Horní tok Labe pod Špindlerovým Mlýnem patří k nejtěžším vodáckým úsekům u nás. Takzvaná Labská soutěska je plná peřejí a skalních prahů a vydat by se tam měli jen ti nejzkušenější. Pak se ovšem řeka rychle zklidní a líně protéká jako zkrocený a ochočený živel rovinatou krajinou Čech.
Druhý vrchol předvede Labe těsně předtím, než opustí Českou republiku: nejprve mine Bránu Čech, latinsky zvanou Porta Bohemica, a vstoupí do hornaté krajiny Českého středohoří. Labský kaňon mezi Děčínem a Hřenskem je pak monumentálním završením celé pouti Labe, než opustí Česko.
Řeka se pod Děčínem zařízne do nejmohutnějšího pískovcového kaňonu Evropy, jehož hloubka dosahuje až tří set metrů. Krajinu zdobí četné skalní věže a útesy a v čisté vodě žijí ryby a mnoho vzácných živočichů, včetně vydry nebo bobra.
Plavbu mezi Ústím nad Labem a Hřenskem si rozhodně užijete a překvapí vás nejenom nádherné výhledy. Vody tu je pro vodáky dost i v parném a suchém létě a vodní tok rychle teče k česko-německé hranici. Poslední jez na Labi na území Česka najdete v Ústí nad Labem, odtud vás čeká rychlá a bezpečná jízda bez jakýchkoliv překážek. Čistotu vody dokazuje například návrat lososů nebo vzácných vyder.
Z Ústí nad Labem do Děčína
V plánu mám plout z Ústí nad Labem až do saského Bad Schandau, což představuje víc než čtyřicet kilometrů pádlování. Labe v tomto úseku docela „teče“, takže tuhle porci kilometrů se nakonec rozhoduji zvládnout za jeden den. Příjemnější však určitě je rozložit si plavbu na dva dny a přespat v hezkém kempu v Děčíně.
Rekognoskaci terénu zahajuji brzo ráno na Doerellově vyhlídce, odkud je pěkně vidět Porta Bohemica. Slunce vychází za masivem Varhoště a jeho paprsky rychle nasvěcují nádhernou krajinu Českého středohoří, včetně typického tvaru vzdálené hory Lovoš. Vyhlídku měl v oblibě romantický malíř Ernst Gustav Doerell, který je známý malbami krajin Českého středohoří a Podkrušnohoří. Komu připadá pár set metrů po turistické cestě moc, může se rozhlédnout od nedalekého kostela svaté Barbory v Dubičkách.
Přejíždím do centra Ústí nad Labem a parkuji naproti nádraží. Sem se plánuji vrátit večer vlakem z Bad Schandau. Na kamenité mělčině pod zámkem Větruše nafukuji kajak a po chvilce vyplouvám zdolat poslední kilometry Labe na Českém území. Řeku v těchto místech nesvazuje žádný jez, ten poslední na českém území přetíná Labe pod nedalekým hradem Střekov. Příjemným faktem je i docela čistá voda, která svižně proudí a rychle unáší mou loď. Vzápětí podplouvám ikonický Mariánský most, který je nejmladším ze tří mostů v Ústí nad Labem a patří mezi nejkrásnější světové stavby.
Za mostem míjím rozlehlý areál loděnic, pak už rychle mizí městský ruch a jako jediná zvuková kulisa zůstává šplouchání mého pádla. Ze široké řeky je na co se dívat, výhledům nic nebrání a stojí za to. Pluji zelenou krajinou Českého středohoří, a i když se do pádla příliš neopírám, rychlý proud mě zadarmo posouvá směrem k Děčínu.
Přede mnou se jako maják zvedá věž kostela svatého Václava ve Valtířově a já pohledem zkoumám, zda uvidím i nedaleko stojící Chotkovskou hrobku. Najednou mě však pohyb ve vodě přiměje zaostřit na o něco bližší vzdálenost. Po chvilce už nepochybuji o tom, že proti mě pluje vydra! Toto vzácné zvíře, které bychom čekali spíš v tiché horské přírodě, si tady plave v řece společně s remorkéry… Kdysi vyhubená šelma se do našich řek v posledních letech vrací a je dokladem zlepšující se situace, pokud jde o čistotu našich řek.
