Během našich cest po Jižní Americe jsme se s kamarádem Matějem rozhodli udělat si zastávku na Galapágách. Souostroví, které je známé výskytem mnoha ojedinělých druhů, takzvaných endemitů. Nejznámějšími jsou prehistoricky vyhlížející ještěři nebo obří suchozemské želvy, u kterých začal Darwin formulovat své teorie. Každý milovník přírody by se sem měl alespoň jednou za život vydat.
Aby návštěvník Galapágy trochu poznal, musí si nutně koupit i plavbu lodí, která není zrovna levná. Například sedmidenní plavby na luxusnějších lodích vyjdou i na pět tisíc amerických dolarů (106 500 Kč). Plavby bývají jedno- až sedmidenní a lodě se podle „kvality“ dělí do několika tříd. Doporučuji spíš šetřit na luxusu než na délce, protože na plavbě se nudit určitě nebudete a vzdálenější ostrovy bývají ty nejzajímavější (např. Fernandina).
Šesti- až sedmidenní plavby jezdí na dvou trasách, na severní a jižní. Největším lákadlem jižní trasy je ostrov Española, kde má v období mezi dubnem a prosincem své celosvětově jediné hnízdiště albatros, majestátní pták s rozpětím křídel až 2,5 metru. My jsme nakonec absolvovali severní trasu a bylo to super.
Hned po příletu na letiště na San Cristóbal jsme se tedy vydali směr molo. Naším cílem bylo Puerto Ayora na ostrově Santa Cruz, kde je největší koncentrace cestovek na nákup last minute plavby (viz rámeček). U mola se dočteme, že loď vyráží za hodinu, dáváme tedy první galapážské pivo. Jakmile se usadíme ve stínu, Matěj zvolá: „Hele, lachtani“. Kousek od nás se částečně na chodníku, částečně na hlavní silnici vyvalovala velká skupina lachtanů. S gustem si tam lebedili a nám to připadalo, jako kdyby utekli ze zoo.
Lidé kolem nich ale chodili, jako by to byla všední záležitost. A opravdu, lachtani jsou ve městech na Galapágách běžnou záležitostí. Podél vody na ně neustále narážíme, rádi se vyvalují zejména na lavičkách, které však potom kvůli charakteristickému zápachu zůstanou už jen lachtanům. Viděli jsme dokonce celé altány plné lachtanů. Některé pláže jsou tu kvůli nim i rozdělené. Půlka náleží lidem, půlka lachtanům.
Tato zvířata si vás vůbec nevšímají, snad jedině s výjimkou samců chránících své teritorium, když se k nim hodně přiblížíte. Jednou jsem přecházel přes metr širokou lávku směrem na pláž a najednou se na druhém konci zjevil lachtan a plácal si to po lávce proti mně, těmi svými ploutvemi zabíral lávku v celé její šíři. Říkal jsem si, že to nějak dopadne, a šel dál.
Nakonec jsme si oba gentlemansky udělali prostor, abychom se kolem sebe mohli prosmýknout. Lachtan se doplácal na konec a hned za lávkou se svalil na zem a slunil se. Kdokoli další, kdo by se chtěl dostat na lávku, by ho musel překročit.
Po několika dnech se nám s Matějem podařilo sehnat last minute sedmidenní plavbu po severní trase s výraznou slevou. Loď se jmenovala Floreana. Byla to menší loď nižší třídy pro šestnáct pasažérů, průvodce a posádku. Pasažéři byli převážně mladí baťůžkáři podobně jako my s Matějem.
Většina dní probíhala následovně: dvakrát denně jsme se vydali na procházku po nějakém ostrově a dvakrát denně jsme si užívali šnorchlování. První den jsme v přírodě zkoumali zejména populární galapážské sloní želvy a lávové tunely na Santa Cruz.
Základní fakta
|
Druhý den jsme navštívili ostrov Genovesa, což je vskutku ptačí ráj. Procházíte se po vytyčené cestičce mezi hnízdy a ptáci mnoha různých barev jako by někdy vůbec neznali strach. Jednou mi jeden skoro strhl čepici. Občas vám dají najevo, co si o vás myslí, tím, že přihopsají a vykálí se vám k botě.
Sebevědomí mnohých zvířat dané absencí predátorů je na Galapágách neuvěřitelné. Hodně tam jsou k vidění např. nafukující se červené fregatky, terej červenonohý nebo terej modronohý.
Další den nás čekaly ostrovy Bartolomé a Santiago, kde se vyskytují neuvěřitelná lávová pole. Roky proudící láva tam vytvořila měsíční krajinu plnou roztodivných úkazů a obrazců. Přestože by rozsáhlé lávové pole mělo být naprosto bez života, narazíte tam na velké lávové kaktusy.
