„Dál už to nepůjde, panáčku, na nás si nepřijdete. Všechno z toho batohu vyndejte. Všechno, rozumíte? Sem to naskládajte!“ Tón i gesta důstojníka pohraniční stráže byly nekompromisní – a jednoznačný byl i postoj jeho podřízeného, který na mě mířil samopalem.
Pod tíhou situace jsem vyprázdnil batoh, od náhradních ponožek až po kapesní nožík. Pohraničník si materiál pečlivě prohlížel a pak vyštěkl: „Tak a dost! Kde máte ty kleště?!“
 |
Byla to bizarní scéna, která se odehrála v roce 1987 u osady Mýtina nedaleko Chebu, na veřejně přístupné komunikaci. Její vadou ovšem bylo, že silnička vedla paralelně s asi půldruhého kilometru vzdálenou tehdejší československo-západoněmeckou hranicí a bezprostředně ji lemovala tzv. signálka, tedy několikanásobný drátěný plot. Ten měl bránit potenciálním narušitelům v útěku z komunistického ráje; právě z takového pokusu mě dotyčný pohraničník podezříval.
Žádné kleště jsem tehdy samozřejmě neměl, choutky na útěk také ne a ozbrojené komando mě asi po hodinovém výslechu propustilo s dovětkem „ať mě už ani nenapadne se přibližovat k hranici“. Příběh tedy skončil dobře – ovšem do paměti se zasunul hodně hluboko.
Ruiny zůstaly ruinami
Zkraje roku 1990 i v Českém lese drátěné zátarasy padly a bylo zrušeno hraniční pásmo. Obyvatelé příhraničních vsí – z nichž nemalou část tvořili tzv. pomocníci pohraniční stráže a další druhy udavačů – se mohli poprvé v životě podívat, jak to vypadá v sousedním německém sídle. Postupně se začala rozvíjet přeshraniční spolupráce podpořená různými evropskými projekty a se vstupem Česka do schengenského prostoru na konci roku 2007 byly kontroly na hranicích zrušeny úplně. Zelená hranice je od té doby i v Českém lese prostupná kdekoli a kdykoli.
Herštejnské chalupy (Hersteiner Häuseln) bývaly malou obcí, mezi válkami tam žilo asi 250 lidí. Dnes v místě zaniklého sídla roste les.
Na rozdíl od Šumavy se v Českém lese nekonal masivní nástup soukromého podnikání a související nové výstavby, a to jak v bývalém pohraničním pásmu, tak i hlouběji ve vnitrozemí. Žádný divoký rozvoj jako v Železné Rudě, na Lipně či kolem Kvildy nepřišel. Český les zůstal v celé své stokilometrové délce krajem tiché samoty – a to přesto, že velkoplošné chráněné území, které podobným snahám brání, bylo vyhlášeno teprve v roce 2005. Nikoli národní park jako na Šumavě v roce 1991, ale „jen“ chráněná krajinná oblast.
Ruiny zaniklých vsí zůstaly v Českém lese ruinami. Tam, kde komunistická vláda obrátila kdysi kvetoucí sídla ve zničená torza, i dnes stojí – někdy mírně opravená či pietně upravená – právě jen ta torza. Nemanice, Bělá nad Radbuzou, Lesná či Lipová mají stále stejný odér „konce světa“ jako tehdy. Jen pohraničníci a jejich věrní pomocníci už neslídí po každém podezřelém vetřelci a někdejší drátěné zátarasy připomínají zpola zarostlé průseky.
Kraj padlých sklářů
Mnohé zaniklé osady Českého lesa vznikly kolem skláren, pro které byly v 18. a 19. století zdejší nekonečné lesy požehnáním. Byly jich desítky, zanikly většinou v 50. letech 20. století, výjimečně, kvůli úpadku sklářské výroby, i dříve. Dnes je připomínají vesměs jen náznaky stavebních základů, někde potomci starousedlíků vztyčili kříž. Švarcava, Zahájí, Knížecí Huť... Byl by to hodně dlouhý seznam.
Pozůstatky kostela sv. Jana Křtitele v prostoru bývalé obce Pleš (Plöss) v Českém lese.
Náměstí přírody na Pleši (Plöss) v Českém lese.
Pleš (Plöss), kdysi jedna z největších příhraničních vsí v oblasti, byla před 2. světovou válkou domovem více než 700 obyvatel. Dnes tu stojí pár nově postavených a sezonně obývaných domů, které se ztrácejí v zeleni. Bývalý kostel připomínají jen obnažené základy, hřbitov byl zčásti obnovený a někdejší centrum obce je dnes turistickým rozcestím nesoucím název Náměstí přírody. Snad je v tom kus symbolu – příroda si zkrátka vzala prostor obce se 400letou historií zpět.
