Lužické hory se vyznačují unikátním reliéfem. Nemají jeden ucelený a jasně patrný hřeben, po celé oblasti najdeme řadu zalesněných a v kraji jakoby bez nějakého řádu roztroušených vrcholů.
Nejvíce upravovaných lyžařských stop najdete v okolí Polevska a Cvikova, kde za dostatku sněhu upravují běžkařské okruhy. Trasa 26 kilometrů dlouhé lyžařské Lužické magistrály vede z obce Prácheň u Kamenického Šenova přes Polevsko k Nové Huti, Stožeckému sedlu na Myslivny pod horou Luž. Na jednu stranu tu nečekejte úroveň tratí jako například v Jizerských horách, ovšem vše vyvažuje mnohem klidnější provoz a pohoda ve stopách.
Z Mysliven dále na východ už tratě bývají upravovány málokdy, spíše je nutné spolehnout se na lyžaři prošlapané stopy. Využít lze také německé upravované trasy Žitavské magistrály mezi obcemi Kurort Jonsdorf a Luftkurort Lückendorf. Na východě Lužických hor vedou lyžařské stopy obvykle do Horního sedla, při dostatku sněhu lze ale dojet až do Rynoltic nebo do Jítravy.
Od Panské skály na ledovec
V plánu mám přejet Lužické hory za jeden den. Bohatá sněhová nadílka zaručuje skvělé běžkování a autobus, který o víkendech jezdí mezi Jítravou a Kamenickým Šenovem, se postará o můj návrat do místa startu. Nejde ale o úplně jednoduchou akci, počítám s tím, že část trasy nebude prošlapaná a beru si tedy raději backcountry lyže.
 |
Za start volím jeden ze symbolů oblasti, známou Panskou skálu, a auto nechávám na nedalekém obřím parkovišti, které je v zimě volně přístupné. Nejprve se jdu projít k Panské skále, sněhový háv dodává tomuto nádhernému čedičovému útvaru snad ještě romantičtější podobu než v letních měsících. Teprve pak se vydávám k začátku Lužické magistrály, který leží u samoobsluhy v centru obce Prácheň.
Cesta stoupá loukami a pak se zanoří do lesa, který pokrývá vrchol kopce Klučky. Výhledy mi cestou sice trochu kazí mraky, ale i tak mohu pozorovat mnoho kopců s tvarem typickým pro Lužické hory. Na vrcholu Klučky zastavuji na hraně stejnojmenného čedičového lomu, ze které se otevírá nádherný výhled k severozápadu, směrem k horám Studenec a Javor.
Z hrany čedičového lomu Klučky se otevírá nádherný výhled k severozápadu, směrem k horám Studenec a Javor.
Krátký sjezd mě přivede na louky u Polevska. Že jde o jakousi Mekku běžkařů v Lužických horách potvrzuje nejenom plné parkoviště a pěkně upravené stopy, ale také první lidé na běžkách, které dnes spatřím. Modré šipky mě navigují na vrcholek Polevského vrchu, jemuž zde místní neřeknou jinak než ledovec.
Po lyžařských stopách i cestou necestou
Pěkné stopy mě vedou k Jedličné, kde je malé parkoviště a další možnost nástupu na tratě. Odtud už lidí povážlivě ubývá, na Kočárové cestě minu poslední čtyři lyžníky, oddám se panoramatickému pohledu na Kytlici a pak jako bych definitivně opustil civilizovaný svět. Lužická magistrála střídavě vede po širokých lesních cestách i úzkých pěšinkách, kde stopu najíždějí sněžným skútrem. Dnes mám pocit, že je tu stopa jenom pro mě.
Železniční most v údolí Rousínovského potoka
Dlouhý sjezd úbočím Velkého Buku vyústí u hlavní silnice, vzápětí se trasa napojí na lesní cestu, která se prosmýkne pod železniční tratí a klesne k Rousínovskému potoku. Nyní mě čeká dlouhé stoupání k vrcholu Luže, k nejvyššímu bodu přejezdu Lužických hor.
Cesta připomíná zimní pohádku, větve stromů se ohýbají pod vrstvou sněhu a hluboko prošlapaná stopa rovněž svědčí o bohaté sněhové nadílce. Na parkovišti u Chaty Luž mne množství aut opět vrací do reality, že nejsem kdesi v dalekých polárních oblastech, ale v civilizované Evropě. Dávám si kafe, jsem přibližně v půlce výletu a přede mnou je úsek, kde se mi budou hodit backcountry lyže do terénu.
Krkavčí kameny leží přesně na státní hranici.
Sjíždím k turistickému hraničnímu přechodu ve Waltersdorfu, nejlepší trasa vede odtud po saském území, kde na Lužickou magistrálu navazuje trasa Žitavské magistrály. Zajímavostí tohoto úseku jsou skalní věže Krkavčí kameny a nedaleko od nich stojící mohutná skála Falkenstein. K oběma skalám vede červeně značená cesta Saskem, nebo lze zvolit cestu po českém území přes Dolní Světlou.
Kolem Hvozdu do Rynoltic
Od skal pokračuje zelená značka podél hranice do Krompachu. Na tomto úseku se mi backcountry lyže hodí. Kdo ale nemá terénní lyžování rád, najde lepší stopy na saském území, kde vede značená lyžařská trasa do obce Hain a dál po Žitavské magistrále až k hraničnímu sedlu Kammloch. Obě varianty objíždějí mohutnou horu Hvozd, jejíž vrchol ale bohužel halí mrak. Z rozhledů tedy protentokrát nic nebude, a tak výstup na vrchol vynechávám.
Ze skalní vyhlídky Havran se otevírá hezký pohled na zalesněné kopce.
Lesní cesta klesá úbočím Hvozdu do Petrovic, malebné vesničky s hezkou lidovou architekturou. Původně jsem měl v plánu dojet až do Jítravy, kde jsem se těšil na zdejší pivnici, ovšem prošlapaná stopa směrem na Polesí a přicházející soumrak mě nutí změnit plán. Vydávám se po modře značené cestě zvané Hadovka, která se opravdu kroutí jako had mezi skalami a bunkry pod Liščí horou.
V Polesí sundávám lyže a než padne úplná tma, vybíhám ještě na hezkou skalní vyhlídku Havran, ze které se otevírá hezký pohled na osadu i zalesněné kopce. Přejezd Lužických hor je nyní téměř u konce, zbývá už jen dojet posledních pár kilometrů loukami na autobusovou zastávku v Rynolticích.
Může se hoditDélka přejezdu: 41 km, celkové stoupání 800 metrů |
