U sebe měl jen necelé čtyři východní marky, občanku, tři fotografie, hřeben, tužku a mapu s vyznačenou trasou. Jen s tím vyrazil v květnu 1967 východní Němec Gerd Müller do Československa, odkud chtěl dál do západního Německa za svým strýcem. Bylo mu 16 let.
„Zvolil jsem cestu přes Československo, protože se říkalo, že na hranicích mezi oběma německými státy jsou položené miny. Z toho jsem měl strach. Doufal jsem, že přes Československo to půjde líp,“ vysvětloval Müller později. Jenže nešlo. Sotva tři sta metrů od „čáry“ ho chytili pohraničníci. Muž byl v Československu bez soudu dva dny vězněn, vyslýchán a nakonec předán do NDR.
Tamní soud neměl slitování, šestnáctiletého chlapce poslal na 15 měsíců do vězení. Mezi vrahy a lupiče.
Z NDR chtěl prchnout, režim pronásledoval jeho rodinu. Jeho otce – majitele autodopravy – v roce 1953 ve vykonstruovaném procesu odsoudil na deset let, aby mu mohl vzít nákladní vozy pro státní dopravu. Od té doby rodina živořila.
„Vědět, že jsem nevinný“
Gerd Müller loni v prosinci dosáhl rehabilitace. „Pro mne je důležité vědět, že jsem nevinný. Nechci být v České republice vedený jako pachatel jakékoli trestné činnosti,“ řekl. Okresní soud v Chebu mu vyhověl.
„Na panu Müllerovi se provinila tehdejší totalitní moc, která v Československu působila. Je důležité, aby všechny generace na území Německa i Čech o tom věděly, aby se to už nikdy neopakovalo,“ konstatoval soudce Jiří Kutílek.
Rehabilitoval i jeho krajana Ernesta Joachima Dirka, jenž podle svých slov v srpnu 1974 ani emigrovat nechtěl. Jen se toužil sejít se svým otcem, jenž žil v západním Německu. Místem schůzky měl být Cheb. Při pasové kontrole ho z vlaku odvedl český celník, začal výslech a druhý den byl i on předán do NDR, kde dostal za přípravu nezákonného překročení hranic sedm měsíců natvrdo.
Před pár dny je oba odškodnilo ministerstvo spravedlnosti. Jde ale spíše o morální satisfakci. Prvnímu přiznalo kompenzaci 407 korun, druhému 303 korun. Přestože na počátku jejich zničených životů stál zásah československého zločinného režimu, náhrada se týká jen času, kdy byli nezákonně drženi u nás.
„Za odsouzení či výkon trestu v jiném státě se odškodnění neposkytuje. ČR poskytne odškodnění za zmiňované (relativně krátké) období, a to ve výši upravené zákonem,“ řekl Jakub Severa, ředitel odboru odškodňování ministerstva spravedlnosti.
Odškodné se přijmout nevyplatí
Podle advokáta Luboše Müllera, který oba muže zastupoval u soudu v Chebu, kde se domohli rehabilitace, je potíž v tom, že se odškodnění vypočítává podle zákona z roku 1990. Od té doby se změnily ceny i mzdy, ale částka odškodnění ne.
Chtějí morální satisfakci, říká advokát uprchlíků z NDR vězněných v ČSSR |
„Podle tohoto zákona mají rehabilitovaní obdržet přiměřené hmotné odškodnění. Žel, vývojem cenové hladiny v letech 1990 až 2019 došlo k tomu, že z odškodnění, které bylo původně přiměřené, se nyní stalo odškodnění směšné,“ říká Müller. A dodal, že odškodnění je dokonce tak nízké, že se oběma mužům ani nevyplatí ho přijmout.
„Pokud totiž požádají, aby jim bylo zasláno na jejich účet v Německu, poplatky, které jim strhne nejprve česká a potom i německá banka, převýší hodnotu přiznaného odškodnění,“ podotkl.
Paradoxní v této souvislosti je to, že pohraničníci se dodnes na diskusních fórech chlubí, jak za každého chyceného člověka dostávali za bývalého režimu odměnu. Ta bývala i tisíc korun.
Podle Libora Svobody z Ústavu pro studium totalitních režimů bylo v Československu chyceno asi 3 500 až 4 000 východních Němců. „To je ale hrubý odhad a je možné, že číslo ještě vzroste,“ podotkl. Pohraniční stráž je chytala nejen bezprostředně u hranic, ale i v hlubším vnitrozemí díky síti spolupracovníků, průvodčích a strojvedoucích ve vlacích. A nešlo jen o Němce, ale třeba i o Poláky.
