Již několik let jezdím do Alp. V létě, v zimě, kdykoliv je čas. Článek na iDNES.cz o cyklovýletu podél Salzachu mě namísto běžného pobytu inspiroval k putovnímu výletu.
Večer přijíždím na nádraží v Innsbrucku a za tmy hledám ubytovnu. Město je pro cyklisty vybavené, v ubytovně pro mládež ubytují i soukromé osoby za dobrou cenu. Nejdražší dvoulůžkový pokoj oproti sdíleným vícelůžkovým je i tak pod cenou většiny penzionů i se snídaní. Parkování pro kola je samozřejmostí, klec na ulici sice působí pochybně, ale kol je ve městě tolik, že snad se zrovna toto místo nestane terčem zlodějů.
 |
Druhý den ráno vyjíždím brzy, trasa má být cca 70 kilometrů dlouhá a podle plánovače bude trvat čtyři hodiny. Ale znám se a vím, že někdy jedu zhruba poloviční rychlostí, než počítá navigace.
Stezka vede po proudu řeky Inn. Míjím živé vesničky, v širokém údolí se pěstuje kukuřice, farmy jsou plné zemědělské techniky a továrna na bižuterii Swarowski ve Wattensu je se svým ohromným a momentálně prázdným parkovištěm od cyklostezky nevzhledná.
V půli etapy odbočuji do Zillertalu. Stezka vede podle říčky Ziller a míjí většinu horských vesniček s domy vyzdobenými květinami. Trasa mírně stoupá údolím. Já mám v nohách už přes 40 kilometrů a v září je údolí plné důchodců, kteří mě předjíždí na elektrokolech. Po třech a půl hodinách jízdy se ocitnu v Zell am Ziller. Na oběd je brzy, ale v místní mlékárně si alespoň dám půllitr podmáslí s ovocem. Zell je turistické centrum s malými obchůdky, restauracemi, klikatými uličkami s ohromnými domy a balkóny plnými pelargonií.
Po občerstvení pokračuji do ubytování. To ještě netuším, že k němu budu stoupat další dvě hodiny, čeká mě totiž téměř 800 metrů výškového převýšení k chatě uprostřed alpských strání. Jen co vyjedu ze Zell am Zilleru, proklínám každé šlápnutí. A představa, že se večer vrátím do městečka na večeři, se stává utopií. Naštěstí i na kopci je příležitost k občerstvení. Míjím ubytování a šlapu další dva kilometry k majestátní chatě Enzianhof, kde mě na první pohled zaujme stojan na kola vybavený pro dobíjení.
I tak je asi převýšení příliš velké, a tak většina hostů přijíždí autobusem nebo auty. Oběd je výborný, i pro vegetariána se vždy něco najde, například spätzle, saláty či obrovský ovocný knedlík. Ubytování nezklame, majitelka mě vítá nápojem z baru zdarma. Normálně prý podává schnaps, ale já volím limonádu, kterou si vychutnám na balkoně s nádherným výhledem na protější horu Gerloskogerl s panoramatickou cestou do průsmyku Gerlos.
Stezka na úbočí hory Karspitz
Ráno mě čeká bohatá snídaně na míru. Vyrážím brzy a stoupám dalších cca 700 metrů, a to stále nejsem na hoře Karspitz, po jejímž úbočí se cyklostezka vine. Projíždím nezpevněnou, ale pohodlnou cestou po vrstevnici přes pasteveckou osadu plnou krav, které se nenechají rušit. Elektrické ohradníky jsou řešeny elegantně, namísto dřevěných bran jsou na zemi mříže, přes které se skot bojí. Přes cestu jsou pak položené pruty, kterými lze lehce projet i na kole.
Po cestě potkám jednoho cyklistu, cyklostezka Arena Panorama Tour Weg není zrovna vyhledávanou trasou. Nabízí nádherné výhledy, ale nástup je z obou stran přes několikasetmetrové stoupání. Stezka končí pod přehradou Durlassboden, na kterou budu muset zpět vystoupat. V údolí se vyhýbám silnici a pokračuji po turistické stezce. Jde o naučnou stezkou podél potoka, je úzká a plná kořenů, ale sjízdná.
