Poté, co nás argentinská policie eskortovala do bytu v Ushuaie, nám začalo domácí vězení. Na rozdíl od Česka nebo Norska, kde se lidé mohli celkem volně pohybovat, jsme nesměli vyjít z domu mimo nákupu potravin nebo návštěvu lékárny. Na každé větší křižovatce byly zátarasy a policejní nebo vojenské hlídky.
První dny jsme se doslova neodlepili od počítače. Po tom, co jsme strávili prvních 14 dní karantény ukrytí v lesích nedaleko Ushuaiy, se toho ve světě hodně změnilo. Stále jsme diskutovali o tom, co budeme dělat.
Mnoho cestovatelů, se kterými jsme byli v kontaktu, se vrátilo do Evropy, a jak česká, tak norská ambasáda k tomu své občany také vyzývaly. Když jsme se s nimi spojili a ptali se, jak to máme udělat, když k transportu do Buenos Aires potřebujeme přejet chilské hranice (které se zavřely), nebo přeletět letadlem (letiště bylo uzavřené), tak nám z obou velvyslanectví napsali, že je jim to líto, ale že nám nemohou nijak pomoct.
Cestování „na zadku“
Po několikadenním zkoumání našich možností jsme se vzdali a přijali fakt, že v Ushuaie zřejmě nějakou dobu pobudeme. I kdyby se letiště otevřelo, tak co bychom dělali s naším autem a všemi věcmi? Dodávka je v zemi na 90denní dočasný import, který není možné prodloužit online. Po překročení této doby má Argentina právo vůz zkonfiskovat.
Můj partner Ivar tedy začal pracovat na bakalářce a já se vrhla do upravování fotek. Dny se táhly a oba jsme rychle ztráceli motivaci k jakékoliv činnosti. Každý den jsem na našem dvorku vylezla na židli a přes zeď sledovala, jak postupně žloutnou a červenají stromy na úpatí hor nad městem.
Zapínání Facebooku, kde se na mě valily fotky od lidí z Česka, kteří šli támhle na procházku a tuhle na kolo, ze mě vysávalo energii. Víkend nebo všední den, ráno či večer, čas se slil do čekání na to, až půjdeme spát a budeme si moct odškrtnout další datum.
Takhle jsme si náš čas strávený v Ushuaie nepředstavovali. Těšili jsme se na treky v horách, projížďky na kole a v kánoi. Peníze za nájem také nebyly zanedbatelné a my si spočítali, že pokud se karanténa protáhne na několik měsíců, naše cesta skončí dřív než pořádně začala, protože na bydlení a stravu padnou všechny úspory.
Letiště v Buenos Aires
Pak nám však přišel e-mail z české ambasády s informacemi o dvou repatriačních letech pořádaných španělskou vládou. Po jeho přečtení mi došlo, že tady už vlastně nechci být a čekat, jestli se opatření uvolní, nebo ne. Postupem času jsem začala nenávidět Ushuaiu, Argentinu i celý náš trip. Chtěla jsem domů.
Ne tedy, že bychom nějaký domov měli. Byt jsme před odjezdem prodali a náš celý majetek se smrskl na pár krabic v garáži u Ivarovy mámy. Ale představa léta v Norsku, kde nám nikdo nebude bránit procházce v lesích a na horách, byla o dost lákavější než trávení zimy v domácím vězení v Argentině.
Bye bye, dodávko!
Operace Útěk z Ushuaiy se ukázala být snazší, než jsme předpokládali. Ten samý den, kdy nám ambasáda poslala informace o letech z Buenos Aires, totiž nakrátko otevřeli místní letiště. Co si počneme s naším autem?
Opět jsme měli štěstí v neštěstí. Přes několik známých se nám podařilo dohodnout schůzku na celnici, která otevřela jen kvůli nám. Na celé zařizování jsme měli pouze hodinu času. Jelikož španělsky umíme pár vět, tak se nám za pomoci přítele na telefonu podařilo domluvit, že dodávka může zůstat zaparkovaná v Ushuaie, dokud si ji nebudeme moct znovu vyzvednout.
