Pršelo, pršelo, jen se lilo. Časování přestávky se ale hodilo. Na pořad dní totiž přišly oslavy! Příležitostí se sešlo hned několik: moje třicetiny, ujetých šest tisíc kilometrů a mír, který nám připomněl památník v Hirošimě. Mimochodem věděli jste, že přeživší Atomic Bomb Dome projektoval český architekt?
V minulém díle cestopisu jsme se loučili u lekce bubnování na taiko. Pozvání do vesnického nácviku nás nabilo takovou energií, že jsme druhý den ujeli snad 85 kilometrů, což je na naše jinak labužnické tempo opravdový výkon.
Smekám před všemi cyklisty, kteří s plnou polní běžně jezdí kolem stovky kilometrů denně! Vlastně nechápu, jak to dokážou. My se kolem půl deváté budíme a než se nasnídáme, potulíme a sbalíme všechno vybavení, už je pomalu čas na oběd. Po cestě pak vždy fotíme, točíme videa, stavíme na svačinky, na lichotky, na čůrání, takže víc než běžných 40 až 50 kilometrů před západem slunce prostě nestíháme.
Od půlky ledna jsme ale tempo nabrat museli: ke konci měsíce jsem měla kulatiny a manžel potřeboval už hodně předem organizovat oslavu. Volba lokality padla na Macujamu, nejlidnatější město Šikoku.
K dosažení metropole zbýval dlouhý kus cesty, takže odpočinkové a pracovní dny jsme z rozvrhu vyškrtli a žhavili pedály plnou parou.
Mys Ašizuri, nejjižnější a nejmalebnější cíp Šikoku
V nastalém spěchu bylo logické Ašizuri vynechat. Jednodenní zajížďka se zdála z praktického hlediska zbytečná, ale neodolali jsme pokušení a nechali se zlákat průvodcem. Psali, že se jedná o unikátní místo ostrova, které přitahuje tisíce domácích turistů. Musíme si to ověřit na vlastní oči!
Těsně před destinací Míšovi na tachometru skáče číslo 6 000. Máme radost, že nový milník slavíme na vesnické silničce s minimálním provozem. Kocháme se fotogenickým pobřežím a obdivujeme flóru, které se na řídce obydleném mysu nerušeně daří.
V kouzelných stromech na mysu Ašizuri se jelo jako v pohádce.
Chrám Kongófukudži byl pro nás jedním z nejzajímavějších v Japonsku.
Kromě úctyhodných stromů připisujeme průvodci body za další dvě atrakce Ašizuri: skalní bránu Hakusan a chrám Kongófukudži. K Hakusan je nutné zdolat mnoho schodů po stezce na útesech, ale scenérie skály s průrvou ve tvaru srdce je dostatečnou odměnou nejen pro zamilované!
Chrám pak nabízí nekonečný klid pro uvolnění těla i mysli. Prostředí kamenné zahrady, jezírka s kapry koi a stovky buddhistických soch nás ladily až do meditativního módu.
Když zmiňuji ty ryby – „koi“ znamená japonsky „kapr“. Od doby, co jsme se to dozvěděli, nás český název kapr koi vždy rozesměje! Ale na legrácky nezbývá čas, loučíme se s jedním z nejzajímavějších chrámů, co jsme v Japonsku viděli, a potíme další kilometry.
Krmení kaprů v chrámu Kongófukudži
Jízda podél západního pobřeží Šikoku probíhala standardně a nic neobvyklého se neudálo. Až v obci Jošida.
Vrah ve křoví
Kemp jsme v Jošidě nenašli, tak jsme stan postavili v odlehlém koutě veřejného parku. Kolem druhé ranní nás oba vzbudil nepříjemný hluk. Manželovi zněl jako divočák či medvěd hrabající hned u našich hlav, mně zase jako tažení něčeho těžkého po suchém listí. V mysli jsem si v hluboké noci hned příběh dovybarvila: sériový vrah přišel zakopat tělo oběti do lesa.
Leželi jsme vedle sebe jako na trní, bez hlesnutí a v naději, že náš khaki stan není viditelný. Což asi není, ale kola s vlajícími vlajkami, zaparkovaná v osvětleném altánu, by stejně strhla pozornost i toho nejslepějšího zabijáka.
Nic dalšího se samozřejmě v noci nedělo, ale pospávali jsme už jen dost vystresovaně. Když nás ráno vzbudilo zabouchání do stanu a hluboký mužský hlas, lekli jsme se tedy opravdu infarktově. Za světla už se ale miniaférce nešlo než smát: naštěstí je Japonsko tak bezpečná země, že se tu nemusíme bát ani o cennosti v nezamčených kolech, natož o vlastní životy!
Uklizeč parku nás jen vzbudil, ať už odjedeme. Jiný starousedlík nám ještě na rozloučenou donesl celou náruč mandarinek.
