1. Rozhledna na můstku
Rozhleden vznikly v posledních letech stovky. Popravdě řečeno mě začínají už trochu nudit. Pořád jsou to ty stejné telekomunikační stožáry nebo stylizovaná dřevěná lešení. Ale originál stále dokážu ocenit.
Na dvacet osm metrů vysokou rozhlednu na lyžařském skokanském můstku v Lomnici nad Popelkou jsem prvně vystoupil v listopadu 2017, v mlze, kdy jsem neviděl na krok. Tedy přesněji – viděl jsem jen zábradlí. Je zvláštní, že na rozhledně jsem pociťoval větší strach z výšky v klaustrofobické mlze než později za jasného počasí.
Letos v zimě jsem už byl odměněn výhledem na panoráma Krkonoš. Když jsem se zadíval přímo dolů, spatřil jsem koleje, které „kreslí“ běžkaři do sněhu. Kdosi se tam dokonce pokusil ve sněhu vyšlapat květinu s okvětními lístky. Ale hlavně jsem prvně v životě viděl to, co vidí skokan na lyžích, než se odrazí. Na chvíli jsem se tam i posadil. Rozklepala se mi kolena.
Vyhlídku na můstku postavil v roce 2007 architekt Jaromír Stránský, který prošel i slavným ateliérem SIAL, v němž se zrodil dodnes obdivovaný projekt Ještědu.
Jeho věž s obrovskou kruhovou plošinou, která se nahoře vyjímá jako svatozář, působí podobně ikonicky.
2. Lesní bar
Když jsem šel na Silvestra 2013 poprvé do Lesního baru v Rychlebských horách, myslel jsem si, že to bude nějaká hospoda zdobená šiškami a větvemi. Kdeže! Hajný Václav Pavlíček umístil do odpočívadla na rozcestí lesních cest nad Horní Lipovou jídlo a pití pro pocestné. Každý si tam může vzít tatranku, udělat čaj či kávu a osvěžit se nápoji chlazenými v potoce. Platí se do kasičky na stromě.
Všechno to začalo náhodou. Lesník jednou zapomněl v lese při stavbě odpočívadla pití. Někdo šel kolem a zásoby objevil. Když se pak hajný na místo vrátil, našel tam vzkaz: „Díky, pití bodlo!“ A byla tam přiložena dvacetikoruna. Tak se zrodil Lesní bar, fenomén dnes známý i za hranicemi Česka.
Tato atrakce má už i vlastní pohlednice. „Lesní bar jsem zamýšlel jako místo, kde se najedí a napijí běžkaři nebo kolaři, když jim dojdou zásoby. Jenže se z toho stala taková zvědavá turistika. Lidé sem právě kvůli baru přijíždějí, aby se podívali, jestli tam opravdu nikdo nikoho nehlídá a jestli to funguje,“ říká pan Pavlíček.
Jak to funguje z pohledu zakladatele? „Tisíce lidí se chovají slušně. A občas někdo něco ukradne,“ odpovídá Pavlíček. „Někdy se lidé chlubí, že zaplatili, ale já říkám, že je to přece samozřejmost.“ Lesní bar mám rád. Cizí lidé se tam sejdou, popovídají, pomohou si při vaření. A všichni odcházejí s dobrým pocitem, že to s tím naším českým národem není tak špatné.
3. Věž svatého Víta
Chrám svatého Víta v Praze je nejviditelnější česká památka. Řeklo by se, že tady už není co objevovat. A přesto, když jsem napsal o vyhlídce na jižní věži katedrály, ukázalo se, že většina kolegů ani přátel netušila, že se na „svatého Víta“ dá vylézt.
Jestli to někdo dobře ví, tak zahraniční turisté. Proto na mě prodavač lístků i paní, která je v přízemí věže trhá, vždycky mluví anglicky.
