Lano mám natažené nad hlavou a v ní myšlenky na nejhorší. Teď mi to uklouzne a poletíme všichni desítky metrů. Bude to definitivně to poslední, co zažijeme. „Co tady dělám?“ zopakuje vnitřní hlas zabarvený tónem sebelítosti mantru posledních dní.
Snažím se na stěně Grossglockneru objevit kouzlo levitace, visím na skále a absolutně netuším, kam dál. Kam si dát ruku, kam si dát nohu. „Počkejte chvíli,“ zoufale volám kamsi nad sebe za dvojicí parťáků a stále napnutějším lanem. „Co už,“ řeknu si opět jen pro sebe.
Postavím špičku boty na milimetr čtvereční výstupku horniny, prsty na rukou křečovitě sevřou břidlicovou vybouleninu a udělám krok nahoru. Uklouzne podrážka, neuklouzne podrážka? Oči ani nezavírám, ať z toho letu aspoň něco mám…
Strach z pádu
Už jednou jsem se takhle proletěl. Pár let zpátky jsem v Rumunsku slézal do rokle a stoupl na trs trávy, který mých osmdesát kilo zkrátka neudržel. Nepromítl se mi před očima celý život. To by se za těch pár sekund nestihlo.
Promítla se mi jediná myšlenka: „Ještě nechci umřít.“ Vážně. Snažil jsem se marně chytit skály jako kocour drápky záclony a pak přišel převis, který mě otočil, a už jsem nevěděl vůbec nic. Kde je země, kde je nebe. Nic.
Dopadl jsem do písku, tělesná schránka si kromě natažených šlach v zápěstí žádné šrámy neodnesla. Hlava ovšem ano. Právě tehdy mě opustil mladický pocit nesmrtelnosti, právě tehdy jsem si uvědomil křehkost vlastního bytí.
Mám tedy zkoušet zdolat vrchol Grossglockneru? Váhal jsem. Studoval videa z výstupů, četl všechny možné cestopisy a desetkrát si řekl ANO, abych to následně devětkrát zvrátil na NE. Jenže nakonec odolat volání hor nejde.
Navíc vím, že naši trojici povede muž, kterému můžu stoprocentně věřit. Vím, že se umí před přílišným rizikem otočit a vrátit se. Vím, že zná moje možnosti a nepustil by nás do neúměrného nebezpečí.
Kontrola výstroje. Vše musí sedět, vše musí držet. Na skále už nebude na úpravy sedáků ani lana čas.
Branislav Adamec řečený Gabo je manažer outdorové značky Salewa a zároveň zkušený horský vůdce, který Grossglockner poprvé dobyl už v roce 1984. Tehdy se nahoru vydal severní stěnou solo jako reprezentant Československa v horolezení.
Elitní vůdci
Zásadní je plánovat. Zajímá nás především předpověď počasí a ta se zdá být ideální 21. srpna. Slunečno, žádný velký vítr, krása. Termín máme. Horší to je s ubytováním, nejsme sami, kdo chce ten den vrchol zdolat.
„Zkouším všechny možnosti, ale možná budeme muset jít z parkoviště,“ píše Adamec dva dny před odjezdem. „Museli bychom vystoupat nějakých 1 700 metrů, ale dá se to zvládnout,“ nepřipouští diskusi o odvolání akce. Nakonec sežene ubytování na Lucknerhütte, která je posazena 2 241 metrů nad mořem a náš výstup alespoň o něco ulehčí. Spát budeme ve společném pokoji pro deset lidí, navzájem se budit chrápáním a šustěním. To bude předzvěst hlavního dobrodružství.
Po zarezervování noclehu je třeba kompletovat výbavu. Do batohu půjdou turistické kalhoty, nepromokavá bunda, lehká péřovka. Salewa poskytne boty, mačky, cepíny, lana, helmy a sedáky. Už z toho je jasné, že se nejedná o pouhou vysokohorskou procházku.
Hůlky do batohu, cepín do ruky. Na začátku ledovce klasická turistika končí, navážeme se na lano a budeme dávat pozor na trhliny.
„Na Grossglockner se leze prakticky celoročně, ale hlavní sezona je přes léto. V červnu a červenci je ještě hodně sněhu, v srpnu už je vršek většinou holý a po ledovci se nedá vystoupat tak vysoko,“ vysvětluje Adamec. „Zvládnout by to měl každý, kdo má dobrou fyzickou kondici a nemá panickou hrůzu z výšek,“ dodává kuráž. Tady je ovšem nutné dodat, že bez zkušeností s lezením je podmínkou právě horský vůdce.
