Hrad Seeberg, vyhaslá sopka Komorní hůrka a vývěry plynů i minerálek v národní přírodní rezervaci Soos už patří k povinné klasice. Ale my vám teď nabídneme alternativu a zavedeme vás na přitažlivá místa, kde dost možná budete úplně sami.
Na první výpravu z příjemného lázeňského centra se vydáme autem. Teoreticky by ji šlo zrealizovat také veřejnou dopravou, ovšem o víkendu je to takřka nemožné.
1. Autem na divotvorné hrnce a Bublák
Menšího bratra známého Soosu představují Hartoušovské mofety, které se ukrývají vedle stejnojmenné vísky. Těsně u silnice tu klokotají vývěry bohatě proplyněných minerálek. Z hlavní komunikace sem odbočuje polní cesta, u infopanelu je dostatečný prostor k zaparkování.
Hartoušovské mofety leží přímo na linii Hrzínského zlomu. Kromě výronů plynu se napětí pod povrchem země občas projeví menším zemětřesením. Větší část zdejších mofet připomíná divoké vroucí hrnce plné kyselky, jedna z nich dokonce perfektně evokuje bahenní sopku. Opodál zase drobná území bez vegetace naznačují, že se tudy dere na povrch neviditelný plyn.
 |
Část mofet byla v minulosti zachycena do betonových skruží, keramických nádob a vrtů. Procházka po nenápadné loučce, kde se mezi drny trávy zničehonic pod nohama vynoří půlmetrová prohlubeň, na jejímž dně hlasitě prská okrové bahno, přinese potěšení všem milovníkům přírody bez ohledu na věk.
Hartoušovské mofety
Minerální prameny u Hartoušova už během šestnáctého století ve svém díle zmínil i věhlasný nestor hornictví a mineralogie Georgius Agricola.
Podobných vývěrů však v širším okolí prýští desítky. Většinou se schovávají uprostřed nepřístupného bažinatého terénu národní přírodní památky Bublák a niva Plesné. Mezi nimi vyčnívá právě Bublák, podle kterého chráněné území obdrželo své pojmenování.
Bublák se pyšní několika primáty: jedná se o nejmohutnější vývěr plynného oxidu uhličitého na teritoriu Chebské pánve. Zároveň chrlí ohromné množství helia. To dokazuje, že trhliny tu sestupují hluboko do zemské kůry. Vyšší koncentrace helia se na území Evropy objevuje jen u aktivních vulkánů.
K Bubláku se dá relativně pohodlně dostat suchou nohou. Ačkoli patří mezi přední zajímavosti projektu Česko-bavorského geoparku a nechybí v žádném turistickém prospektu, rozhodně nečekejte žádnou upravenou stezku. Nehledejte ani směrovku, infopanel či jakékoli značení.
Bublák uchvátí vizuálně i sluchově.
Poloha Bubláku se docela snadno najde na mapě, i když v terénu to vypadá trochu jinak. Po chvilce pomalé jízdy, kdy jsme za Vackovcem ve směru na Milhostov pozorně po levici sledovali rozhraní lesa, se znovu vracíme k poslednímu domku osady. Kousek před ním nám padla do očí vcelku nápadná pěšina. Zaparkujeme a po pěšině míříme do podmáčeného lesa.
Pozorně posloucháme zvuky okolí. Pár desítek metrů v lese se nic zvláštního neděje. Pak se z hlubin porostu ozvalo tlumené zabublání a za okamžik jsme stanuli u jezírka, ve kterém divoce kypěla zpěněná voda. Navenek Bublák připomíná vířivku nebo ohromný kotel. Avšak voda v něm je chladná. Informace brožury, která tvrdí, že již od okraje lesa lze zdáli slyšet hukot Bubláku, jsou lehce nadsazené, každopádně zvukové projevy vývěru stojí za to. Jako by si tu planeta Země toužila pořádně ulevit.
Od Bubláku pokračujeme do Milhostova, kde se před kostelem tyčí trojice masivních smírčích křížů. Dva největší bývají dávány do souvislosti s husitskými válkami. Nejmenší kříž původně stával u Vackovce a připomínal blíže nespecifikovaný násilný trestný čin, o kterém existuje poznámka v chebské Městské knize z roku 1483. Zákoutí u kostela pak hezky doplňuje krásně opravený hrázděný statek.
Memento tragické řežby dvou děveček
Kamenné smírčí kříže z hrubě opracované žuly patří k drobným, ovšem významným pamětihodnostem Chebska, kterému dodávají tajuplný šmrnc. Těžko jich u nás na tak malém prostoru najdete víc. Bylo by škoda je z putování kolem Františkových lázní vypustit.
Milhostov tají ještě jednu dvojici. Ta zdobí okraj silnice ve směru na Mlýnek, těsně u křižovatky s komunikací do Nové Vsi. Podle pověsti se tady dvě děvečky pustily do hádky a následně se posekaly srpy. Obě zraněním podlehly. Temperamentní děvčata se pochopitelně porvala o chlapa…
2. Pěšky za melancholickou nekropolí
Teď se pro změnu pěšky vypravíme do pravěku, respektive do jeho závěrečné epochy, kdy už nastala doba bronzová. Příjemný cíl půldenního výšlapu z Františkových Lázní nabízí pohřebiště u Žírovic. Jestliže máte za sebou návštěvu Soosu a pečlivě jste prošmejdili tamní muzea, mohli jste v rámci expozice Dějiny země obdivovat vystavené nálezy právě z této lokality.
