Musíme auto pečlivě zkontrolovat, protože to by nebyl náš VW Transporter T4 syncro, aby s něčím nepřišel... Tentokrát jsou to brzdy, tedy zrezivělé brzdové trubky přímo nad nádrží. Opraveno, uf. Večer, pár hodin do odjezdu, se motor začíná přehřívat, ventilátor nechce spínat. Improvizujeme, používáme čidlo z fiatu a funguje to.
Čeká nás pravá zima, kolem minus 30 stupňů, takže zavazadlový prostor a každé volné místo plníme teplými spacáky a hřejivým oblečením. Nezapomeneme ani na zásoby k vnitřnímu prohřátí, ve Švédsku je alkohol dostupný jen ve speciálních obchodech a je drahý, v sousedním Norsku ještě dražší.
 |
Jih Švédska je v pohodě, přes den zatím i dost světla, silnice jsou v kondici a suché, tak se celkem rychle dostáváme daleko na sever. Najednou jsme v úplně jiné krajině, kolem nás bílo, pěkně se ochlazuje, na silnicích led.
Zpomalujeme, míjí nás pár místních aut. Jak to můžou svištět přes stovku za hodinu? Aha, mají na pneumatikách hroty! Přehodnocujeme plán, chceme si cestu užít, nejsevernější cílovou destinací bude tedy Kiruna.
Romantika v týpí
Zhruba 300 kilometrů jižně od polárního kruhu se setkáváme se Svenem, parkujeme transporter na krajnici hlavní silnice a na skútrech se vezeme laponským lesem k jezeru, kde se do třpytivého svitu měsíce tyčí několik týpí. Teploměr ukazuje minus 24 stupňů. Ve velkém špičatém stanu z pevného plátna jsou rozprostřené husté sobí kožešiny a uprostřed stojí kamínka, která vyhřívají romantickou ložnici.
Na skútrech se vezeme laponským lesem k jezeru, kde se do třpytivého svitu měsíce tyčí několik týpí. Teploměr ukazuje minus 24 stupňů.
René venku na ohni griluje tlusté rumpsteaky a já se procházím po velké bílé pláni, uprostřed níž je tmavý flek. Je to díra pro milovníky ice fishingu vytesaná do několikacentimetrového ledu.
Užíváme si klidu a vyhlížíme na obloze zelené rodeo. Prý jsme je o den minuli, říká Sven, ale měli bychom mít štěstí severněji. Nejvhodnějším obdobím pro pozorování Aurory Borealis čili polární záře je prý březen.
Ráno vylézáme ze spacáků, jako když se z larvy klube motýl. A i když od nosu ulamujeme rampouchy, jsme nadšení!
Sob na cestě i na talíři
Auto na silnici kupodivu pěkně sedí, tedy pokud zrovna vozovku nepřebíhá sob. Horší to je s námi, jen těžko se na uhlazené ledové krustě držíme, ale touhu zvěčnit fotogenickou krajinu nám ani četné pády nevezmou!
Čím jsme severněji, tím jsou dny kratší. Pro místní to musí být náročné na psychiku: v zimě téměř tma a mrazy až k minus 50 stupňům, v létě zase neustálé denní světlo a slunce nad obzorem.
Po pár dnech dorážíme do cíle. Kiruna je velké důlní město na severu Švédska s okolím plným jezer, vesniček kočovných Sámů a stád okatých sobů zasazené do divoké krajiny. Kupujeme kila sobího a losího masa, přihazujeme k tomu i medvědí klobásy, surströmming čili fermentované sledě s výrazným aroma, tunbrod podobný knäckebrotu a ubíráme se do klidného resortu nedaleko.
V jedné z červenobílých chatek stuga na břehu zamrzlého jezera uprostřed lesů zůstáváme několik dnů. Je zase o pár stupňů chladněji, kolem mrazivé třicítky, ale není to nesnesitelné. Pro auto je to horší – když v noci teplota klesne ještě níž, aspoň baterii bereme do tepla.
Na zamrzlém jezeře je velká plovoucí sauna. Prostorný srub s dírou uprostřed – aby se důkladně prohřátí návštěvníci mohli ochladit rovnou ve vysekaném ledu. Po mrazivých výletech takový luxus vítáme. Abychom na konci našeho pobytu nemuseli auto od země odsekávat, zahřejeme ho alespoň na cestě do Jukkasjärvi.
