Je absurdní jako celé Ústí nad Labem. Dominantou střekovského břehu v Ústí je obří silo na řepku. Čtrnáct několik desítek metrů vysokých válců s obřími, neméně absurdními nápisy – Technické deriváty, Toaletní mýdla a Jedlé oleje. Patří k továrně Setuza a dnes už by se daly považovat za technickou památku. Vlastně bych si bez nich neuměl Ústí představit.
Ústí je také jediné krajské město, jehož logem a symbolem se stala porevoluční stavba – Mariánský most přes Labe z roku 1998 s typickým pilířem ve tvaru žraločí ploutve.
Pokračujeme na Mírové náměstí. Nahoře je betonový monolit krajského úřadu, zvaný Vana. Těm, kdo ho uvidí, to netřeba dovysvětlovat. Na západním konci náměstí najdete komplex magistrátu s nejvyšší evropskou mozaikou výtvarníka Miroslava Houry, vysokou přes několik pater. Přezdívá se jí „Sedm pater komunistického nebe“, protože budova sloužila jako sídlo KSČ.
A kdopak je na tom nebi? Je tam poznat Říp, raubíři s vidlemi, což budou zřejmě husité, protože jsou za nimi vidět vypálené vesnice, cyklisté (to budou asi dělníci) a úplně nahoře postavičky připomínající kosmonauty. Bůh tam chybí, protože ten v komunistickém pojetí není.
Hrad bez ironie
Střekov je totálním protikladem zbytku Ústí. Opravdický gotický hrad na sto metrů vysoké skále nad Labem vypadá, jako by se na ní zuby nehty držel, aby nespadl. První zmínka pochází z roku 1319, takže nedávno oslavil 700 let.
Prohlídka Střekova – zříceniny s několika zachovalými místnostmi – se podobá horolezení bez lana. Nic pro lidi se závratěmi. Nejzachovalejší je rytířský sál s dlouhým stolem a galerií obrazů, kde nechybí slavný obraz „Převoz pod Střekovem“. Výhled na Ústí je dechberoucí. Co je vidět v popředí? Ano, správně, Větruše.
Lanovka ze supermarketu
Deset let stará lanovka na ústecký zámeček Větruše mi vždycky přišla jak vystřižená z pohlednic typu „jak si Češi před sto lety představovali rok 2000“. Takové ty pohlednice, kde je v Řípu tunel a nad Sněžkou balon.
Ústecký projekt ale dává smysl, protože lanovka má dolní stanici přímo v obchodním centru a na Větruši je to odtud vzdušnou čarou jen tři sta metrů, takže jízda trvá pouhé dvě minuty.
Z kabinky je i neobvyklý výhled na obří kolejiště mezi dvěma ústeckými nádražími. To nemyslím ironicky. Ústí – to je brutální ale půvabný industriál. Lanovka má i ten primát, že je to nejdelší česká lanová dráha bez opěrného sloupu.
Hrázděná Větruše je ale krásná, elegantní a pořád secesní. Postavena byla za jediný rok mezi lety 1896 a 1897 a dnes je to jeden ze symbolů města Ústí. Dělá čest svému jménu, protože nahoře to pěkně fouká.
Ústeckou gotiku zastupuje kromě Střekova ještě kostel Nanebevzetí Panny Marie, který je právě u té dolní stanice lanovky. Má nejšikmější věž v republice, vychýlenou po bombardování v roce 1945 o dva metry, což už stačí na to, aby to vychýlení člověk zatraceně postřehl. Znám „šikmé věže“, na kterých to vidět není, ale tahle je opravdu jak opilá.
Premiéra po dvaceti letech
Občas tu píšu o velkých turistických novinkách a teď je jedna na spadnutí. Měl jsem možnost navštívit muzeum českých Němců, které teprve otevře 18. listopadu 2021 a doposud ho přede mnou viděl jen německý prezident Frank Walter Steinmeier na státní návštěvě.
Byl jsem tam vlastně druhý návštěvník Expozice, která byla v říjnu pořád ještě trochu ve stadiu staveniště, sídlí ve dvou patrech Muzea města Ústí nad Labem a od první myšlenky se připravovala víc jak dvacet let.
Bude to svým způsobem senzace. Všichni tak nějak asi čekají, že tam budou nějaké plakáty s nacistickým stanným právem a fotky průvodů s hákovými kříži, ale to je jen malá část.
Němci tu s námi žili od středověku. Což ukazují třeba modely hrázděných staveb nebo obrazy Ústí a okolí z 19. století.
V jedné místnosti je třeba hospoda. Ano, hospoda, muzeum koupilo autentické vnitřní zařízení jedné hospody z Lokte. Na zdi bude obrazovka, kde se bude střídat „obraz“ mocnáře, Masaryka, Hitlera a Stalina. Docela vtipné. Režimy se měnily, štamgasti byli pořád stejní. Kde si to jinde uvědomit, než v Ústí?
Sáňkování do práce
V Ústí nad Labem jsem pracoval a několik let i bydlel na sídlišti Dobětice. Rád vzpomínám třeba na to, že jsem tam v zimě kolem Mariánské skály mohl sáňkovat do práce. Vážně to šlo po lesní cestě a dojel jsem až do centra, skoro až k tehdejší redakci v Hrnčířské ulici.
Zažil jsem tam i povodně v roce 2002, kdy se z jednoho břehu Labe na druhý dalo dostat jen po železničním mostě speciálním vlakem. Na ten dokázala najet i sanitka, když bylo potřeba. K tradičním kouskům v Ústí patří přecházení po oblouku Benešova mostu, vysoko nad vozovkou, ale to jsem nikdy nezkoušel.
Ústečané cítí na svoje město zvláštní druh hrdosti. Uvědomují si, že Ústí není zrovna Český Krumlov, ale jako by byli hrdi i na tu kontroverzi.
O Ústí kdosi jednou řekl, že je to „nejošklivější město v nejkrásnější krajině“. Není to pravda. Ústí je krásné, ale až na druhý pohled.