Východoasijská země se rozléhá na ploše asi dvacetkrát větší než Česko, ale obyvatel má jen těsně přes tři miliony. Díky nízké hustotě zalidnění tak většinu Mongolska tvoří rozsáhlé stepi brázděné kočovnými pastevci. A ti se pohybují jak jinak než na koních.
Tamní přísloví dokonce praví, že Mongol bez koně je jako pták bez křídel. Ostatně koní v této zemi žije více než lidí. Jezdkyně Martina Lázničková se na patnáctidenní trek Mongolskem vydala se svým přítelem v rámci půlroční cesty světem.
Kudy vedla vaše trasa a podle čeho jste ji vybírali?
Plán vznikal až na místě. Zvažovali jsme údolí Orkhon, kolébku kočovného života s historickým městem Karakorum, ale odradila nás fádní rovinatost krajiny. Výběr nakonec padl na sever země. Cílem bylo doputovat k ruským hranicím, kde přebývá kočovný kmen Tsaatan, přezdívaný sobí lidé.
Co se samotné trasy týče, na tu jsme si najali průvodce: celou jízdu nás doprovázel místní pastevec Patu. Vyjížděli jsme z městečka Hatgal, zdolali dlouhé pohoří Khoridol Saridag a po sedmi dnech doputovali k Tsaatanům. S nimi jsme strávili jeden den a vydali se zpět podél jezera Khövsgöl. Celkově měla trasa asi 500 kilometrů.
Proč se kmeni Tsaatan přezdívá sobí lidé? Jak probíhalo střet s jejich kulturou?
Název Tsaatan v sobě tento význam vyloženě nese, „tsaa“ znamená sob a „tan“ člověk. Jde o nepočetnou komunitou žijící v nehostinné tajze v typických teepee. Celý svůj život podřizují sobům. Kočují s nimi na vhodné pastviny, chrání je před vlky. Sobi jim dávají maso, mléko, kůži a v neposlední řadě představují ideální dopravní prostředek ve zdejší bažinaté krajině. Rajtují na nich i malé dětí, které sotva umí chodit.
Tsaatanům je vhodné při návštěvě dovézt nějaký dar. Na základě doporučení místních jsme dospělým dovezli láhev vodky a dětem pastelky, protože měli před začátkem školního roku. Oni nám na oplátku dopřáli soba k jídlu i k projížďce. Měli jsme v uvozovkách štěstí, neboť v noci po našem příjezdu mladého soba strhl vlk, kterého se podařilo zaplašit, a tak zbyla kořist pro lidi.
Mongolské řeky jsou průzračně čisté a ledové.
Bylo silnějším zážitkem soba ochutnat, nebo se na něm projet?
Musím přiznat, že sobí maso hodnotím jako největší lahůdku, kterou jsme v Mongolsku ochutnali, přestože nebylo nijak kořeněné ani ochucené. Přítel ochutnal i vařené sobí srdce, což je podle místních největší delikatesa. Já tolik odvahy neměla! Ale tím skutečně nezapomenutelným zážitkem byla jízda. Vlil se nám adrenalin do žil, protože místní se vůbec nebáli, techniku jízdy nám vysvětlili během asi třiceti sekund a samozřejmě mongolsky, soby nám osedlali a vyslali nás do lesů. Oproti koni byla jízda pružnější, měkčí. Ovšem neustále nás ohrožovalo mohutné paroží a taky jsme se viklali ze strany na stranu, jelikož mají sobi dost úzký trup. Řízení soba se mi zdálo poměrně nedomyšlené, ale o to více jsme se zasmáli.
Měnila se během vašeho putování hodně krajina? Je Mongolsko pestrou destinací?
Určitě. Krajina byla velmi různorodá a jedním slovem nádherná. Mongolsko vůbec není tak pusté, jak si většina lidí představuje. Centrální oblast sice tvoří stepi a na jihu se rozprostírá jedna z největších pouští světa Gobi. Ale sever, který jsme projeli my, sousedí s ruskou Sibiří a povrch zde tvoří severská tajga, vysoké hory, spousta jezer a řeky s křišťálově čistou vodou.
