Přistávám v malém letadélku na letišti La Macarena poblíž slavné Caño Cristales. Tento přírodní div světa se nachází v samém srdci území FARC (kolumbijská povstalecká organizace), se kterou sice kolumbijská vláda před pár lety uzavřela příměří, ale přesto se tam nedoporučuje jet komplikovanou cestou po silnici.
Letiště La Macarena vypadá jako větší dvorek s chaloupkou. Nabízí tu však netradiční exkluzivní servis, kdy po přistání pro zavazadla přijede kůň s povozem.
Jakmile opouštím letiště, zamířím do místní „cestovky“, která sídlí hned přes ulici, a domlouvám si na následujících několik dní výlety ke korytu řeky s průvodcem. Následuje brífink nově příchozích, kde nám mimo jiné sdělují, že se nacházíme v přírodní rezervaci s velmi striktními pravidly. Pokud se například chceme koupat, nesmíme mít na kůži žádnou chemii (deodorant, repelent, opalovací krém atd.).
Bez repelentu jsem tedy pralesem ještě neputoval. Naštěstí se v oblasti tou dobou nevyskytovala malárie a také tam nebyly takové kobercové nálety jako v Amazonii. Situaci z větší části zachraňovala moje účinná repelentí impregnace na oblečení a velká mastička na hmyzí štípance.
Oběhám ještě místní ubytovny, abych našel nejlevnější pokoj, a pak už se jen těším na zítřejší ráno.
Vyrážíme v nevelké skupince v devět hodin. Nejprve chvíli trajdáme na sluníčku po cestě a po pár kilometrech zahučíme do hustého porostu deštného pralesa. Držíme se vyšlapané lesní pěšiny, abychom se na oběd vyloupli u krásného místa na kochání – křišťálově průzračná řeka je pokryta červeno-žlutou dekou. Magický okamžik je navíc umocněn obklopující bujnou zachovalou džunglí.
Po jídle šlapeme na další říční zastávku až k místu, kde se řeka rozšiřuje a můžeme se tam koupat. Značně špinavá a zablácená skupina toto velmi ocení. Nasazuji potápěčské brýle a vrhám se do řeky zkoumat barvičky pod vodou.
Během tří dnů jsme navštívili řadu zajímavých míst – někde byla řeka zelená, jinde zase trochu do modra. Viděli jsme vodopády i „obří hrnce“, které známe ze šumavské Vydry.
Zlatým hřebem byly pro mě barevné kaskády, série menších vodopádů, kde se nám za horkého počasí nechtělo z vody. Caño Cristales rozhodně splnila očekávání.
Řeka se svou vlastní osobní stráží
Když jsem se první den po brífinku osvěžoval pivkem Aguila, přišla do městečka skupina asi dvanácti po zuby ozbrojených vojáků. Duhová řeka je podle očekávání pro Kolumbii důležitou turistickou destinací, proto ji hlídá snad půlka armády.
Na početné skupiny ozbrojenců zde člověk naráží neustále. Byli to ale jedni z nejsympatičtějších vojáků, na které jsem během svých cest narazil – to bylo samé „Dobrý den“ a „Jak se máte“ a úsměvy od ucha k uchu (častěji na opačné pohlaví, přirozeně).
Když nám u barevné kaskády průvodce řekl, že se můžeme koupat, šel jsem se převléknout opodál za stromy. Už už jsem si chtěl sundat trencle a na poslední chvíli jsem si všiml, že pár metrů ode mě hlídkují v křoví maskovaní vojáci a probodávají mě pohledy. Úplně jsem z toho zkameněl, až mi jeden z nich diskrétním posunkem naznačil, abych se vrátil ke skupině. Nezbývalo mnoho a kolumbijské hlídce jsem zblízka ukázal svůj zadek.
Novou zkušeností byl pro mě i zpáteční let do Villavicencio. Letěli jsme cessnou a protože jsem měl nejdelší nohy, posadili mě na místo druhého pilota. Něco podobného jsem nikdy předtím nezažil a let jsem si náležitě vychutnával a fotil ostošest. Po přistání se po dráze začaly honit slepice, kterým se asi let líbil méně než mně.
