Zbytky modré signální barvy od nedávného závodu dokazují, že se díváte správně. Ano, TAM dolů.
Na prodloužený víkend jsme vyrazili do rakouského Saalbachu a přilehlé lyžařské oblasti. Okusili jsme sjezdovku pro mistrovství světa, ale prožili jsme i mnoho dalšího, například jízdu v hlubokém prašanu i na upraveném manšestru, ve vánici i na slunci.
Jen pět rakouských středisek hostilo MS
Rakousko je lyžařská velmoc, kde si závody Světového poháru předává jedno středisko s druhým. Ale kompletní mistrovství v alpských disciplínách tam v devadesátileté historii uspořádalo jen pět největších center. Místo naší návštěvy je jedním z nich. Saalbach hostil mistrovství světa v roce 1991 a šampionát se sem znovu vrátí v roce 2025.
„Všechny disciplíny se pojedou na jediném kopci, závody tak mohou mít společnou cílovou arénu,“ oceňuje lyžařský instruktor Martin, který nás střediskem provádí. „Mužský sjezd začne až na vrcholu, další tratě startují níže tak, aby jejich profil odpovídal konkrétním nárokům.“
Průvodce na poznávání jediného kopce bychom nepotřebovali, ale jako rekreační lyžaři chceme okusit co nejvíce sjezdovek, které se z okolních svahů sbíhají do údolí Glemmtal i do přilehlých dolin. A na to se znalec hodí výborně.
Středisko se dnes oficiálně jmenuje Skicircus Saalbach Hinterglemm Leogang Fieberbrunn, ale zažitý je název Saalbach, či Saalbach-Hinterglemm podle dvou nejvýznamnějších obcí v jeho srdci. Celý resort zahrnuje 270 kilometrů sjezdovek, které jsou obsluhovány sedmdesáti vleky či lanovkami.
 |
Zdatný lyžař může za jediný den objet vyznačenou okružní trasu napříč celým resortem. Pokud se drží přesně itineráře, využije 32 lanovek a urazí na lyžích 65 kilometrů. To už je pořádná výzva, což potvrzuje i název trasy: The Challenge, tedy Výzva.
Nám bohužel nepřeje počasí. V hustém sněžení bychom areálem neprofrčeli ve vhodném tempu, navíc hrozí uzavření některých lanovek ve vyšších polohách. Zkusíme štěstí zase zítra, kdy je lepší předpověď. Dnes si místo toho bereme lekci jízdy v prašanu.
Náš průvodce Martin žije život sportovního nadšence. V létě pracuje jako tenisový instruktor, v zimě doprovází lyžaře na tratích kolem Saalbachu. „Z devadesáti procent učím lyžovat, jezdí sem začátečníci z Nizozemska, Británie či ze Skandinávie. K doprovodu zkušených lyžařů po areálu se dostanu jen výjimečně,“ přiznává.
Možná je jen přesvědčivý, ale já věřím tomu, že i jeho náš dnešní program baví. V chumelenici se ty nejfrekventovanější sjezdovky rychle mění v náročné boulovaté svahy, ale on rychle nabízí alternativní program. Každou chvíli odbočí na méně využívané okraje či zapomenuté spojnice, které od rána zapadaly dosud neporušeným prašanem.
„Jeďte nejdřív rovně a pumpujte v kolenou,“ mění se z průvodce už zase v lyžařského učitele. „Ve chvíli odlehčení, až budete v horní poloze, zkuste zatočit.“ Rada funguje, chytáme rytmus a dokud máme na náročný styl dost sil, kreslíme na svah krásné a celkem pravidelné obloučky.
Od Saalbachu se postupně suneme východním směrem. Jménům lanovek Panorama či Magic se můžeme jen hořce pousmát, protože dnes se výhledů do kouzelných dálek nedočkáme. Největší zábavu v prašanu si užijeme kolem lanovky Polten 8er a v horní části úseku obsluhovaném gondolami Schönleitenbahn. Martin přesně určuje směr, jednou po levém okraji, příště zprava. Tak, abychom vždy našli aspoň některé úseky panensky neporušené.
Nohy už sotva slouží, ale nakonec vydržíme na kopci až do úplného konce provozu. Hned potom spěcháme do hotelového wellness dostatečně zregenerovat na další den.