Byla to spousta stresu, papírování a telefonování, ale nakonec se to povedlo! Sbalili jsme si tedy nejnutnější věci a auto jsme skrze několik policejních kontrol odvezli k jinému známému, který slíbil, že nám je nechá zaparkované u něj před domem.
Cestou taxíkem na letiště jsme projeli tři policejní kontroly, z nichž druhá nás několikrát otočila s tím, že nás pustí až v určitý čas. Na dvou kontrolách bezprostředně před letištěm a následně po přistání v Buenos Aires jsme se museli prokázat pasy, letenkami a papírem z našich ambasád, které nám dovolovaly přesunout se do hlavního města.
Zavřený městský park v Buenos Aires
Od českého velvyslanectví jsme dostali seznam hotelů v Buenos Aires, které jsou i v době pandemie stále otevřené a ubytovávají cizince. Většina z nich byla dalece nad naše finanční možnosti, nebo byla plně zabookovaná.
Zkusili jsme kontaktovat několik pronajímatelů bytů na Airbnb, ale od všech se nám dostalo negativních odpovědí, že vzhledem k současné situaci byty nepronajímají. Nakonec se nám podařilo najít relativně levný hostel v centru města.
Přiletí zázrak z nebe?
Tak jsme byli z konce světa zpátky v civilizaci. Jenže jak se dostat dál do Evropy? Letiště v Buenos Aires bylo uzavřené, komerční lety byly zrušeny a létaly jen repatriační speciály vybraných zemí. Česká republika ani Norsko bohužel žádný neplánovaly, a tak nám nezbývalo než doufat, že se dostaneme na seznam jiných zemí. Ty se však samozřejmě primárně starají o své občany.
První let do Madridu, kterým jsme věřili, že poletíme, nedostal od argentinské vlády povolení. Další, který měl odlétat za týden, byl hned beznadějně plný. Nakonec jsme v Buenos Aires zůstali uvěznění ještě tři týdny.
Po návratu do Norska
Pak se na nás usmálo štěstí v podobě speciálu, který vypravila norská vláda. Letenky sice nebyly z nejlevnějších, ale v dané situaci bychom byli pravděpodobně ochotni zaplatit takřka jakoukoliv částku, jen abychom se mohli vrátit zpět do Norska. Po příletu jsme museli absolvovat ještě poslední, desetidenní karanténu.
Jsme tedy doma, zatím bez trvalého bydlení a práce. Koupili jsme si stařičkého Forda Focuse, se kterým cestujeme po Norsku. Většinu času trávíme v horách, spíme pod stanem a připravujeme turistického průvodce.
Pravda, někdy nám chybí komfort dodávky. Napjatě sledujeme situaci a doufáme, že se do Argentiny budeme moct brzy vrátit a pokračovat v naší plánované cestě dodávkou z Ushuaiy až na Aljašku.
Chvála Toyotě HiacePřed cestou do Ameriky jsme se rozhodovali, zda si pořizovat auto s náhonem na čtyři kola. Nakonec jsme za něj byli opravdu rádi. Hlavní tahy, včetně známé Carretera Austral, jsou z větší části vyasfaltované, ale jakmile člověk odbočí na menší horské silnice, čeká ho několik Většina místních řidičů jezdí v pickupech od Toyoty, což nás utvrdilo v tom, že jsme zvolili správnou značku. U dalších overlanderů jsme viděli snad všechny typy vozů – od VW hippie autobusů až po několikatunové monster trucky, většinou švýcarských nebo německých značek, které vypadaly, že přežijí apokalypsu. Co nás zaskočilo, byla síla patagonského větru. Zažili jsme tři noci, kdy jsme se báli, že nám nárazový vítr převrátí dodávku. Nenapadlo by mě, že je to možné, ale kamarádi, se kterými jsme se po cestě seznámili, nám ukazovali fotky převrácených karavanů na parkovišti v Torres del Paine. |
