se hodně liší. Různé je odpružení, způsob upnutí dítěte, míra ochrany proti prachu i řešení uchycení za jízdní kolo rodiče. Naštěstí se ale výrazně neliší to nejdůležitější: bezpečnost, stabilita při jízdě a jízdní vlastnosti. V některých vozících svezete i dvojčata, jiné naopak neumožní převoz těch nejmenších dětí.
 |
Skvělé je, že vozík může být multifunkční, lze jej odpojit a s přídavným kolečkem použít jako sportovní kočárek, dá se s ním chodit či běhat, a dokonce můžete vyměnit kola za lyže a v zimě tahat děti za sebou na běžkách nebo skialpech. Ceny se velmi liší – vozík pořídíte za pár tisíc i za pár desítek tisíc...
V půl roce do sedačky
V nějakých šesti měsících si potomek přesedne do sedačky. Ty „klasické“ na horní rámové trubce jsou už trochu pasé. Dítě na nich sice lépe vidí a jezdec s ním také může mnohem přirozeněji komunikovat a sdílet radost z jízdy, jenže jsou mnohem méně bezpečné než ty vzadu. Odborné studie ukázaly, že případné pády mívají mnohem dramatičtější průběh, než když je dítě umístěno v sedačce za jezdcem. Kolo se také dospělákovi obtížněji ovládá, šlape s koleny od sebe, hůře dosáhne na řídítka, musí regulovat pohyb dítěte, dbát na to, aby nestrčilo nohu do předního výpletu...
Z důvodu bezpečí dítěte tak převládají vysoké plastové sedačky, chránící hlavu dítěte, umístěné za cyklistou. Liší se způsob upnutí ke kolu na rám, prakticky se již neobjevují sedačky umístěné na zadním nosiči. Různá je také nosnost a možnosti nastavení sklonu a výšky nožních opěr. Při použití dětské cyklosedačky je nezbytné myslet na dětskou cyklistickou přilbu, někteří rodiče ji ale potomkům nasazují již do přívěsných vozíků.
Děti jako náklad
Potomky ale můžete vozit i jinak – třeba na speciálních kargokolech a tandemech. U nás stále nejsou příliš rozšířená, ale na západ od nás již běžně potkáte rodiče převážející dvě ratolesti každé ráno do školky na kargokole. Konstrukcí takových kol je nespočet – děti vpředu, děti vzadu, děti vedle sebe, děti za sebou...
Konstrukcí kargokol je nespočet – děti vpředu, děti vzadu, děti vedle sebe, děti za sebou...
Převážet pasažéry i větší náklad (třeba až do velikosti palety) na kole se ve velkých městech stává zajímavým trendem.
Vynález barona Draise
Malé děti milují odrážedla. Stroj jednoduché konstrukce s maličkým koly, poháněný odrážením od země. Tak také kdysi jízdní kolo baron Karl von Drais vynalezl. A na odrážedlech děti dokážou neuvěřitelné věci, včetně sjíždění trailů, řádění na bikrosce, pumptracku, v bikeparku nebo skejtparku. Jen jejich dojezdová vzdálenost není velká. Odrážedla začínají pohyblivými zvířátky a celoplastovými hračkami pro ty nejmenší a vrcholí sofistikovanými kovovými koly bez pedálů a pohonné soustavy.
Z pohledu cyklistiky je dobré, aby i odrážedlo bylo jednostopé (to plastové „motorky“ nejsou) a mělo klasické řízení předního kola. Pokud to lze, zvyšujte dítěti posed adekvátně jeho fyzickému růstu. Děti se skvěle naučí držet rovnováhu a kolo ovládat. Rozhodně se upustilo od používání postranních koleček, která nácviku rovnováhy spíše brání a vytvářejí špatné návyky.
Přehoď si!
Přechod z kvalitního odrážedla ke šlapacímu kolu bývá už poměrně hladký – dítě zvládá rovnováhu, ovládání řídítek, brzdění a přidává vlastně jen šlapání.
Dětské bicykly s vlastním pohonem se dělí podle velikosti kol (jejich průměru), která je udávána v palcích. Nejmenší mají 12“, ty další 16“, 20“, 24“, 26“, 27,5“. Které kdy vybrat? Záleží na tom, jak dítě rychle roste, v které fázi růstu a vývoje cyklistických dovedností jej zastihne zima a v které léto. Některé velikosti lze samozřejmě přeskočit, ideální je, pokud to jsou ty nejmenší. Avšak koupit příliš velké kolo může dítě od jízdy také pěkně odradit.
Dvanáctky a šestnáctky nemívají řazení převodů, někdy jsou poháněné lehčími řemeny. U dvacítek už přehazovačky převládají, ale lze sehnat i jednodušší a lehčí kolo s jedním převodem. Do kopce na něm ale dítě nevyjede a z kopce si „utočí nožičky“.
Používání postranních koleček nácviku rovnováhy spíše brání.
Jenže ani přehazovačka nemusí být hned výhra. Děti mají velké potíže se vstřebáním logiky změny převodů až do deseti let (a někteří dospělí po celý život), a řazení tak bývá tématem nekonečných rodičovských výtek. Není nic otravnějšího pro spolujedoucí i pro dítě než stále poslouchat: „Přehoď si, přehoď si…“
Přehazovačku tedy s rozvahou a řazení správných převodů s velkou trpělivostí a shovívavostí. Kola s většími koly již mohou mít různé velikosti rámů, značeny jsou buď opět v palcích (15“ nebo 17,5“ apod.), nebo jako XS, S, M. Každý výrobce by měl udávat doporučenou velikost postavy jezdce ke každé velikosti rámu.
Když dojdou síly
S dětmi na šlapacích kolech už můžete vyrážet i na docela dlouhé výlety. Na nich se může hodit jeden šikovný pomocník: závěsná tyč. Takzvaný trail gator můžete mít připevněný na kole – bude se hodit, když dítěti dojdou na trase síly.
Tyč odklopíte a dětské kolo do něj upnete – přední kolo je pak nad zemí a není řiditelné; vyrobíte tak jakýsi provizorní tandem. Dítě vám ale nesmí usínat, není připevněné, a přestože neřídí, musí se chovat jako by tomu tak bylo. Trail gator je malinko nestabilní a dítě na něm trošičku „vlaje“. Je to vždy jen provizorní řešení.
Mnohem pevnější je závěsná klec „follow me“, ale co se týká bdělosti a spolupráce dítěte, platí pro ni totéž. Přední kolo dětského bicyklu se do ní posadí a jede se.
