Když jsem poznala mého partnera, který pochází z Kanady, bylo pro mě jeho vyprávění o rodné zemi na míle vzdálené mým představám. Nikdy dřív jsem se nepodívala dál než do běžných dovolenkových destinací Čechů. Když jsme tedy před dvěma lety začali plánovat návštěvu jeho rodiny, chtěli jsme toho vidět co nejvíc. Navzdory tomu, že jsme na to měli pouze dva týdny a cestovala s námi tehdy osmiletá dcera.
Letenky do Kanady jsou poměrně drahé, zvláště pokud nejste flexibilní v termínech a chcete jako my letět v exponované letní sezoně. Hledali jsme proto různé kombinace přestupů, které by byly cenově výhodnější. Let do Calgary jsme díky tomu měli s přestupem v Lisabonu s možností strávit pár dní ve městě. Cestou zpátky jsme pro změnu letěli přes Londýn a bylo tedy jasné, že to bude vskutku dobrodružná cesta.
Cestování s dítětem přináší mnohá úskalí a my jsme nechtěli nechat cokoli náhodě. Celou cestu jsme tedy naplánovali tak, abychom nemuseli chodit dlouhé trasy a aby se i dcera zabavila. Většinu památek v Lisabonu a v Londýně jsme tak viděli jen zvenčí, prohlídka v cizím jazyce by dceru nebavila a zbytečně bychom tak přišli o čas a nejspíš i o dobrou náladu. Ovšem o to víc zajímavých míst jsme nakonec viděli.
Cestu jsme začali v Lisabonu. Ubytování jsme měli v části Bairro Alto, odkud jsme se všude dostali pohodlně veřejnou dopravou. Už první den jsme stihli navštívit čtvrť Belém se slavnou věží Torre de Belém.
Belémská věž je památka zapsaná na seznam Světového dědictví UNESCO.
Večer jsme se vydali k Elevado de Santa Justa, kde jsme uznali, že čekat v nekonečné frontě na svezení tímto unikátním výtahem nemá smysl a vyšlápli jsme pěšky ke zříceninám Convento do Carmo. Tam jsme završili den tradiční portugalskou večeří s doprovodem živé fado hudby v jedné z mnoha tamních restaurací.
Druhý den jsme vyrazili na hřbitov Prazeres, který stojí za prohlídku, protože mnoho tamních hrobek vypadá jako malé domy. U hřbitova je zároveň první zastávka tramvajové linky 28. Vyplatí se nastoupit právě tam, linka vede přes centrum Lisabonu a míjí nejvýznamnější památky, takže tramvaj se na dalších zastávkách naplní a je často nemožné do ní později nastoupit.
My jsme vystoupili ve čtvrti Alfama a zamířili ke Castelo de São Jorge. Od hradu se dá pěšky dojít malebnými úzkými uličkami k metru, kterým jsme se přesunuli k věži Vasco da Gama. Tam začíná netradiční, po rovině vedená lanovka (Telecabine Lisboa), kterou jsme dojeli až k oceanáriu. Je to největší akvárium v Evropě a musím uznat, že jeho návštěvu jsme si užili stejně jako naše dcera.
Poslední den jsme vlakem vyrazili do městečka Cascais na pobřeží Atlantského oceánu, kde jsme si užili den na pláži. Následující ráno jsme již opět byli na lisabonském letišti a ten samý den večer jsme obdivovali krásy Kanady.
Na pandy v Kanadě padaly kroupy
S více než milionem obyvatel je Calgary největším městem provincie Alberta. Z jedné strany města se táhnou zdánlivě nekonečné rovinaté prérie, z druhé strany jsou na dosah Skalnaté hory (Rocky Mountains). Calgary a okolí má rozhodně co nabídnout.
Kanadská příroda je dechberoucí. Údolí řeky Bow, Banff, Alberta
My měli to štěstí, že jsme mohli poznat poměrně dost vrtochů kanadského počasí. Hned druhý den po příletu nás při prohlídce zoologické zahrady (která má jako jedna z mála na světě zapůjčené pandy velké) zastihla velmi silná bouřka s kroupami. Na tamní poměry se však jednalo pouze o neškodnou přeháňku. Město se nachází v tzv. Hailstorm Alley, což je pásmo podél Skalnatých hor, kde kvůli kombinaci několika vlivů dochází k častému výskytu až extrémního krupobití s velkými materiálními škodami.
Následující den jsme navštívili Heritage park. Jde o největší kanadské „living history museum“, tedy místo, kde historii zažijete na vlastní kůži. Je to takové malé městečko s historickými budovami, prašnými cestami a koňskými povozy. Svézt se kolem městečka můžete vlakem na parní pohon a jedinečným zážitkem je také možnost vyzkoušet dobové pouťové atrakce.
Další dny spadla teplota z příjemných 25 °C na pouhých 10-12 °C a vytrvale pršelo, což nám trochu překazilo plány. Nicméně po odeznění dešťů jsme se rozhodli vydat na jednodenní výlet do hor. Rockies je úchvatné, majestátní pohoří s vrcholy vysokými i přes
4 000 metrů. My jsme se vydali do národního parku Banff, což je nejstarší kanadský národní park.