U Krimmlu je panoramatická stezka s výhledem na vodopády.
Pár metrů převýšení na přehradu samotnou už nenávidím, ale nahoře čeká restaurace. Cyklostezka okolo nádrže je jednosměrná. Bez rozmýšlení se vydávám značeným směrem po jižním břehu. Cesta mizí v lese a stoupá nad nádrž, není vyloženě nesjízdná, ale je potřeba například projít dřevěnou brankou.
Pokračuji k parkovišti lyžařského areálu Königsleiten. Místo je opuštěné, jen sem tam nějaký obytný vůz, zavřené lanovky působí zvláštním dojmem. Čeká mě pár posledních výškových metrů po hlavní silnici s širokou zpevněnou krajnicí, naštěstí jsou místní řidiči ohleduplní. A pak už jen dlouhý sjezd do Krimmlu po panoramatické cestě s výhledem na vodopády.
Zaparkuji u infocentra a jdu na vodopády. K horní části toho prvního cedule slibují asi dvě hodiny cesty. Spokojím se se stezkou pod vodopád, kde se všichni povinně fotí v mlžném oparu. Dál pokračuji pohodovou zpevněnou stezkou podél Salzachu, který zde vypadá jen jako divoký horský potůček. Míjím konečnou stanici úzkokolejky vedoucí až do Zell am See, a jen díky osudu mi vlak přizpůsobený cyklistům právě ujede.
Pohání mě myšlenka pořádného alpského jídla, ale vesničky v údolí jsou liduprázdné a není kde zastavit. Když cyklostezka uhýbá do bočního údolí, aby překonala přítok Salzachu, proklínám se, že jsem nezůstala na silnici. Osud tomu chtěl, že uprostřed ničeho potkám farmu, která musí být vyhlášenou restaurací. Ve všední odpoledne je parkoviště i většina stolů plných. Dám si špenátové knedlíky, které zde servírují způsobem hodným michelinské restaurace, a pokračuji dál.
Uprostřed ničeho dostávám k obědu úžasné špenátové knedlíky, které tu servírují jako v michellinské restauraci.
Zastihne mě odpolední bouřka, nepromokavá bunda je jen zbytečným doplňkem, s každým šlápnutím nořím nohu do vody v botách a cyklistické kalhoty jsou jak houba na tabuli.
Končím v městečku Mittersill, které vyzývá k posezení na náměstí, ale někde v kopci mě čeká horká sprcha a suchá postel. Penzion je motelem na cestě do horského průsmyku, a tak nejsou úplně vybaveni na kola, ale ochotně ho ustájí ve stodole vedle traktoru.
Ráno vyrážím dál podél Salzachu. Stezka se drží uprostřed širokého údolí, já si pro zpestření odbočím k Hintersee, křišťálově průzračnému horskému jezeru. Po cestě nenáročným terénem do Kaprunu potkávám několik postarších elektrocyklistů. Po předchozích dvou dnech s několikasetmetrovým převýšením je cesta nudná, a tak alespoň objedu jezero Zeller See.
To se mi stává osudným, hned v další obci mi totiž praskne řetěz. Nebýt okružní jízdy, možná bych už byla v ubytování. Vlastně je to štěstí, do Zell am See, kde mi v půjčovně kolo opraví, je to jen hodina pěšky. Druhý okruh okolo jezera vynechám a pokračuji přímo.
Majitelka dalšího ubytování mě dopředu upozornila, že v obci, kde bydlím, není nic, a tak si plním batoh v supermarketu po cestě. Opět přijde letní bouřka, sjezd do Lendu už nevnímám. Stezka vede po staré silnici podél skal nad Salzachem ponořeným hluboko v údolí, zatímco nová silnice protíná skály tunelem. Část stezky teprve budují, a tak vjíždím na rušnou hlavní silnici, ale jen na pár metrů.
Samotný Lend rozhodně není turistickou atrakcí. V dešti ponurá vesnice byla kdysi živená prosperující továrnou, teď to ovšem rozhodně není místo, kam bych jela na letní dovolenou. Ale na přespání stačí. Ráno z vesnice utopené v úzkém údolí nevede jiná cesta než nahoru. Vystoupám dalších několik set metrů a pokračuji do Svatého Johana, kde musím ztratit cenně získanou výšku.
