Pramen Isar je jako zenová zahrada. Několik potůčků se tu stéká, zase rozbíhá a opět spojuje a vytváří oázu s několika mostky a lavičkami v příjemném stínu nižšího porostu. Zeleň tu kontrastuje s blankytně modrou barvou vody, která se snad ani nedá zachytit na kameru nebo foťák. S tím se však nedokážete smířit, protože pokud se pustíte po proudu říčky, za každou další zatáčkou se objeví nová scenérie, kterou prostě musíte ukázat přátelům a člověk by se ufotil k smrti.
Ve skutečnosti vám taková procházka jistě prodlouží život. Isar pramení v Národním parku Karwendel, který je součástí regionu. Příroda je čistá jako samy prameny. Vypadá to tu jako v Kanadě, ve středomoří nebo v Pánovi prstenů. I to jméno zní tak středozemsky! Na několika místech je přece jen vidět zásah lidské ruky, ovšem jen v podobě desítek a stovek kamenných věžiček postavených v kamenných zátokách říčky.
Isar v Přírodním parku Karwendel
Výraznější než zásah lidské ruky je tu zásah lidské nohy. Tedy nohou. Trasa je evidentně oblíbena mnoha pěšími, ale hlavně cyklisty. Drtivá většina z nich jede na elektrokole, které se v Seefeldu určitě vyplatí. Pramen Isar je sice paradoxně níže než samotný Seefeld, ale všude jsme tu obklopeni dvoutisícovými štíty, takže po rovince tu toho moc nenajezdíte.
Cesta od infocentra Naturparku Karwendel k pramenům je ovšem příjemný, asi deset kilometrů dlouhý výlet a zvládnete jej i bez motoru. Ostatně motory, tedy automobily, do parku poměrně striktně nesmí. Jeho strážci se snaží chránit rozmanitý a stále neprozkoumaný život odlehlého kusu přírody. Z deseti tisíc předpokládaných druhů rostlin a zvířat bylo v parku pojmenováno zatím jen dva a půl tisíce.
Dřevěná horečka
Charnitz je nejzápadnější obcí olympijského region Seefeld a v jeho infocentru se dozvíte více nejen o parku, ale i o celé oblasti. Mezi typickými tyrolskými roubenkami a chatami působí nová budova infocentra jako architektonické zjevení. Zvláště když v její těsné blízkosti stojí replika historické roubenky, v níž nalezneme vedle přírodovědné expozice i výstavu z historie plavení dřeva. Toto období prošlo údolím jako zlatá horečka a zvláště zajímavé je vidět je v kontrastu s dnešní ochranou přírody v karvedelském parku.
Infocentrum Přírodního parku Karweldel
Dětské hřiště, které si navrhly samy děti, připomíná jejich kratochvíle v době, kdy se řekou plavily klády, a jejich přeskakování bylo tou největší zábavou. My už ovšem také vyrazíme za další zábavou.
Příjemné starosti s jídlem
Jednou z nejpříjemnějších starostí dne je sehnat v Rakousku dobré jídlo. Nemuseli jsme ani opustit vesnici. Charnitzer Alm je vyhlášená tyrolská chata, kde se zastavil čas. Už devadesát let se tu chladí pivo v dřevěném korýtku vodou, která přitéká z hor. A připravují tu speciality, které jinde nenajdete. Většina jídel obsahuje špek, šunku, salám, sýr, sádlo… Zkrátka pořádnou energii do hor. Všechno z místních zdrojů. Za chalupou je zahrádka, prasátka, kozy, slepice, kravička. Takové minihospodářství na jedno léto.
Přírodní park Karwendel-Larchet
Takovýchto horských chat, tedy „alm“ je v regionu mnohem více. Je to typická alpská gastronomie. Šampaňské od Cliquota si tu nedáte, ale ono bude po tomhle jídle asi domácí zirben schnaps, tedy dost speciální borovička, stejně lepší. A navíc je tu milá obsluha i milí hosté. Musíte se hlídat, aby se vám ještě vůbec chtělo se odtud zvednout.
A co si ugrilovat vlastnoručně chycenou rybu? To už samozřejmě ne přímo na chatě, ale na asi třináct kilometrů vzdáleném jezeře Weidachsee v Leutasch, tedy další obci Seefeldského regionu. Na soukromém jezeře si můžete chytit vlastního pstruha a dokonce ho hodit na gril. Rybaření má svá pravidla, ale není to zase tak složité a tady vám všechno vysvětlí a naučí vás základní pravidla a techniku. Majitelé pochopitelně napěchovali rybník pstruhy natolik, že si tu bude připadat jako Jakub Vágner každý. Tak to jen nepřehnat.