Zvířata jsou však na vodě docela plachá, což platí pro vydry i pro volavky, kterých během plavby k Děčínu spatřím spoustu. Vždy však polekaně odlétají, aniž mně dovolí se přiblížit na méně než padesát metrů.
Pod Pastýřskou stěnou
Po několika hodinách plavby se v dálce objevuje vysoká věž Děčínského zámku a na protilehlém břehu mohutná silueta Pastýřské stěny. Přistávám na soutoku Labe a Ploučnice a jdu trochu protáhnout nohy ztuhlé sezením v kajaku. Pod zámkem spatřím jeden z nejstarších vodočtů u nás, značky největších povodní jsou vyryté do skály. Těžko uvěřit, že hladina dosahovala do takových výšek! Opačné extrémy zase ukazuje takzvaný hladový kámen se zářezy s letopočty dokládajícími nejnižší vodní stavy. Není ovšem třeba mít obavy jako vodák – Labe patří k několika málo řekám, které jsou pro vodáky splavné celoročně.
Na levém břehu se zvedá monumentální kolmá skála, zvaná Pastýřská stěna. Toto místo nabízí jeden z nejhezčích pohledů na Děčín a také je eldorádem milovníků skalního lezení. Kdo netrpí závratí, může vyzkoušet některou z tzv. „via ferrat“, které vedou strmě vzhůru z nábřeží na vrchol. Najdete tu nejdelší ferratovou stezku u nás a rovněž jedinou ferratu, která leží přímo v centru města, což není zcela běžné ani v evropském měřítku.
Děčínem prochází Severní stezka Via Czechia – nejdelší turistická trasa v Česku, která byla vytyčena v roce 2020 a spojuje nejzápadnější a nejvýchodnější body České republiky. Nyní vplouvám na jediný úsek Severní stezky, který lze absolvovat lodí. Zatímco pěší trasa vede vysoko po hraně útesu na pravém břehu, z lodi budu moct obdivovat Labský kaňon ze žabí perspektivy.
V nejmohutnějším pískovcovém kaňonu Evropy
Labský kaňon mezi Děčínem a Hřenskem je nejmohutnějším pískovcovým kaňonem Evropy a jakýmsi „Grand Canyonem“ České republiky. Hloubka údolí u Růžové vyhlídky dosahuje úctyhodných tří set metrů a krajinu zde zdobí četné skalní věže a útesy, které jsou eldorádem horolezců.
Plavba překvapivě rychle ubíhá, železniční tratě po levé ruce a silnice na opačném břehu si skoro ani nevšimnu a užívám si neustále se měnících pohledů na okolní skály.
Po pár hodinách mě přivítá Hřensko, poslední obec na českém území a zároveň zeměpisně nejnižší bod v České republice. Tady bych mohl plavbu ukončit a vydat se na průzkum okolních zajímavostí – k Pravčické bráně nebo do soutěsek Kamenice. Já však mám v plánu pokračovat ještě pár kilometrů německým územím až do lázeňského Bad Schandau.
Údolí se za česko-německou hranicí sice trochu rozestupuje a z řeky se otevírají výhledy na mohutný skalní útes Scharmmsteine. Musím dávat pozor na výletní parníčky, které vozí turisty mezi Hřenskem a Bad Schandau.
Naproti obci Schmilka nechávám kajak uvázaný v rákosí a jdu se podívat na kopec Kaiserkrone, který se zvedá nedaleko řeky. Několik upravených míst mi nabídne pohled na všechny světové strany, v odpoledním horku tu nikdo není, takže si v klidu užívám krajinu a závěr putování.
Jakmile několikrát „hrábnu“ pádlem do vody, objevují se přede mnou výstavní lázeňské domy v Bad Schandau. Cíl už je nedaleko. Kajak balím vedle mola u nádraží a jdu si koupit lístek na zpáteční cestu vlakem.
Může se hoditAktivity: vodácká turistika |
31. srpna 2019 |