Za jeho služby zaplatí skupina až čtyř lidí pět set eur (13 250 Kč) a jsou to rozumně investované peníze, protože právě tato osoba stojí na rozhraní mezi nezapomenutelným zážitkem a neodpustitelným průšvihem.
Kdo chce získat mezinárodní vůdcovskou licenci UIAGM, musí prokázat opravdové zkušenosti, znalosti a schopnosti. Už přijímačky ke studiu se skládají z lezení, pohybu po ledu, lyžování a dalších dovedností. Úspěšné uchazeče čekají tři roky výuky a teprve následně závěrečné zkoušky.
„Když jsem je udělal, splnil jsem si zároveň velký sen,“ nezastírá Adamec, který klienty nejraději vezme na své Slovensko do Vysokých Tater.
Neorganizovaní Češi
Z terasy Lucknerhütte je na vrchol Grossglockneru parádní výhled. Kolem ostré špičky se kroutí bílé obláčky, je to vskutku majestátní kolos. Skoro bych si dovedl představit, že ho budu celý další den pozorovat z křesla s vychlazeným pivem.
Nic takového ovšem nepřipadá v úvahu, pivo přijde na řadu až za odměnu. Ostatně hlava i tělo se už na výkon připravují, cítím to známé a příjemné napětí. „Budíky si nastavte na 2:50, v půl čtvrté vyrážíme,“ velí Adamec.
Na laně. Úsměv, fotí horský vůdce!
Dopřejeme si luxusní rakouskou večeři, sílu nám dodá zelňačka i milánské špagety – tedy něco mezi špagetami boloňskými a vídeňským řízkem. V osm už je venku šero, špička je vidět jen v obrysech a my se uložíme na lože.
Budík bych snad ani nepotřeboval, stejně jsem vzhůru deset minut před ním. Snad je to dobré znamení, snad se moje soustředění opravdu dokázalo koncentrovat právě na následujících dvanáct hodin, které by měl výstup i sestup zabrat.
Snídáme kafe a chleba s mazacím sýrem, jíme spíše z povinnosti. „Zkontrolujte si batohy, jestli máte mačky, sedáky…“ Procházíme ještě jednou nezbytnou výbavu, než zapneme čelovky a vyrazíme do tmy.
Víme, že nejsme sami. Po svahu jsou možná dvě desítky kuželů světla, vidíme je nad námi i pod námi. „Kubo, zpomal a zařaď se za mnou,“ nasadí opratě mému nerozvážnému tempu Adamec. Ne, tady není kam se hnát, vytrvalost poráží rychlost.
První kilometry jdou snadno, kopec je sice značný, ale cesta zpevněná a pohodlná. Pokud bychom se s východem slunce objevili na Sněžce, bylo by to vzhledem k náročnosti odpovídající. Jenže neobjevíme, první zastávka přichází u Stüdlhütte (2 801 metrů nad mořem).
Český průkopník. Narodil se a studoval v Praze, srdce měl Johann Stüdl v horách. Právě on pod vrcholem Grossglockneru založil populární Stüdlhütte.
Na místě dnešní moderní stavby stála chata už od roku 1868 a její založení inicioval pražský rodák a obchodník Johann Stüdl, který je jedním z průkopníků alpinismu. Tehdy ještě měli Češi v horách dobré jméno, objevovali ty na území Rakouska i třeba Slovinska. „Bohužel nemáme nic, jako je rakouský Aplenverein, tedy organizaci zastřešující horskou turistiku. Každý její člen má přístup ke školením, kurzům a je tedy na pohyb v horách daleko lépe připravený,“ vysvětluje Adamec.
„U nás to za socialismu všechno umřelo a dneska se to jen pomalu rozjíždí. Není lehké získat zkušenosti, dostat se k dobrým kurzům. Navíc se nesmyslně rozdělujeme na turisty, horolezce… Všechno souvisí se vším,“ pokračuje ve vysvětlování, proč dnešní pověst Čechů není v Alpách ideální a až příliš často se objevují v černých kronikách hor.
Uklouzne, neuklouzne?
Začíná se rozednívat a my se blížíme k prvnímu ledovcovému splazu. Zatímco slunce už propůjčuje svatozář nedalekému hřebenu, soukáme se do sedáků, nasazujeme helmy a navazujeme se na společné lano.