Ať žijí duchové
Příroda je tady neuvěřitelně rozmanitá a stále nás něčím překvapuje. Překvapovala jistě i naše předky. Ti si do jevů, kterým nerozuměli, promítali různá skřítky, duchy a strašidla. Domovem jim byly nepřístupné rokle a soutěsky jako je třeba Leutascher Geisterklamm. Tedy Leutaschská soutěska duchů, kteří nejsou žádnou vykonstruovanou atrakcí pro děti.
Žili tu dávno před tím, než zde vznikl kovový chodník jakoby zboku přilepený ke skále, bez nějž by sem opravdu lidská noha nevstoupila, a pochopitelně tu žijí dodnes. Nevěříte, děti? Tak se přijďte podívat. Nemusíte se bát, tedy pokud zrovna nemáte strach z výšek.
Soutěska Geisterklamm Leutasch
Výhledy jsou spektakulární. Ať už dolů do rokle, kde se točí a hučí blankytná voda ve vírech a zákrutách nebo na údolí, které se otevře z mostu na konci soutěsky, nebo i ten pod nohy skrz rošt železného chodníčku, po kterém jdete jako by vzduchem. Ne, není to tak strašné. Náš průvodce se nám v půli cesty přiznal, že má strach z výšek, ani to na něm nebylo poznat. Stojí to za to. Geisterklamm má prostě ducha.
Vyfoukejte mi hlavu
My se ovšem pořád díváme dolů, stále navštěvujeme zajímavosti v údolí, ale celou dobu jsou tu s námi hory! Olympijský region Seefeld byl dějištěm zimních olympijských her, jsou to Alpy, je to sice náhorní plošina, nikoliv údolí, ale stále ji obklopují ze všech stran masivy s dvoutisícovými vrcholy. Stačí zvednout oči.
Vybereme si Seefelder Spitze. Na první stanici lanovky vyjedeme takovou lanovou MHD, která vypadá spíš jako tramvaj. Na prostranství je dětské hřiště, nafukovací skákací polštář, různé prolézačky, překážky. Samozřejmě i restaurace a kavárny pro dospělé a vlastně pro všechny.
Olympijský region Seefeld
Kabinkou se dostanete až na hřbet Seefelder Spitze, takzvaný Seefelder Joch, který má ze své výšky 2 080 metrů parádní výhled. Ten pohled se neokouká. Kdykoliv se mi v Alpách naskytne podobná příležitost, znovu zírám s otevřenou pusou a můžu tam stát hodiny. Snad i proto, že u nás si člověk těch deset, dvacet vrcholků jakéhokoliv českého pohoří už za ta léta více méně zapamatuje. Tady to nehrozí. Teda aspoň mně. Deset, dvacet dvoutisícovek je v každém směru, kam se podíváte. Některé jsou i uprostřed léta pokryty čepičkou sněhu a všechny říkají: „Uklidni se!“
Můžete dojít až na vrchol, což je dalších zhruba tři sta výškových metrů. Toulat se po hřebenech musí být super zážitek. Tady nahoře má člověk nad životem větší nadhled. Není nad to nechat si pěkně vyfoukat hlavu.
Pivo starší než Prazdroj
Ale vrátit se na zem na kole není taky vůbec špatné. Samotný Seefeld vedle úchvatné přírody zůstává v pozadí, ale ono je to taky pěkné město. Nejvýše položená stanice vlaku EC v Evropě je zajímavou nabídkou rychlého, pohodlného a ekologického spojení. Město překvapí historickým centrem, malebnými domy, kavárničkami, restauracemi, kašničkami, ale i vlastním pivem.
Seefeldský minipivovar je sice malý, ale patří mezi nejstarší nejen v Rakousku, ale i na světě. V roce 1516 jste si ještě plzničku určitě dát nemohli. Je to proto, že je spojen s klášterem a mnichy, kteří jej založili.
Současný sládek je, myslím, jejich reinkarnací. Pokud chcete vědět, jak to myslím, podívejte se na díl Cyklotoulek z regionu Seefeld. Nebo si tam rovnou zajeďte.
