„Proč jsi na to nemyslel?!“
„Proč jsi na to nemyslela ty?!“
„Já myslím na všechno ostatní!“
„Ach jo, tak to jdeme opravit…“
První prázdná duše další etapy nás pozlobila už dvacet kilometrů za Kanazawou. Mnoho týdnů si slibujeme, že ve velkém městě koupíme nové pláště – stávající už jsou po 4 300 kilometrech cesty totiž tak sjeté, že v nich číhá na smolné střepy mnoho děr. Jenže na servis oba pořád zapomínáme, což nás teď pěkně vytrestalo.
Po krátké vzájemné výměně výčitek startujeme už bohužel dobře známý proces: sundat brašny, otočit stroj vzhůru nohama, sundat kolo, vyměnit duši.
Na protější krajnici staví mladá Japonka s třítýdenním miminkem v nosítku. Uspořádává v kufru svého MPV věci a po chvíli přeběhne k nám. „Jste v pořádku? Odvezu vás do města,“ povídá plynulou angličtinou a ukazuje, ať naložíme kola do auta. Roztomilou nabídkou nás zaskočila, ale samozřejmě s velkými díky odmítáme, vždyť je to jen prasklá duše!
Až později jsme si uvědomili, že přestože kola představují běžný dopravní prostředek místních po městech, opravy si tu málokdo dělá sám.
Důkazem budiž i fakt, že v Nanto, nejbližším městečku, se uživí hned tři cykloservisy. Ovšem ani jeden z nich samozřejmě nenabízí náš typ a velikost plášťů.
Před sebou máme zhruba dvě stě kilometrů málo obydlenými horami. Nezbývá než popřát našim vysloužilým pneumatikám hodně štěstí a pokračovat.
Noční sněžení a vesnická romantika
Japonsko má na seznamu UNESCO celkem devatenáct kulturních památek. Jednu z nich reprezentují historické vesnice oblasti Gokajama a Širakawa-Gó. Jejich jedinečnost spočívá v zachovalé tradici doškové architektury, v níž střechy ze stébel trávy jménem ozdobnice sahají až k zemi. Tento áčkový tvar, zvaný gašó-zukuri, se osvědčil proti nánosům sněhu, které tu vítr každoročně navane.
Jako první přijíždíme tunelem k nejmenší z vesniček, Ainokuře. Jak už je naším nešvarem, dorážíme až za tmy, takže poprvé spatřujeme gašó-zukuri romanticky nasvícené. Projíždíme mezi chaloupkami až do tmavého lesa, kde se nachází kemp. Samozřejmě už je na sezonu zavřený a stejně samozřejmě u něj stojí výstražná cedule o medvědím teritoriu.
Hned v prvním okamžiku nám stydne krev v žilách, když nám přes cestu přejde kamzík. Dalším útokem na zjitřené smysly je jinan dvoulaločný neboli ginko biloba. Jediné vhodné místo na stan nacházíme vedle popadaných plodů jinanu. Kdo z čtenářů zažil aroma těchto semen, tak chápe, proč jsme nemohli rozsoudit, zda více připomíná fekálie či zvratky.
Poslední „jobovku“ večera přináší předpověď počasí. V Ainokuře budou v noci dva stupně pod nulou a napadne sníh.
Po náročném kopci zasloužíme chvilku odpočinku.
Pro strávení všeho toho adrenalinu raději před spaním posloucháme podcast o havajské meditační technice Ho’oponopono a popíjíme nikku, zdejší whisky. Zabralo to. Spíme až do půl desáté ranní, sníh už mezitím roztál a jeho souvislou vrstvu si užíváme jen pohledem na protější štít. Po dopolední procházce Ainokurou, focení kouzelných baráčků a zahřátí lahodnými nudlemi udon sjíždíme do údolí
Trpká krása
Přes veškerá předsevzetí o dřívějších startech a ježdění za světla (a tedy i relativního tepla) dorážíme do Širakawy opět za soumraku. A za zimy. Spíš tedy za ukrutné kosy, na kterou naše oblečení moc nestačí. Sbalit si jen tolik kusů, kolik se vejde do brašen kola, ale které zároveň zajistí komfort po čtvero ročních období, je přece jen výzva.
Choulíme se v nevytápěných, ale aspoň uzavřených prostorách odpočívadla a čekáme na pozdější hodinu, abychom mohli ulehnout. Venku prší, takže do stanu nechceme. A hotely jsou v téhle oblasti beznadějně plné.