Během šnorchlování jsme také potkali první karety obrovské a žraloky. Podobně jako suchozemské želvy, ani karety nejsou žádná tintítka, jejich krunýř má i přes metr v průměru.
S karetami mám krásný zážitek. Na San Cristóbal jsem zkoušel surfovat a instruktor mi ukázal místo s údajně výbornými vlnami. Úsměvné bylo, že když jsem se chtěl vrátit k místu na chytání vln, musel jsem se někdy doslova prodírat množstvím karet obrovských a trochu jsem zapochyboval ohledně bezpečnosti při pádech z prkna do vody. Kromě toho mi jedna kareta dokonce i „ukradla“ vlnu.
Na Galapágách narazíte na žraloka bělocípého (útesového), který mívá do dvou metrů, a pokud ho nezaženete do kouta, není nebezpečný. Zahlédli jsme i většího žraloka galapážského. Narazit zblízka na žraloky během obyčejného šnorchlování je ale velmi výjimečné. Na Galapágách jsem díky ploutvím dokonce i chvílemi plaval vedle nich.
Ze čtvrtého dne se mi do paměti vryl ostrov Chinese Hat, kde se za námi placatila ještě slepá mláďátka lachtanů. Roztomilost sama, toto by měli pouštět frontám na úřadech. Rodiče lachtánků většinu dne sháněli potravu. Mláďátka byla překvapivě rychlá a museli jsme si dávat pozor, aby se nás nedotkla, jinak by je matka zavrhla. Také se nám tam předvádělo několik mořských leguánů. To jsou ti ještěři, kteří vypadají jako z pravěku. Dále jsme potkali i sovu (kalous galapážský), káně galapážské nebo dlouhou užovku galapážskou.
Pátý den už jsme dorazili na ostrov Isabela, kde je situace s leguány skoro stejná jako s lachtany na jiných obydlených ostrovech. Leguáni se tam často válí na cestách, a aby se člověk dostal dál, musí je obcházet. Viděli jsme i hromady lachtanů, což už byl takový místní folklór, navíc i růžové plameňáky.
Zde „uprchlá zoo“ dostala nový rozměr. Na ostrůvku Tintorenas byla například zátoka, kde byly na malém místě shromážděny desítky žraloků. Vypadalo to jak z hororu.
Podvodní zábava s lachtany
Pokud si chcete lachtany opravdu užít, vyzkoušejte na Galapágách šnorchlování. Lachtani jsou velmi hraví a pod vodou se tuze rádi předvádějí. Několikrát se mi stalo, že lachtan doslova „tancoval“ kolem mě, dělal přemety a rychle kroužil tak, že jsem cítil proud vody z jeho pohybu. Na pláži ve vodě se lachtan přede mnou dlouho předváděl a průběžně se koukal, zda ho sleduji. Když jsem pak už musel jít, připlaval, že si chce hrát dál. Matěje dokonce jednou lachtan pod vodou lehce kousl do hlavy, asi si ho málo všímal.
Zlatý hřeb celého výletu ale přišel následující den – ostrov Fernandina. Tam byla mračna líných vyvalujících se leguánů. Někdy jich bylo tolik, že je nešlo ani obcházet, museli jsme prostě dávat pozor, abychom na ně nešlápli. Viděli jsme i řadu tučňáků galapážských, což je jediný druh tučňáka, který se vyskytuje na severní polokouli. S trochou štěstí můžete zahlédnout tučňáka i ve vodě, je to takové rychlé bílé torpédo. Společnost nám dělal i kormorán galapážský. Protože mu na ostrovech chybí predátor, postupně mu zakrněla křídla a má je taková legračně malinkatá.
Při šnorchlování jsme zažili opravdovou klasiku. Žraloci, rejnoci, lachtani a k tomu hejna karet, byly jich tam desítky. Někdy jsem musel před nimi uhýbat, protože mě samotné karety krunýřem vytlačovaly z vody ven.
Sedmý den jsme navštívili zátoku ostrova Santiago a ostrov Rabida, kde jsme se potkali i s tuleni s jejich lesknoucím se kožíškem. Při šnorchlování s lachtany jednoho z nich hodně lákaly bubliny, které jsem pouštěl ústy ven. V jednom kuse na ně civěl a pomalu se přibližoval, až to v jednu chvíli vypadalo, jako by mi dával pusu.
Galapágy jsou prostě něco naprosto unikátního a rozhodně stojí za viděnou! Přestože na ně padla velká část mých tehdejších úspor, jediné, čeho jsem kdy litoval, bylo, že jsem neměl lepší fotoaparát nebo podvodní videokameru.
Doporučení na cestu
|