Pobřežní klenot s velrybami
Kodrcám se v moto-taxi za hustého deště a tíživého dusna z letiště José Celestino Mutis do Bahía Solano. Nacházím se v regionu El Chocó, místa s nejvyšším úhrnem srážek v obydlené oblasti na světě. Obyvatelé zde mají velmi zpomalený biorytmus. Buď prší, to nic nedělají, anebo je velké dusno a to skoro nic nedělají.
Region je řídce osídlený, rybářské osady jsou obklopeny neprostupnou džunglí. Transport mezi nimi je možný výhradně v loďkách, které jezdí asi dvakrát týdně. Jako zázrakem ještě stíhám motorový člun, který odjíždí do Nuquí, kde plánuji začít svůj pobyt.
Jízda je to divoká, skáčeme po vlnách, celý vnitřek loďky je důkladně zkropen vodou. Navíc je tu tak velká koncentrace velryb, že na ně lze s trochou štěstí narazit i v rámci meziměstské dopravy.
V Nuquí vyhledám „cestovku“, u které naštěstí potkám několik Kolumbijců na dovolené, jinak bych byl s místní turistickou agenturou „nahraný“. Více turistů zde totiž není. První výlet je samozřejmě na velryby. Těch si tu návštěvníci užijí dosyta – postarší a větší kytovci jen distingovaně ukazují ploutve a ocasy, zato menší a hravější velryby rády skáčou, aby se předvedly v celé své kráse.
Dále navštěvujeme kýčovité pláže téměř bez jediného živáčka, např. Guachalito je jako z nějakého filmu. Dlouhá, čistá, liduprázdná pláž posetá orchidejemi a helikóniemi, zezadu na ni dotírá bujná džungle, nad hlavami se kymácejí kokosové palmy a od nohou utíkají velcí modročervení krabi s malými poustevníčky. Jen škoda, že není lepší počasí.
Průvodce nám v jednom místě ukáže potok, který byl povýšen na cestu. Jdeme chvíli úchvatným živým pralesem, až dorazíme k vysokému vodopádu Cascada de Amor s ledovým jezírkem ke koupání. Jinde by byl podobný vodopád plný turistů, zde je to ideální místo na meditační kurzy.
Termální prameny s černými spolubydlícími
Kromě mnohých vodopádů lze v okolní džungli rozjímat i v termálních pramenech na způsob Islandu. S tím rozdílem, že na Islandu kolem vás nelezou obří černí pavouci.
Jiný den jsem se podíval do národního parku Ensenada de Utría. Pláž patří k „mastňácké“ lodge, z jejíž lehátek lze někdy pozorovat velryby. V samotném parku mě kromě procházení mezi pyšnými mangrovníky nejvíce zaujal chodící strom. Jde o palmu, která se přesouvá tím způsobem, že jí rostou nové kořeny, na které pomalu přenáší hmotnost. Údajně takto „ujde“ ročně řádově i metry.
Kvůli častým dešťům se letišti José Celestino Mutis přezdívá „Vypadni, dokud můžeš“. Počasí mi nepřálo a sám jsem v Bahía Solano zůstal o pár dní déle, než jsem plánoval, a to i na svoje narozeniny. Nakoupil jsem tedy piva a vydal se, nasměrován knižním průvodcem, k nedalekému vodopádu v džungli. Cesta lesem po chvíli končila v řece. Vím, že potok je tu běžně považován za cestu, ale řeka?
Brodím se tedy pralesem proti proudu řeky po pás ve vodě a asi po půl kilometru na mě zpoza zatáčky vykoukne vodopád jako z pohádky! Střídavě v něm plavu a vychutnávám pivko na výhledu na skalách.
Takhle tam strávím pár hodin, během kterých mám celou tuto úchvatnou scenérii v klidu jen pro sebe. Tomu říkám originální narozeninový dárek.
Duhová řeka
|