Cestou odbočím k soutěsce Lichtenstein, v mlhavém počasí je to zajímavé zpestření jinak poměrně nezáživné jízdy průmyslovým údolím.
Cestou odbočím k soutěsce Lichtenstein, v mlhavém počasí je to zajímavé zpestření jinak poměrně nezáživné jízdy průmyslovým údolím. Dalším záchytným bodem je hrad Werfen nad vstupem do průsmyku Lueg. Mnohokrát jsem ho míjela po dálnici, která se hned za ním noří do tunelů. Obětuji pár sil a šplhám k němu, jen abych zjistila, že tam vede pozemní lanovka a vstupné bezpodmínečně zahrnuje sokolí show, prohlídku muzea a kde co. A tak pokračuji dál.
Protivítr je nepříjemný, jedu nekonečnou silnicí, která je i přes blízkou dálnici rušná a nemá vyhrazený cyklopruh. Další zastávkou je soutěska v průsmyku Lueg, kde silnice projíždí tunelem, ale stezka vede přes samotný hřbet. Projíždím malebným Gollingem s hradem a ulicí s malovanými domy a míjím ohradu, ve které se k mému překvapení pasou lamy. Dojíždím do ubytovny v Salzburgu, která ubytovává až později večer, a tak vezmu za vděk rychlým občerstvením v supermarketu.
Projíždím malebným Gollingem s hradem a ulicí s malovanými domy.
Při pozdním obědu si vzpomenu na Mozartovy koule, čtu o jejich historii a o tom, že ty, co si kupujeme v Čechách, nejsou vlastně ty pravé. Vydám se na „tour de koule“, abych pořídila vzorky od všech cukrářů, kteří tvrdí, že vyrábí právě ty originální. Centrum je plné turistů, pomalu projíždím po ulici, která by se dala nazvat pěší zónou, ale nikde žádný zákaz.
Pátý den se poprvé setkávám s proticovidovým opatřením. Místo bufetu jsou na tácech připraveny příbory a snídaně se fasuje u okénka. Cedule říká, že je kuchař hluchý, ať výrazně artikuluji. Jak se asi domluvím, když neumím německy vůbec, natož s výraznou artikulací? Svoji porci ovšem dostanu bez obtíží a na instrukce, kde si vzít nápoje z automatu, pouze přikyvuji.
Vyrážím přes centrum Salzburgu a lituji, že už jsem snídala, neboť trhy voní čerstvým pečivem. Nechám si zajít chuť a vyrážím vlnitým terénem. Mám pocit, že jen šlapu do kopce a žádný sjezd, vesnice jsou úhledné, ale nezajímavé. Pozdní oběd vyžebrám v penzionu, který právě zavřel a bude otvírat až na večeři, ale pohostinnost a absence zákazníků ve vesnici jim velí mě obsloužit.
Odpoledne dojíždím do města Vöcklabruck. Náhodou přijedu po ulici, ve které je můj penzion, a ještě větší náhodou mě v recepci informují, že kvůli malé obsazenosti budu bydlet přímo v sesterském hotelu na náměstí. Dostanu luxusní pokoj a kolo nocuje v recepci opřené o pozlacené tapety za sedací soupravou imitující doby rakousko-uherského impéria.
Další ráno je sychravé. Cesta podél řeky Ager je pro cyklisty dokonalá – zpevněná, bez aut, mírně z kopce. I tak ji nenávidím a upínám se k vzdálenému cíli. V duchu si zpívám nápěvy z dětských táborových pochodů a těch pár Mozartových koulí přidalo mému úspornému batohu několik kilo. Napojím se na řeku Traun a vyhlížím město Wels, snad v něm bude nějaký důvod slézt z kola. Následuje nekonečná pobřežní stezka podél řeky.
Konečně dorazím do Linze, kde ještě nakoupím vzorky pravého lineckého dortu. Nasednu do prázdného vlaku a vzpomínám na svoji asi dosud nejlepší dovolenou, ve které jsem si sáhla na své jiné já, musela překonat situace, které bych asi v přítomnosti dalších lidí s nadávkami vzdala a nakonec jsem je vyřešila telefonem a kreditní kartou.
