Ijen Lake. Když mi bylo asi deset, viděla jsem v televizi dokument o místě, které mi utkvělo v paměti. Tyrkysové jezero zahalené do nažloutlého kouře... Jako dnes si pamatuji svůj úžas, ale také pocit naprosté nedosažitelnosti. Věděla jsem, jak nemožné bude toto místo někdy vidět na vlastní oči.
Dnes už je to dvacet let a podobné vzpomínky mám dost v mlze. Moje myšlenky se upínají spíše k budoucnosti, protože v době, kdy text sepisuji, jsem si na příští tři týdny naplánovala objevování ostrova Jáva a moje příprava nestála tentokrát za nic.
Z Bali jsem se svezla lodí do města Banyuwangy. Čekala mě ale pěkná nepříjemnost s ubytováním. Pokoj, který na mě měl čekat, totiž vůbec neexistoval a řidič skútru koukal na propagovaný resort stejně vykuleně jako já: na adrese stála opuštěná chatrč.
Liduprázdná pláž na ostrově Jáva
Měla jsem kliku, protože tento klučík na skútru nenechal kámen na kameni a snažil se mi ze všech sil pomoci. Nakonec mě dovezl ke svému kamarádovi, který měl cestovní agenturu. Pomohli mi najít nové bydlení, a abych projevila svou vděčnost – a zřejmě jak jsem byla celá jak u vytržení –, koupila jsem si u nich výlet hned na tu noc. „Výstup na horu Kawah, zakončený výhledem na východ slunce“.
Jedna ráno, hluboká tma a strašlivá zima byly jediné informace, které plnily mou hlavu, když jsem vybavena baterkou, plynovou maskou a šálou od místních začala dupat bahnitou cestou.
Bohužel jsem ale vyfasovala průvodce a skupinu takových šneků, že jsem po nějakém čase začala být dost nervózní, že ten slíbený východ slunce nestihneme. „A to teda ne!” Oznámila jsem průvodci, že půjdu napřed, a jemu nezbylo než kývnout, protože mi asi stejně nerozuměl.
Měsíc svítil tak silně, že baterka nebyla potřeba, a informace o turistce z Evropy, která se rozhodla jít vlastní cestou, se šířila rychle. A tak na mě cestou jiní průvodci volali: „Erika? You Erika? You ok?“
Dupala jsem dál do kopce. Cestou jsem míjela místní taxi (vozíky, kterými se z hory sváží síra a nahoru vyváží turisty) a měla jsem tolik energie, která mě hnala nahoru, že bych klukům klidně pomohla. Ale pořád se mi zdálo, že jdu snad úplně poslední. Světla z ostatních baterek byla daleko přede mnou a tak jsem funěla a makala jako blázen.
Erika dorazila k sirnému jezeru před východem slunce.
Po chvíli začalo kopce ubývat a přede mnou se otevřel obrovský prostor a silný studený vítr mi narazil do tváře. Hvězdná obloha a vzdálená světla vesnic dávaly tušit, že na zpáteční cestě mě čeká krásný výhled. Ale teď se nesmím zdržovat. V dálce se rýsovaly ohně, které slouží jako zázemí pro těžaře síry. Teď už jsem věděla, že jdu správným směrem. Vítr byl silnější a studenější, ale mě už nemohlo zastavit nic, abych došla na vrchol.
Z rozcestí, na které jsem se dostala, toho nebylo moc vidět, a tak jsem se musela rozhodnout, jestli vyrazím cestou dolů ke kráteru, který už většina dobrodruhů opouštěla, nebo se přidám ke skupinám a dojdu se podívat na východ slunce. Neváhala jsem. Ač byla cesta dolů spíš stezka pro kamzíky, nasadila jsem čelovku, plynovou masku a opatrně se šplhala kamenitou cestou. Skoro všichni návštěvníci už si to štrádovali zpět k vrcholu, aby se mohli pokochat východem slunce, ale mě to táhlo dolů k těm modrým plamenům, které šlehaly okolo jezera v kráteru.
Věděla jsem, že východ slunce už nestihnu, ale nějak jsem cítila, že jsem vybrala správně. Začalo se rozednívat, tma pomaličku ustupovala a mezi prvními paprsky slunce se začala rýsovat neskutečná podívaná. Něco, co se jen tak nevidí.
Navštívit Ijen Lake byl Eričin sen z dětství.
Když jsem zahlédla tyrkysové jezero obklopené žlutými skalisky, začalo mi to pomalu docházet. Rozhlížím se vpravo i vlevo a bylo to jasné. To je to místo. Místo, které jsem dvacet let nosila v hlavě. Místo, na které jsem užasle koukala v televizním pořadu, se teď vykreslilo do nejmenších detailů přímo přede mnou.
Nemohla jsem uvěřit svým očím. Můj dětský sen. Do očí mi vyhrkly slzy a s naprostou pokorou, fascinovaná výhledem, jsem tam stála a plakala. Vlastně tam spíš stála desetiletá Eri, nejšťastnější holka na světě, protože se jí zrovna splnil sen, který se nikdy neměl stát skutečností.