Ne každá řeka se dala přebrodit, a proto jsme museli využit služby převozníka.
Ve zmíněném národním parku Khoridol Saridag jsme se pohybovali ve výšce
1 600 až 2 200 metrů nad mořem. Terén se hodně měnil a místy nám s koňmi dával zabrat. Překonávali jsme nespočet skalisek, bažin, brodili řeky a kochali se nedotčenou divočinou. Jednou jsme v bažině zapadli i s koněm až po krk!
Dlouhé stepi jsme si také prožili a psychicky šlo o nejnáročnější pasáže. Jet celý den po nikdy nekončící placce, kde vás buď bičuje prudký vítr s deštěm, nebo sužuje úmorné vedro a hejna much, chtělo občas velkou dávku sebepřemáhání.
Jaké má trek na koni specifika oproti třeba pěší turistice? Může se o to pokusit i začátečník?
Řekla bych, že podstata se neliší. Snažíte se dostat z bodu A do bodu B, čelíte nepřízni počasí, spíte v divočině, veškerou výbavu a jídlo si nesete s sebou, koupete se v řekách, každý den urazíte mnoho kilometrů a bojujete s únavou a často sami se sebou. Jízda na koni se nezkušenému může zdát odpočinková, ale opak je pravdou. Celý den v sedle člověka hodně rozláme, zvlášť v drsném terénu.
Ale musím vychválit mongolské koně, kteří jsou z drsnějšího těsta než naši. Jsou malí, zavalití, ale velmi silní, houževnatí a vytrvalí. Zvládnou urazit i sto kilometrů denně. A zkušení Mongolové zase vyrábějí netradiční sedla, kterých jsem se nejdřív lekla, ale po pár hodinách jsem ocenila jejich kouzlo a pohodlí. A právě určité pohodlí jezdce, který si nemusí vláčet výbavu na zádech, a schopnosti koně, díky nimž překonáte i bažinaté a jiné neschůdné terény, vidím jako výhody oproti pěší turistice. Což ocení i začátečníci, ano. Můj přítel například aktivně nejezdí, přesto celý trek zvládl v pohodě.
Pro koně byly velmi náročné bažinaté úseky. Bez koní je však téměř nemožné tuto část překonat.
Byla vaše vytoužená dovolená nakonec opravdu tak skvělá, jak jste si ji vysnila?
Zpětně viděno ano. Já si vysnila takovou romanticko dobrodružnou představu, ale realita nabrala podobu spíš očistce. Fyzického i psychického. Nejsem žádný zkušený tramp zvyklý na hlad, zimu a mizernou hygienu. A to vše bylo na denním pořádku. Počasí se hodně měnilo, mytí probíhalo v ledových divokých řekách, na obchod jsme narazili vždy jednou za pár dní. Jídlo se vybíralo ne podle chuti, ale podle skladnosti a minima odpadu. Stravovali jsme se i u místních, kteří nám servírovali odporné kozí maso, byl to pro mě horor. Prodělala jsem pár horeček a sáhla si několikrát na dno. Bez podpory přítele bych výpravu snad bývala vzdala.
Největší krize došla po šňůře dnů kozího masa a příliš dlouhém přejezdu, kdy jsem už nemyslela na nic jiného než na kemp a čokoládu. Jenže v cíli se ukázalo, že náš pack horse, tedy kůň nesoucí věci, po cestě vytrousil drnkáním do stromů celý nákup na tři dny. Patu přispěchal s náhradním řešením a vytáhl odkudsi… kozí maso! To už jsem opravdu psychicky nezvládla a byla rozhodnutá skončit nebo se minimálně hystericky rozbečet. Patu pochopil, že je zle, skočil na koně a projel celou denní trasu znovu. K mé záchraně se opravdu vrátil se ztraceným nákupem a já díky čokoládové psychické vzpruze zvládla pokračovat.