Úkryt Míša vyčenichal v make-up koutku: z dámských toalet odpočívadla vedou dveře do samostatné místnosti, kde mimo tří zrcadel a umyvadel stojí jen pár laviček a volný prostor. Kromě čidla pohybu, které nám během noci mnohokrát rozsvítí celý kvartýr, jsme si odpočinuli dobře a už v šest ráno za pozdravů první parádnice balíme.
Na tuhle fotku se stála fronta, protože v Širakawě je i v deštivý všední den plno turistů.
V historickém centru Širakawy-gó nás čekají smíšené dojmy. Na jednu stranu nás fascinují gašó-zukuri, které jeden vedle druhého zdobí kotlinu obehnanou dramatickými horami, v nichž vrcholí podzim a nastupuje neúprosná zima. Na stranu druhou nám snahu o vychutnání krajinky kazí davy hlasitých turistů.
Osobně mě taky mrzí, že ani v památkově chráněné lokalitě Japonci moc nedbají na architektonickou jednotu zástavby, a tak přímo vedle doškových chalup stojí třeba nevkusný betonový úřad nebo plechová kůlna. Opravdu tu působí to samé UNESCO, které tak protestuje proti mrakodrapům na pražské Pankráci? I tak odjíždíme rádi, že jsme si horskou trasu vybrali a mohli unikátní stavby vidět na vlastní oči.
Nečekané pozvání
Z Širakawy-gó pokračuje národním parkem Hida vyhlídková silnice 156, po níž jsme si kilometry náramně užívali. Svítilo slunce, provoz prořídl a potkalo nás několik nezapomenutelných událostí. Jako první nám vyrazili dech Nao a Yusuke. Manželský pár nás oslovil v Hirase Onsenu, když nás viděli zmrzlé u odpolední svačiny.
Doporučili nám koupání ve vedlejším termálu a snad po třech minutách konverzace nás pozvali k sobě domů. Že prý mají kousek od Kjóta na pozemku druhý dům, který je nám k dispozici na jak dlouho jen budeme potřebovat. Zahřáti u srdce pohostinností naprosto cizích lidí jsme poděkovali a vyměnili si e-mailové adresy.
Gašó-zukuri znamená v překladu „ruce v modlitbě“.
O další příběhy se nám postaralo krásné městečko Gujo Hachiman. Jednak nás uchvátil jeho hrad, uličky starých dřevěných domků i řeka s dramatickými panoramaty.
Ještě víc nám však učarovali místní. Pan prodavač v muzejním obchůdku div neprosil o naše podpisy, za jaké nás měl celebrity. Dal nám ochutnat trochu od každé laskominy, co prodává, několikrát se s námi vyfotil a od té doby nám lajkuje každý příspěvek na facebookové stránce, byť jsou všechny v češtině.
Ve veřejné prádelně, kde jsme se na chvíli stavili ohřát teplem sušiček, jsem se zase skamarádila s Yukou Takada. Probraly jsme vše od emancipace přes podnikání až po jídlo. Po rozloučení se jsme s manželem balili kola a v tom se Yuka vrátila a podávala nám peníze. Že by nás ráda pozvala na oběd, ale když už musíme jet, tak aspoň ať přijmeme peněžitý dar.
Ve městě Gujo Hachiman se vyrábí opravdu věrné makety jídel
Za těch šest měsíců, co Japonsko křižujeme, jsme už zvyklí na dary v podobě ovoce či sladkostí. Ale bankovky nás zaskočily. Yuka na věnování trvala, tak jsme upozadili své rozpaky a obnos opravdu pojali jako pozvání na jídlo.
Ovšem na jídlo umělé: Gujo Hachiman je státní jedničkou v produkci replik jídla. Sample Village Iwasaki, jedna ze zdejších továren, otevřela turistům muzeum tohoto řemesla. Návštěvnici si zde můžou vyrobit vlastní repliku sushi, tempury, hlávkového zelí a dalších typických jídel.
V expozici se pak dá obdivovat umělecká zručnost zaměstnanců Iwasaki, kteří za pomoci relativně mála chemických ingrediencí vykouzlí věrnou napodobeninu opravdu čehokoliv! Plni dojmů se loučíme s horami a vítáme novou prefekturu. Kterou? Na to si počkejte do příště...
Shirakawa, Japonsko
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