Po stopách 17letého Ingemara Stenmarka
V sobotu nesněží, ale do našich plánů zasahuje silný vítr. Několik lanovek v nejvyšších partiích stojí, kompletní okruh The Challenge není průjezdný ani tentokrát. Obracíme tedy pozornost na Hinterglemm, speciálně na závodní sjezdovku pro mistrovství světa.
Světový pohár tady přesně před padesáti lety jely poprvé sjezdařky. O rok později měli premiéru i muži a lyžařskému světu se poprvé v plné síle ukázal Ingemar Stenmark. Bylo mu 17 let, podruhé v životě jel světový závod a v obřím slalomu skončil devátý.
Dvakrát se tady jelo finále Světového poháru, ale nejvíce Hinterglemm těžil ze schopnosti poskládat všechny disciplíny na jediný kopec v roce 1991. To uspořádal mistrovství světa.
Cíl v Hinterglemmu při mistrovství světa v roce 1991.
Středisko se od té doby hodně změnilo. Vyrostlo tu mnoho hotelů a apartmánových domů, zastaralé vleky ustoupily moderním lanovkám, k resortu se připojila další střediska. Jen kopec Zwölferkogel je pořád stejný: lyžaře prudce směřuje dolů do údolí k Hinterglemmu.
Z výchozího bodu v centru Saalbachu se k závodní sjezdovce pozvolna suneme po protějších kopcích. Převládají tu modré sjezdovky, užijeme si i několika širokých červených a prolétneme skiparkem s měřeným úsekem a umělými překážkami.
Než překonáme údolí, abychom vystoupali na Zwölferkogel se sjezdovkou Weltcup-Strecke, zastavíme se na oběd v horské chatě Pfefferalm. Bývalá salaš byla postavena v roce 1717, teď je to nejstarší restaurace v celé oblasti. Vedle útulného prostředí pod nízkými dřevěnými stropy nabízí terasu s výhledem na protější kopec.
I odtud by se daly závody naproti sledovat. Detailní přehled o jízdách šampionů by člověk asi nezískal, ale umím si představit, že upíjet kávu a sledovat to bláznivé hemžení musí mít své kouzlo.
Závodní sjezdovky nad Hinterglemmem.
My však míříme do finále. Sjíždíme do Hinterglemmu, s lyžemi na ramenou proběhneme centrem a rychle spěcháme k lanovce na vrchol. V týdnu se tu jely evropské závody, takže na sněhu ještě prosvítají modré čáry vymezující sjezdovou trať. Naštěstí také hodně chumelilo, a tak se nemusíme bát tvrdého ledového povrchu, na jakém se závodilo.
Více než polovina tratí ve zdejším resortu nese označení lehká, modrých sjezdovek je celkem 140 kilometrů. Dalších 112 kilometrů nese označení červená a jen 18 kilometrů je v nejtěžší černé kategorii. Nejprudší se nacházejí právě tady, což si při pohledu z kabiny 12místného Kogelbahnu dobře uvědomujeme.
Od horní stanice lanovky při závodech vyrážejí muži na trať sjezdu a hned v úvodu je čeká hodně strmá pasáž. Ostře hraníme zleva zprava a s respektem sjíždíme k prvnímu terénnímu zlomu. Vpravo za remízkem je start ženského sjezdu, před námi začínají závody v super-G.
Pod prostřední stanicí lanovky je další extrémně prudký sešup, na kterém by se dala postavit zajímavá slalomová trať. „Jenže pro slalom je to daleko do cíle, ten začíná až níž,“ krčí rameny náš instruktor.
Plán závodních tratí pro MS 2025
Tudy vede závodní trasa
Závěr závodního svahu už je sice označen jako červená sjezdovka, ale nechat jet lyže čistým carvingem si troufnu jen na chvilku. Ihned letím takovou rychlostí, že radši začínám zase hranit.
V závěru se sjezdovka hodně rozšiřuje, a tak si člověk dokáže představit arénu s diváckými ochozy a velkou cílovou bránou. Za ní křeslo pro lídra závodu, kamery, rozhovory, stupně vítězů, sláva…
Nás čeká ještě traverz zpátky do Saalbachu a pak nedělní čtyřhodinová permanentka, kdy už bez průvodce prosvištíme nejlepší sjezdovky. A už se můžeme těšit, že za tři roky při televizních přenosech budeme ostřit zrak, abychom identifikovali co nejvíce míst, která si člověk při lyžování zapamatoval. Mimochodem, termín už je daný: od 4. do 16. února 2025. Jak si asi povede Ester Ledecká?