Pohyb po ledovci má svá pravidla, nebezpečné mohou být trhliny, které se objevují každý rok na jiných místech. Pokud by byly zaváté sněhem a těžko viditelné, zabrání pádu do desítky metrů hluboké díry právě úvaz k sedákům dalších členů skupiny.
Mačky nasadit! Závěrečná část výstupu, nejdřív ledovec, pak skála.
Brzy si dvě takové trhliny prohlédneme hezky zblízka, první pohodlně překračujeme, přes druhou vede provizorní dřevěný mostek. Za ním už začíná ferrata aneb zajištěná cesta. Za pomoci ocelového lana lezeme po skále až k poslednímu záchytnému bodu, kterým je nejvýše položená rakouská horská chata Erzherzog Johann Hütte. Nacházíme se 3 454 metrů nad mořem a dopřáváme si krátký odpočinek. Vím, že teď začne kritická část. Řidší vzduch ztěžuje dýchání, dosavadní stoupání odčerpalo část fyzického fondu, právě tady nasadíme mačky a půjdeme po ledu vstříc lezení.
Slunce už získává na síle, jeho paprsky nás ohřejí i přes látku. Už teď tuším, že další dny se budu kousat do žárem spálených rtů, ale mám poněkud jiné starosti. Jak nahoru? Nástup do stěny je ještě opatřen lanem, ovšem to po třech metrech mizí. A s ním i poslední jistota.
První leze Adamec, jeho kroky kopíruje novinářská kolegyně Míša Bučková a já za nimi visím jako poslední. Visím téměř doslova. Nevím, kam dál. Nevím, jak se dostali o těch pár metrů výš. Nevím, jak to všechno dopadne.
Špičku boty tedy opřu o onen miniaturní výběžek, nehty zadřu do skály i přes rukavice a vyhoupnu se nahoru. Mám strach. Mám strach, že uklouznu. Mám strach, že strhnu i ty dva nad sebou a společně se proletíme vstříc ledu pod skálou.
Hřebínek. Je doporučeno rozhlížet se, kochat se a hlavně nepanikařit.
Nestane se tak. Podrážka se nehne, vyhoupnu se o stupeň výš, zhluboka se vydýchám. Adrenalin mi ještě chvíli motá hlavu, musím se uklidnit. Musím se uklidnit a pokračovat. Nic jiného mi nezbývá, tady mě nikdo nepolituje, nikdo nesundá.
Vrcholná euforie
Největším problémem Grossglockneru je počet lidí, kteří se ho pokusí zdolat. „Každý rok je jich více a více,“ odtuší Adamec. Zdaleka ne všichni mají dostatek ohleduplnosti k ostatním skupinám, což vede k nepříjemnostem a složitému obcházení se.
Díky našemu vůdci to zvládáme, vylezeme nejtěžší pasáž a objevíme se na nádherném, úzkém hřebenu. Na jedné jeho straně obdivuji špičky okolních hor, na druhé zase hluboké údolí s modrým ledovcem.
Chvilku zapomenu na všechna rizika, najednou se jenom tak obyčejně kochám, jak se asi kochají ptáci. Kochám se tak, jako se můžete kochat jenom ve stavu, který si přivodíte výrazným psychickým a fyzickým vypětím.
Pohled ze střechy Rakouska
Už je to kousek, jenom kousek. Přejdeme vrcholek Kleinglockneru, uzoučký můstek a konečně vylezeme k ocelovému kříži Velkého Zvoníka. Pocit je to nádherný, euforický. Kdyby mě jenom netížil fakt, že ještě musíme zpátky…
O tom se ostatně nikdy nikdo nezmiňuje. První vylezla, první zdolal, nejrychleji vylezl, nejrychleji zdolala. To všechno dohledáme. Ale jak se všichni dostali bezpečně zase dolů? O tom se nikdo nerozepíše.
Náš vláček se otáčí, já jdu první a Adamec nás jistí jako poslední. A že je to potřeba. Jednou špatně došlápnu, později si musím nechat ukázat cestu od zkušenějších lezců. Zároveň postupně získávám jistotu i trochu sebevědomí. Klesáme pomalu, ale jistě.
Jakmile se pohorka dotkne sněhu, hlavu zatemní pocit štěstí. Jdu mlčky, otáčím se za místem, kde jsme před pár desítkami minut stáli, všechno si postupně uvědomuji. Vím, že jsem získal zážitek, který mě už nikdy neopustí.
