Kdybyste byli motorističtí novináři, budete znát silničky okolo Málagy jako své boty. Je to jedna z nejoblíbenějších „testovacích“ destinací pro spoustu automobilek a motocyklových značek. I my ji chceme poznat, a tak začínáme plánovat výlet.
Ten dnešní se ale od jiných trochu liší, parťáka nám bude dělat náš roční syn. Nakonec se ukazuje, že trochu zpomalit – obrazně i doslova – vůbec nevadí. Pět dní v okolí Málagy strávíme „hvězdicovými“ jízdami různými směry.
Ještě než se na cestu vydáme, je potřeba vyřešit půjčení auta. Na jaře je to až směšně jednoduché a levné, pětidenní pronájem Citroënu C4 Cactus vyjde na čtyřicet eur (1 040 Kč), pokud tedy člověk zariskuje a vůz si půjčí jen se základní pojistkou. Pro zajímavost – pronájem dětské autosedačky na dobu pobytu stojí eur padesát (1 300 Kč).
Motorkářskou stopou do Rondy
První cesta do hor vede rovnou na místní vyhlášenou motorkářskou trasu. Asi třicet kilometrů jižně od Málagy začíná silnice A-397. Vcelku solidní asfalt se klikatí nějakých padesát kilometrů vzhůru do kopců, za půl hodiny autem nastoupáme výškový kilometr.
Okolo silnice jsou nejdřív husté piniové háje, které postupně mizí, a krajina se mění v kamenitou polopoušť. Na větší části trasy sice platí šedesátka, ale policisté se sem prý nijak často nevydávají. A skvělé je, že jakkoliv je silnice klikatá, není na ní zakázáno předjíždění.
Ronda
Ronda je středověké město postavené na dvou skalních masivech, které odděluje sto dvacet metrů hluboká rokle. Přes ni se klene dvě stě let starý kamenný most, největší místní atrakce. Mimo sezonu (a v době pocovidové to tak možná bude pořád) tady není ani moc turistů.
Po dvouhodinové procházce spojené s obědem vyrážíme dál na sever k vyhlášené ptačí rezervaci Laguna de Fuente de Piedra. Rozlehlé mělké jezero je domovem tisíců plameňáků i dalších ohrožených ptačích druhů. A také zde dělají stejnojmenný olivový olej. V restauraci na náměstí hrdě oznamují, že je nejlepší na světě. Popravdě? Možná nepřehánějí.
Laguna de Fuente de Piedra
Do Málagy se dá vrátit hned po dvou souběžných dálnicích. Nespěcháme, tak jedeme po starší „pětačtyřicítce“. Na rozdíl od moderní sestřičky se na ní neplatí mýtné a místo rychlého průletu po estakádách se příjemně vlní zpět k moři krásnou středomořskou krajinou.
Impozantní Gibraltar
Z Málagy je to nějakých sto padesát kilometrů na Gibraltar. Překonat je můžete – stejně jako o den dřív – rychle, pohodlně a draze po placené dálnici AP-7, nebo pomaleji po souběžné pobřežní dálnici A-7. Ta vede hustě obydlenou oblastí, rychlost je omezena na osmdesátku a v tomto případě se opravdu dodržuje.
Letiště na Gibraltaru tvoří zároveň hranici.
Odměnou za pomalejší přesun (kromě ušetřených asi patnácti eur za mýtné) jsou krásné výhledy na pobřeží. Posledních pár desítek kilometrů už konsternovaně pozorujeme i majestátní gibraltarskou skálu, která výhrůžně trčí k nebi a nad níž se kupí mračna.
Přejet hranici do Gibraltaru jde i autem, mnohem větší zážitek je ale nechat vůz na španělské straně a vyrazit pěšky. Těsně za hranicí totiž jediná příjezdová cesta k gibraltarské skále křižuje ranvej jednoho z nejnebezpečnějších letišť na světě. Když padnou závory, tak se čeká, až přistane letadlo. Na rozdíl od aut, která mohou v takových případech zůstat v kolonách klidně i hodinu, pěší přejdou vždycky velmi rychle.
Přejet hranici do Gibraltaru jde i autem, mnohem větší zážitek je ale nechat vůz na španělské straně a vyrazit pěšky.
Na gibraltarské straně hranice je auto stejně k ničemu – samu skálu musíte projít pěšky, nebo si najmout mikrobus s řidičem. Vyjet nahoru lze i lanovkou. Prohlédnout si všechny hlavní atrakce, které majestátní hora nabízí, zabere asi tři hodinky. Jen sestup po prudkých silničkách je trochu náročnější na fyzičku, zvlášť když člověk kromě sebe brzdí i kočárek.
Zapovězená stezka králů
Další výlet vede znovu do hor. Tentokrát na proslulou stezku králů – Caminito del Rey. Visutý chodník, který se prosmýkne kaňonem se stěnami vysokými až 350 metrů, je vyhlášenou atrakcí. Dřív šlo o adrenalinovou túru, která stála pár lidí život.
Caminito del Rey
Po rekonstrukci v roce 2015 je celá cesta zabezpečená tak, že se prakticky nemůže nic stát. A pravidla jsou pravidla. Prvotní nadšení, že bychom se na stezku mohli dostat i bez rezervace, střídá studená sprcha. Zatímco s batohem (a to třeba i velkou krosnou) tam můžete, s dětským nosítkem ani omylem. Perdón, señor.
Nevadí. Sama procházka k nástupnímu bodu stojí za to. Vede několika tunely vyraženými ve skále a z nedaleké vyhlídky je krásně vidět soustava přehrad ležících na řece Guadalhorce, která formovala i kaňon, kudy vede královská stezka.
A nezapomenutelný je i příjezd ke Caminito del Rey. Z pobřeží jsme totiž ráno ke kaňonu šplhali okresními silničkami, které se klikatí údolími, z nichž každé je úplně jiné. V jednom jsou kameny červené a země vyprahlá, ve druhém se kolem horské říčky vypínají pokroucené divoké borovice. Nad okolními vrcholky skal krouží majestátní supi bělohlaví.
Cesta k soutěsce Caminito del Rey
Na silnici se sotva vyhnou dvě auta, průměrná rychlost se pohybuje kolem třicítky, žádný extra velký řidičský zážitek to není a slabší povahy na sedadle spolujezdce asi budou bojovat s žaludečními potížemi. Ale odměnou je trasa krajinou, kde auto působí až nepatřičně, člověk by se tu cítil přirozeněji spíš na mezkovi.
Podobně to bude řidič prožívat na jakékoliv místní horské silničce. Na každé odbočce si řekne, kam by jej asi zavedla. Zalituje, že těch dnů na prozkoumání vnitrozemí nemá víc. A želet bude také toho, že si v půjčovně nepřiplatil za důstojnější vůz, který má víc než tříválec a osmdesát upocených koníků.