I přes chladnější počasí bylo v parku dost lidí a bylo znát, jak je oblíbený. Prošli jsme si jeden nenáročný a poměrně krátký trail k vodopádům v Johnston Canyon. Medvědy ani jiné šelmy jsme naštěstí nepotkali, zato nám společnost dělalo několik čipmanků. Poté jsme si udělali piknik na břehu jezera Minnewanka a v městečku Banff ochutnali tradiční místní Beaver Tail, smažené těsto ve tvaru bobřího ocasu.
Johnston Canyon je nenáročná stezka, je dlouhá 1,5 míle a na konci se nachází vodopád.
Na závěr dne jsme si zašli odpočinout do Banff Upper Hot Springs na úpatí hory Sulphur. Za pár dolarů tam můžete navštívit lázně s venkovním bazénem s úchvatným výhledem na okolní hory. Voda v bazénu je přímo z místních minerálních pramenů, díky čemuž se teplota vody drží přibližně na 38 °C.
Město Medicinmana a výlet do států
Pár následujících dnů jsme strávili v menším městě přibližně 300 kilometrů od Calgary, v Medicine Hat. Město své jméno získalo díky legendě původních obyvatel o léčiteli (Medicine Man) a jeho klobouku. Už podle názvu města je spojitost s původními obyvateli jasná a není divu, že se na území nachází Saamis Tepee, největší týpí na světě.
Počasí nás hned po příjezdu opět překvapilo, teplota během krátké chvíle vystoupala na 38 °C, což ovšem v oblasti během léta není neobvyklé. Medicine Hat leží v oblasti zvané Kanadské prérie. Jde o velké rovné planiny, kde jsou v zimním období velké mrazy (občas přerušené prouděním teplého vzduchu zvaném Chinook) a v létě naopak vysoké teploty s nízkou vzdušnou vlhkostí (což ta vedra dělá podstatně snesitelnější).
Úplně zahálet jsme však nechtěli, tak jsme využili poměrně malé vzdálenosti ke hranicím s USA a vydali jsme se na výlet do 200 kilometrů vzdáleného městečka Havre ve státě Montana. Cesta vedla desítky kilometrů dlouhými, rovnými silnicemi bez měst, domů, dokonce i bez mobilního signálu, na to my v Evropě nejsme zvyklí.
Na hranicích náš čekalo mírné zdržení kvůli cestovnímu povolení, které je při vstupu na území USA nutné. Já ani dcera jsme ho předem vyřízené neměly, nicméně už před cestou jsem si zjistila, že v případě příjezdu do USA po pevnině můžeme povolení vyřídit až na hranicích, a to se také bez větších potíží stalo.
Samotné městečko Havre je takový americký zapadákov a jediným zajímavým turistickým místem je historické podzemí využívané po požáru města v roce 1904 a v době prohibice. Jako turisté z Evropy jsme pro místní byli atrakcí a mnohdy se s námi ze zvědavosti dali do řeči. Díky tomu jsme například mluvili se slečnou, která nám prozradila, že je potomkem původních obyvatel z kmene Chippewa.
Začátek Medicine Hat Stampede, průvod městem
Den před odletem v Medicine Hat začal tradiční festival Medicine Hat Stampede. Hlavní událostí festivalu je kovbojský sport rodeo a s tím spojené přehlídky a závody koňů. Stampede začíná průvodem v ulicích města, kde se podél silnic sejdou tisíce lidí z města i okolí a ulicemi projíždí účastníci závodů na koních, kovbojové a kovbojky, významní lidé mávající ze sedadel kabrioletů či ozdobená auta místních podnikatelů jako propagace jejich podniku.
Poté se zábava přesouvá na prostranství u sportovní arény určené pro rodeo a závody koní, kde se koná pouť s mnoha doprovodnými akcemi. Medicine Hat Stampede je oblíbená událost a lidé si těch pár dní náležitě užívají. Mnoho návštěvníků potkáte v tradičním kovbojském oděvu, nebo alespoň s pořádným kovbojským kloboukem.
Rychlý průlet Londýnem
Z Kanady se nám odlétalo velmi těžko, ale pořád jsme se ještě měli na co těšit. Zpáteční let vedl přes Londýn, na který se obzvláště těšila dcera. Moc času na prohlídku Londýna jsme však neměli, ranní přílet na letiště v Gatwicku a večerní odlet z letiště Luton nám dovolily pouze krátkou projížďku městem.
Plán tedy byl jasný: z letiště vlakem do stanice London Bridge a pěšky přejít Tower Bridge. Poté doubledeckerem na Trafalgar Square, tam z dálky zamávat na Big Ben a pěšky zamířit kolem Buckingham Palace na nádraží Victoria, odkud jezdí pravidelné autobusové linky na letiště Luton. Kličkovat s kufry v centru Londýna mezi davy turistů bylo náročné, ale povedlo se nám vidět vše, co bylo v plánu.
Celkově se cesta povedla snad lépe, než jsme očekávali. Dokázali jsme si, že i s dítětem lze zažít dva týdny dovolené v neustálém pohybu a poznávání nových míst. Odbourali jsme sami v sobě spoustu předsudků a já i dcera jsme si zamilovaly Kanadu. Tolik vřelosti, otevřenosti a ohleduplnosti jsem nikde jinde nezažila. Už teď se těšíme na další cestu do země javorového listu.