Co vás na Mongolsku nejvíce překvapilo?
Asi úplně všechno. Je to naprosto jiný svět, který se těžko popisuje. Jako bychom se vrátili o sto let zpět. Jako první nás překvapilo mezinárodní letiště, které svou velikostí a výbavou odpovídalo vlakovému nádraží v Česku. Silnice á la tankodrom už pak nebyly tak zarážející. Nejvíc mě ale fascinovali lidé a vůbec kultura země. Tak třeba kontrast mezi tradičním kočovným životem a pokrokem, který se nikde na světě nedá zastavit, je občas až úsměvný. Třeba když vidíte skromnou jurtu či křivou dřevěnou chatrč uprostřed ničeho, ale u vchodu stojí nablýskaná motorka a na střeše se leskne satelit.
Sušení sobího masa a teepee „sobích lidí“
Ne každý Mongol preferuje jurtu, někteří dávají přednost dřevěné chalupě. Satelit je již nezbytností.
Mongolové jsou velice sví: tvrdí, nekomplikovaní lidé, kteří se rádi o vše rozdělí, ale to samé čekají od vás. A nezeptají se. Prostě si vezmou, co potřebují. Řekla bych, že se řídí stylem „co je moje, to je tvoje a naopak“. Jsou velmi pohostinní a nedá se odmítat, aby se neurazili. Bohužel ale mongolská kuchyně pro mě představuje, musím to říct naplno, gastro peklo. Vařená koza s nudlemi bez jakéhokoliv dochucovadla, extrémně kyselý a jak beton tvrdý kozí sýr na dezert a slaný čaj navrch, to bylo menu, které jsme dostávali pořád dokola. Menu, které mě bude strašit ve snech ještě hodně dlouho.
Měli jste i jiné než hodovací interakce s místními?
No jéje.. Patu celou výpravu pojal trochu jako společenskou událost, a protože měl všude při cestě známé i rodinu, trávili jsme skoro každý večer na návštěvě u někoho z nich. Bylo to úžasné, protože jsme se dostali přímo do nomádských komunit a viděli jsme, jak skutečně žijí. Většinu místních nás měla za atrakci a chovali k nám opravdu úctu. Kromě kozího pohoštění ale bylo těžké něco sdílet, protože chudí pastevci samozřejmě anglicky umí minimálně a my zase nepochytili mnoho z mongolštiny. Takže jsme neměli možnost si povídat, byť nás mnoho otázek napadlo.
Celý trek zní opravdu dobrodružně. Poradíte případným zájemcům, jak si tuto netradiční dovolenou zařídit?
Koňský treking v Mongolsku zažívá docela rozmach. Mnoho agentur v Ulánbátaru ho prodává, ať už v podobě jednodenní vyjížďky nebo měsíčního putování. Dokonce i několik českých cestovek takové zájezdy nabízí. My si ale vše zařídili po vlastní ose, složité to není a vyjde to nejlevněji.
Jízda na sobech je zážitek na celý život. Pokud si ale nedáte pozor na paroží, můžete snadno skončit na zemi.
Odrazovým můstkem nám byl tip z online fóra na perfektní ubytování v Hatgalu. MS Guesthouse provozují anglicky mluvící majitelé, se kterými jsme probrali naši představu a oni nám dohodili průvodce Patua i s koňmi. V kempu také půjčují vybavení, takže si nemusíte stan, spacáky, vařič, ani helmy na koně a další věci vláčet z domova. Navrch vás vybaví tradičním mongolským oděvem del. Je to de facto dlouhý plášť, který dobře přiléhá k tělu a má dokonale jednoduchý a zároveň účelný střih, navíc je i slušivý.
Jediné, co nás trochu potrápilo, bylo speciální povolení vyžadované pro vstup do hraničního pásma s Ruskem. V kempu na něj pozapomněli, tak se to zachraňovalo narychlo, ale Mongolové si nedělají s ničím těžkou hlavu a vše dobře dopadlo.
Hatgal leží na severu Mongolska
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