Tajuplný kamenný kruh věnce, který vroubil pravěkou mohylu.
Do Žírovic směřuje červená značka, pak je potřeba se přesunout na zelenou trasu a sledovat ji až k hrázi Nového žírovického rybníka. Ve Františkových Lázních vás sem navedou také směrovky místního informačního systému.
Já jsem do Žírovic putoval z Horních Loman okolo rušné silnice, kde jsem se pak na zelenou napojil z opačné strany. Ačkoli u hráze rybníka by podle podkladů měla existovat směrovka, realita je jiná. U jihozápadního okraje hráze jsem tedy na křižovatce s lesní cestou odbočil na méně využívanou stezku vpravo od lesní cesty a brzy stanul u infopanelu.
Opodál se ze zelené trávy rýsoval kamenný kruh věnce, který kdysi obklopoval pravěký hrob. Uvnitř kruhu se pak tyčil kamenný zával, pod kterým byla uchována urna s popelem nebožtíka. Hrob původně ještě chránila navršená mohyla. Odborníci jich zde zakreslili okolo padesáti. Na nekropoli dále navazovalo sídliště.
Nový žírovnický rybník v tónech podzimu
Za pošmourných podzimních dnů se opuštěná louka s kamenným hrobovým věncem noří do zvláštní romantické melancholie, kterou v době mé říjnové návštěvy ještě zvýraznil zpola vypuštěný Nový žírovický rybník. Se světlým písčitým dnem tu ostře kontrastovaly obnažené pahýly černých pařezů, které vroubily nehybnou hladinu.
3. Autobusem za lázeňským švihákem
Za časů největšího boomu západočeských lázní, kdy se Františkovy Lázně staly epicentrem dýchánků evropské smetánky, se zde potkávali klíčové významné osobnosti tehdejší společnosti. Zatímco jména návštěvníků z řad aristokracie mnohdy už zavál čas, jedna persona pořád vyčnívá nad všechny ostatní – Johann Wolfgang Goethe.
Pobyt světoznámého klasika literatury, přírodovědce, geologa a mineraloga i ctihodného vymetače lázní připomíná Goethova skalka severozápadně od Hazlova. Kousek od ní se nachází autobusová zastávka Hazlov, Pata. Spoje jsou tu ale i ve všední den řídké a o víkendu se tam nedostanete. Dobrou víkendovou alternativou pro cestu autobusem skýtají blízké vesnice Skalka a Výhledy, případně zastávka Hazlov, Lipná rozcestí, odkud se dá napojit na modrou značku.
Goethova skalka představuje nejzápadnější lezeckou lokalitu u nás.
Ať už se ke Goethově skalce vydáte od severu, či z jihu, vždy se nejprve ponoříte do stinného lesa. Následně se během mírného stoupání po stranách postupně objeví první balvany i větší útesy, vzápětí se na zubatém hřebínku vynoří změť bělostných skalisek a mohutných věží.
Goethova skalka představuje krátký úsek obnažené žíly křemene, která tvoří součást českého křemenného valu. Bělostný nerost se zde dokonce těžil, ale skalní útvary působí přece jenom přirozeně.
Goethovu skalku jsem navštívil na přelomu září a října. A o slovo se už začínal hlásit barevný podzim. Bělavý křemen skal ostře zářil na temném pozadí lesa, v podrostu kolem skalek, balvanů i temných slují jen občas zčervenala přezrálá brusinka.
Goethova skalka si získala také oblibu mezi horolezci. Diskrétní šipky ukazují řadu výstupových cest. Dole se pak černá ohniště a opodál se krčí drobný památeční kříž.
Původně pod Goethovou skalkou vedla ašská silnice, kudy se ubírali pocestní a drkotaly formanské povozy i poštovní dostavníky. Tehdy zřejmě ještě okolí skal bylo bezlesé. Traduje se, že slavný básník si tyto křemenné skalní útvary zamiloval. Rád sem chodil na toulky a z hřebínku se rozhlížel po kraji.
Pamětní deska na Goethově kameni
Boční větev modré značky proto návštěvníky přivede i ke Goethově kameni, který se schovává hned vedle rušného tahu do Německa. Boční stěnu balvanu zdobí pamětní deska, která připomíná velkovévodkyni Marii Pavlovnu Romanovovou. Ta roku 1846 navštívila Goethovu skalku, kde vzpomínkou vzdala hold svému oblíbenému spisovateli.
Goethův kámen ale nakonec dopadl dost neslavně. Abychom se dostali k pamětní desce, tak je nutné vydrápat se ke krajnici vozovky, kde těsně za zády sviští kamiony. Což je dost síla, zejména při pokusu rychle ulovit alespoň trochu slušný záběr.
Může se hoditHartoušovské mofety, Bublák i žírovické pohřebiště se šiknou rovněž cyklistům. Po komunikaci okolo Bubláku z Hartoušova do Milhostova zároveň vede cyklotrasa a úzké vedlejší silnice, které se klikatí mezi rozptýlenými malými dědinami Chebska, jsou téměř prázdné, bez výraznějšího provozu. Ke Goethově skalce si cyklisté pohodlně odskočí po značkách pro pěší z vesnice Výhledů. U zastávky Hazlov – Pata se rovněž nachází malé parkoviště s odpočívkou, kdo zatouží cestovat autem k pravěkému pohřebišti, ten může odstavit vůz u jižního okraje hráze Nového žírovického rybníka. Internet |
