Zvoní budík. Nemusím koukat na hodiny. Je pět ráno. A je to jedno. Stejně už nespím. Klepu se zimou a taky trochu napětím. Teď, nebo nikdy. Za plachtou stanu hučí řeka Teklanika a někde za ní stojí autobus. Ten autobus, legendární Magic Bus. Nazouvám si pohorky, chodidlo mi obejme štiplavá bolest. Nikdy už nenechám mokré boty přes noc na mraze, slibuji si vzápětí. Nikdy. Vázání tkaniček vzdávám, akorát bych je zlomil. Karlos vedle mě činí stejná rozhodnutí, ani nemusíme mluvit.
Mezi medvědy grizzly jsme strávili téměř měsíc. Nejdřív jsme je počítali. Zbytečně. Po třetí desítce čárek nás to přestalo bavit. Zato přesně víme, kde jsme viděli rosomáka.
