Hned u nádraží se možná leknete postavy se šavlí. Není to socha vojáka, i když tak vypadá, ale stavitele železnic Jana Pernera, který prosadil, aby železnice z Vídně do Prahy vedla přes Pardubice (ono bylo sedm variant). Takže tenhle týpek vlastně zajistil rozmach města perníku a koní.
A to už mířím dál do centra hlavní třídou. Sbohem, Pernere. Vlevo je vidět pardubická East Side Gallery – několik desítek metrů dlouhé graffiti na ohradě. Ukazuje nejvýznamnější pardubické památky, mezi nimiž vybočuje skupinka tančících rusalek a nechybí ani pardubické osobnosti včetně inženýra Kašpara a rozpůleného koně na erbu.
Pardubice jsou bezesporu městem pomníků. Dál cestou do centra na pěší zóně stojí sveřepý chlapík s vrtulí. Ano, socha aviatika Jana Kašpara, kterého proslavil let z Pardubic do Prahy v roce 1911. Už ho známe z ohrady. Nebyl to první let, ale byl nejslavnější. Kašpar byl místní rodák. Pane Kašpare, kampak nesete tu vrtuli?
 |
Možná ukázat bratrancům Veverkovým. U Kašpara se k nim musí uhnout z hlavní třídy doprava na jih a ujít asi sto metrů. Sousoší je nepřehlédnutelné a jeden z bratranců na něm drží i malý roztomilý modýlek ruchadla, tedy zdokonaleného pluhu, se kterým Veverkové vzbudili – no rozruch. To se psal rok 1827. Ruchadlo půdu nejen rozrušuje, ale i obrací. Narodili se v obci Rybitví, která kromě toho, že je známá z písně Yo Yo Bandu, dnes leží ve stínu chemičky Synthesie. Veverkovi na pomníku bohužel tu a tam nějaký vandal ulomí ruchadélko.
Po dalších pár krocích po třídě Míru, ose Pardubic, stojí za pozornost nenápadný vchod vpravo. Machoňova pasáž. Dotek velkoměsta. Pardubická Paříž, pardubický New York, pardubické Chicago. Nebo jako labyrint Lucerny. Dům od architekta Ladislava Machoně byl vystavěn ve dvacátých letech a pasáž je nádherně prosvětlená. Všímaví návštěvníci objeví i jakousi namalovanou lunetu s fotbalistou a motocyklistou.
Dům U Jonáše na Pernštýnském náměstí patří k nejznámějším v Pardubicích. Na fasádě má reliéf s biblickým námětem.
Zelená brána je symbolem Pardubic a dá se vystoupat i na její ochoz. Malá zajímavost: ve skutečnosti jde o dva objekty – bránu a věž za ní, ale skoro každému splývají v jedno.
Na hlavním pardubickém Pernštýnském náměstí bych vás poslal hlavně k domu U Jonáše s reliéfem biblického proroka, který trčí z tlamy velryby a roztomile rozpažuje ruce. Jako by se mu ještě líbilo, že ho velryba žere.
Zahneme doleva k zámku a můžeme se občerstvit vpravo v Bakla café. Vlevo si pak všimněte další pardubické speciality, patníku v tunýlku se stylizovaným obličejem panáčka.
Krytý most, který vede z valů do pardubického zámku.
Pardubický zámek. Dostaneme se k němu skrz roztomilé náměstíčko zvané Příhrádek. V areálu vládnou hlavně pávi. Pardubičtí pávi jsou nejochočenější, co znám. Tak blízko jsem se k nim nikde jinde nedostal. Ale renesanční pardubický zámek je utajený klenot, protože má v sobě pořád kus historického hradu se zachovalými hradbami, valy a bývalým vodním příkopem. V zámku sídlí Východočeské muzeum a dá se vystoupat i na věž.
Jako by tu domleli včera
Zpět, doleva a za mostem přes Chrudimku už je vidět jedna z nejpozoruhodnějších staveb města – Gočárovy mlýny. Vypadá jako nějaký hrad z Mezopotámie. Prý dokonce asociují Ištařinu bránu v Babyloně. Říká se jim také Winternitzovy mlýny.
Automatické mlýny na soutoku Chrudimky a Labe byly postaveny podle projektu architekta Josefa Gočára. Fotka vznikla ještě předtím, než se mlýny skryly pod lešení.
Skoro se až nechce věřit, že mlely až do roku 2013. Momentálně procházejí rekonstrukcí na Východočeskou galerii, ale ještě asi před dvěma lety jsem se nepozorovaně vkradl na dvůr a obdivoval jejich industriální architekturu.
Na nádvoří se zachovala třeba úžasná vřetenovitá skluzavka, po které v minulosti zřejmě sjížděly pytle, nebo podmanivé cedule na zdi opuštěné budovy s textem „Odpady z obilovin“ a podobně. Jako by tu domleli včera.
Perníková chaloupka
Rozloučení s Pardubicemi nemůže být stylovější. Bylo nebylo, za devatero horami a devatero hroby, pardubické krematorium od architekta Pavla Janáka se začalo stavět v roce 1922, tedy před sto lety. O rok později bylo dokončeno. A dnes je to národní kulturní památka.
Po stranách má krematorium verandy, na kterých jsou umístěna kolumbária.
Vypadá skutečně jako pohádková ruská chaloupka. Úplně bych se bál, že z ní vylezou postavy z profláklé sovětské pohádky Mrazík nebo že si tam příchozí budou chtít naloupat perníček. Ve výzdobě je patrný sloh art deco. Tato stavba je zvláštně „nepietní“. Když vysvitlo večerní slunce, zdála se mi až nadpozemská. Při pohledu zdálky mi zas přišla jako namalovaná divadelní kulisa.
Dá se vystoupat na ochoz se sloupy, který budovu obklopuje. Dovnitř jsem se nedostal a interiér si prohlédl až na internetu. Schodiště „hlídají“ dvě štíhlé sochy Světlonošů s pochodněmi a urnami v rukou.
Legrace stranou. On je to spíš horor o perníkové chaloupce, protože krematorium si zahrálo v klasickém filmu Spalovač mrtvol. Dnes se tam fotí mládež v černém a dává fotky na sociální sítě s filmovou hláškou: „Co kdybych tě, má drahá, oběsil.“ Co by tomu řekl Janák?