Dokonce i jediný „developerský projekt“ (pokud se toto označení vůbec dá použít) v Českém lese zůstává dovedně ukrytý zrakům běžné veřejnosti. Torzo někdejší sklářské osady Ostrůvek v hloubi pohraničních lesů, kde si v 19. století Windischgrätzové postavili lovecký zámeček, v posledních letech ožilo citlivou rekonstrukcí několika objektů v asi dvacítku rekreačních bytů. Vede tam jen lesní cesta, byť vyasfaltovaná, není tam obchod, zastávka veřejné dopravy, nic. I směrovky navádějící do lokality jsou decentní, téměř neviditelné. Je jasné, že nerušený klid je pro nové majitele ta nejvyšší priorita, lokalita je přitom veřejně přístupná a kříží se tam několik cyklostezek a pěších tras. Že by modelový příklad, jak se revitalizace krajiny, z níž byli lidé po válce vyhnáni, dá dělat citlivě a s ohledem na přírodu?
Rozvadov jako úlet
Největší proměny doznal Český les v jediné lokalitě – tam, kde je krajina odedávna snadno přístupná a kudy odnepaměti vedla důležitá stezka z české kotliny na západ. Městečko Rozvadov ležící ve stínu prastarého hradu Přimdy se záhy po konci komunismu stalo výkladní skříní toho nejhoršího, co náhle získaná svoboda divokých devadesátých let přinesla. Návštěvníky přijíždějící do Česka „vítaly“ početné veřejné domy, slečny postávající podél silnice, kasina, zaprášená asijská tržiště i všudypřítomné nápisy „Billige Zigaretten“.
Zprovoznění nové dálnice v roce 1997 tuto koncentrovanou sociální patologii sice časem utlumilo, přece jen se většina tranzitu přesunula na novou autostrádu. Ale ozvěny „devadesátek“ se v Rozvadově najdou i dnes. Pravda, plakáty lákající návštěvníky na ruletu či levné asijské zboží jsou vesměs značně vybledlé, u vstupu do zbylých heren visí alespoň povinné upozornění o věkové hranici a možném riziku gamblingu, a prostituce se ze silnice přesunula do decentnějších prostor... ale odér divokých dob raného kapitalismu tu stále přežívá. Že by také kus nostalgie?
Čtyři radarové věže
Exponovaná poloha Českého lesa na západní hranici sovětského komunistického impéria se vedle zřízení nepřístupného hraničního pásma odrazila také ve výstavbě čtyř prominentních vojenských objektů na výrazných vrcholech v těsné blízkosti hranice. Věže na Dyleni, Havranu, Velkém Zvonu a nejvyšším Čerchově sloužily komunistům k radiologickému průzkumu a „sledování provozu“ (tj. odposlechu) nad přilehlou částí tehdejšího západního Německa. Všechny čtyři objekty se v různé míře přeměny dochovaly do současnosti a tvoří krajinné dominanty – byť jejich osudy se po roce 1989 lišily.
Český les - pohled z rozhledny Havran k jihovýchodu, v pozadí je vidět Přimda.
Nejsevernější Dyleň (940 m) dnes slouží alespoň částečně podobnému účelu jako tehdy – moderní vysílač pokrývá signálem část Chebska a Karlovarska. Nostalgiky potěší, že areál je dodnes obehnán zčásti původním ostnatým plotem. Dovnitř se ovšem nelze dostat a výhled je z Dyleně velmi omezený.
To chátrající věž na Havranu (894 m) přestavěli v roce 2013 nadšenci na veřejně přístupnou rozhlednu. Výhled z ní je naopak skvělý do Čech i do Německa, zaujme i tematická „totalitní“ panelová výstavka mj. o úspěšných i zmařených pokusech překonat železnou oponu a pod věží je k vidění rekonstruovaný úsek drátěných plotů.
Velký Zvon (864 m) s masivní kuželovitou věží je veřejnosti nepřístupný, objekt slouží armádě. Dny otevřených dveří, které tu počátkem století jednou za rok několikrát proběhly, se už několik let nekonají.
Velkou proměnou prochází v současnosti vrcholová plošina na Čerchově, nejvyšším kopci Českého lesa (1 042 m). Také zde komunisté vybudovali radiologické a odposlouchávací zařízení s rozsáhlým zázemím, většina opuštěných vojenských objektů (s výjimkou věže) šla však po mnohaletých dohadováních loni k zemi. Zda to znamená zcivilizování objektivně nevzhledného prostředí, či naopak smutnou likvidaci ojedinělého totalitního „skanzenu“, to ať si každý přebere sám...