Pravý švédský stůl a nocleh na ledu
Přijíždíme na plné parkoviště. Abychom přestáli tu vlnu zájezdových autobusů, jdeme si dát něco ze švédského bufetu. Beru si ty ukrutně zapáchající, avšak delikatesní sledě. Na bufetovém stole jsou naaranžované i švédské koule köttbullar s omáčkou, nakládané sledě v hořčično-koprové omáčce, kousky uzeného lososa, sobí gulášek, grilované losí steaky a nějaké přílohy.
Později odpoledne lidí ubývá, máme na prohlídku větší klid. Uprostřed malé vesničky na břehu řeky Torne stojí rozlehlý resort z ledových tvárnic. Tedy v zimě, v létě tu není nic. Na stavbě se podílí spousty lidí s nevyčerpatelnou fantazií. Celý komplex má několik samostatných staveb. Pokoje jsou pod jednou střechou, o samotě stojí bar a dílny.
S úžasem si prohlížíme jednotlivé pokoje, v nichž postel tvoří velké ledové pódium pokryté sobími kůžemi. Místnosti jsou různě dekorované. V jedné střeží lůžko obrovská sloní hlava, vedle pyšný páv, jinde zástup oveček... Chuť na nocleh v ledovém království za minimálně 200 eur (4 900 Kč) si necháváme zajít, ale pěkně vychlazenou vodku na barových stoličkách z ledu si dopřáváme.
Ať se práší za kočárem...
Oblékáme tlusté overaly, teplé pevné boty, rukavice, na hlavu helmy a usedáme na sněžné skútry. Jedno kolečko po jezeře, na budíku „kilčo“, a šup do lesa. Je to super! Na kopci nad městem si dáváme horký čaj a čekáme na polární záři. Zase nic. Dáváme si repete na skútru a v poledne měníme řídítka za popruh od psího spřežení.
Zapřahujeme pět psů husky. V předu je lídr a tempař, uprostřed týmový kus, v našem případě mazel a dovolenkář, a vzadu tahouni. Psi jsou natěšení na pořádnou jízdu! Vyjí, štěkají, poskakují a snaží se dát sáně do pohybu. I když stojím na brzdě, dá mi dost práce trhání ustát. Nakonec povoluji a společně uháníme po zamrzlém jezeře kamsi do divočiny. Nad hlavou máme jinou záři mrazivé oblohy – Mother of Pearl. Hraje narůžovělými, nažloutlými i namodralými odstíny. Alespoň malé odškodnění za dosud stávkující zelenou podívanou.
Tři hodiny s krátkou přestávkou na pomazlení a ti psi toho nemají dost? My ale jo, po večeři a dvaceti minutách spánku se zavíráme do sauny. Najednou se rozlítnou dveře a nahý Američan ječí: „Dělejte, už je to tady! Rychle ven!“ Dereme se do dveří a zíráme na oblohu. Asi dvanáct naháčů pozoruje půlhodinové představení tančící Aurory. Tak jsme se přece jen dočkali!
... a pak krokem do civilizace
Švédsko je relativně jemná krajina s lesy, jezery a pláněmi. Zato sousední Norsko je jiné – hory, kopce a hluboké srázy padající do bouřlivých vod Severního moře. Bělostnou krajinu tu a tam osvětlují pouliční lampy. Stále je málo denního světla, na poznávačku to moc není.
Klikatá silnice objíždějící malebné fjordy pokrytá ledovkou cestu domů hodně zpomaluje. V některých serpentinách jedeme krokem, chceme se udržet na vozovce. Nemáme moc času na zastávky, i tak se nám poštěstí vidět další polární záři nad skalisky jedné zátoky. Tímto tempem bychom se ale domů včas nedostali.
Vzdáváme to a přejíždíme napříč Norskem i Švédskem na východní pobřeží, kde to zlehka připomíná brzké jaro, a tudíž naše syncro může přidat plyn. Žádného dlouhého loučení se Skandinávií netřeba, určitě se sem brzy vrátíme...