Do třicetin v love hotelu
Do velkého mezicíle jsme nakonec dorazili o dvě noci před termínem. Popohnala nás totiž předpověď silných dešťů, a ty bylo o moc příjemnější strávit v love hotelu než na kolech a ve stanu. Přespávání v hodinovém hotelu bylo ostatně příjemnou předehrou k samotnému narozeninovému programu.
Ale nepředstavujte si japonskou ubytovací výstřednost příliš bulvárně: v love hotelech by podle názvu člověk možná čekal prostitutky, tmavé chodby s červenými neony a vůbec silně nevěstincovou atmosféru. Kdo se ale nebude rezervace bát, zjistí, že ho nic zostuzujícího nečeká a navíc jde o jednu z nejvýhodnějších noclehových variant v této zemi.
Oslavu třicetin v Macujamě mi manžel s Erikou připravili nádhernou.
Obyčejný japonský dvoulůžkový pokoj stojí okolo dvou tisíc na noc. Tísníte se na miniaturním prostoru, v deset ráno musíte vypadnout, nemáte si kam odložit věci a v koupelničce při sezení na záchodě drkáte koleny o vanu. Naproti tomu v love hotelu zaplatíte polovinu a dostanete královské apartmá s obří postelí, grandiózní vířivkou, pohodlnou sedačkou a spoustu volitelných hraček navrch. :) A check-out bývá nejdřív v jedenáct, někdy i v poledne.
Pozdního odchodu jsme rádi využili i na samotný narozeninový den. Míša mi připravil snídani z mých oblíbených japonských potravin a pustil mi video překvapení, kdy sehnal gratulace od všech mých nejbližších, kteří se mnou vstup do čtvrté životní dekády nemohli slavit osobně. Na oběd mě odnavigoval do sushi restaurace v centru Macujamy, kde se uskutečnilo to nejnečekanější a nejmilejší překvapení.
Najednou se u našeho stolu objevila Erika Shibata, moje hostitelská maminka a nejmilovanější japonská kamarádka! Vůbec jsem neměla ponětí, že mi s manželem už od léta takovýhle dárek připravují. Nikdy by mě nenapadlo, že by Erika až z Tokia přiletěla jen kvůli mě!
Dalších 24 hodin jsme strávili všichni společně v maximálně pohodové a láskyplné atmosféře. Objevili jsme kouzlo karaoke, tradiční japonské zábavy, vykoupali se v nejstarších lázních celé země, Dogo Onsen, a vůbec zažili krásné chvíle, na které doteď s dojetím vzpomínám.
Nejslavnější cyklostezkou Japonska do Hirošimy
Po tesklivém rozloučení s Erikou jsme se na Šikoku zdrželi posledních pár mokrých dní. Jakmile vykouklo opět slunce, nasadili jsme helmy a roztočili převody. Shimanami Kaido je snad nejznámější cyklotrasa v Japonsku. Měří 59,4 kilometru a zahrnuje 55 mostů včetně Kurushiima-Kaikyō Bridge, nejdelší série visutých mostů na světě.
Kurushiima-Kaikyō, nejdelší série visutých mostů světa
Na slavné cyklostezce Shimanami Kaido člověk přejede desítku ostrovů.
V půlce na ni navazuje méně profláknutá Tobishima Kaido, kterou jsme zvolili my a měli tak vtipnou šanci nocovat na ostrově Okamura. Po přejetí devíti ostrůvků Vnitřního moře jsme se znovu ocitli na Honšú a na celý týden zakotvili v Hirošimě.
Pronajatou garsonku jsme využili k online práci a ven vyšli na jediný den. Cíl procházky byl jasný: muzeum a Park míru nevynechá asi žádný návštěvník tohoto znovuzrozeného města. Samotné dojmy z místa tragédie jsou těžko přenositelné. Stejně jako třeba Osvětim člověka Hirošima hluboce zasáhne.
Přestože jsme s manželem lidé optimističtí, veselí a rádi vyhledáváme pozitivní podněty a zážitky, smutkem muzea je důležité si projít. Díky připomínkám hrůz minulých si jedině dokážeme uvědomit následky hrůz potenciálních. Kromě bolestivé válečné tváře inspiruje ale město hlavně příběhem naděje i nových začátků a zkrátka ilustruje heslo zvednout se a jít dál.
Atomic Bomb Dome českého architekta v kontrastu s moderními novostavbami
Nejvěrněji to zobrazuje Atomic Bomb Dome – železobetonová budova českého architekta Jana Letzela, která jako jedna z mála konstrukcí nelehla při výbuchu popelem.
Memento jaderné války dnes stojí obklopeno moderními krásnými novostavbami. Kontrast nás naplňuje vděkem, že žijeme v relativně mírovém období a zejména v bezpečí a blahobytu. Kéž by to tak zůstalo i pro generace budoucí a pro všechny regiony světa.
Hirošima, Japonsko.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