Ze svatovítské věže může člověk velmi dobře pozorovat, jak se mění pražské panoráma. Poprvé jsem si tam všiml, jak výrazný je nový Trojský most. Užasl jsem, kolik výletních lodí jezdí po Vltavě.
Šel jsem tam letos už potřetí, a tak jsem si mohl dovolit během výšlapu do 287 schodů sledovat detaily, jež mi dosud unikaly. Třeba zvony.
Cestou po úzkém točitém schodišti z hradního nádvoří se můžete okénky podívat do komory se zvony a uvidíte i ten největší, patnáctitunového Zikmunda. O patro výš nad zvony je za okénkem útulná kancelář zvoníka, který tam ještě v druhé půlce února měl vánoční stromek.
A novinky v pražském panoramatu? Samozřejmě ikonický pankrácký obytný dům „véčko“. Při pohledu na „pražský Manhattan“ jsem si uvědomil, že by klidně ještě nějaké dva tři mrakodrapy pojal, aby vypadal důstojněji. Všiml jsem si i míst, která jsou v Praze odjakživa, ale při minulém pobytu na vyhlídce mi unikla. Je to třeba velký bronzový kohout na špici jedné z katedrálních věží, který je vidět při pohledu na svatojiřský klášter.
4. Kultovní nádražka
Nádražní hospodu v Jedlové jsem kdysi objevil, když jsem se vypravil o Vánocích na nejvyšší horu Lužických hor Luž. V mlze jsem nahoře nic neviděl, vracel jsem se promočený a jediným světlým bodem výletu (a největším objevem) byla nakonec tahle hospoda.
S odstupem času jsem zjistil, že Jedlová je výletnický kult. Osamělé nádraží leží stranou civilizace a lidských obydlí, uprostřed lesů na úpatí Lužických hor. Ke stanici nepatří dokonce ani žádná obec, leda rozhledna na stejnojmenném vrchu Jedlová. Zdejší nádražní hospoda přesto vaří i v tak nepravděpodobné dny, jako je 25. prosinec. A když jsem tam letos dorazil v předjarním středečním odpoledni, nabídli mi kachnu, králíka a štrúdl jak z lázeňské cukrárny.
Hospoda je nádražácky vyzdobená. Jsou tam různé drážní tabule, svítilny a historické fotky lokomotiv či Jedlové a okolí. Každého upoutají u dveří píchačky pocházející ze socialistické továrny. „Cyklisté se kdysi nemohli dohodnout, kdo tu kdy byl, tak to sem někdo přitáhl,“ objasňuje hostinský. Dnes si tady štamgasti „píchají“ příchody.
Jenže člověk nemůže chodit na výlet jen do nálevny, tak se teď v březnu vydávám pro změnu na rozhlednu Jedlová. Výlet se dá stihnout rychlým krokem za dvě hodiny tam i zpět. Místní věž má jeden z nejkrásnějších výhledů z českých rozhleden. Zahlédl jsem v dálce dokonce i Trosky. Abyste pochopili mé překvapení, najděte si Jedlovou i Trosky na mapě. Dělí je od sebe vzdušnou čarou víc než padesát kilometrů.
5. Probuzení Kyselky
Lázně Kyselka u Karlových Varů měly potenciál být stejně věhlasné a navštěvované jako třeba Františkovy Lázně. Jenže měly smůlu.
Sloupek o městečku u Karlových Varů jsem v roce 2015 nazval „Smutná Kyselka“. Chátrající areál na břehu Ohře doplatil na nepodařenou privatizaci. Turisté sem prakticky nechodí. Tohle je opravdu neokoukaná památka.
Prošel jsem kolem stáčírny, na které se dochoval nápis „Mattoni Brunnen“. Viděl jsem podlouhlou hlavní budovu s nápisem „Mattoniho kysibelka“. Kyselku vybudoval nejznámější podnikatel v oboru minerálek Heinrich Mattoni a zaplatil ji ze zisků ze stáčené vody.
Od mé první návštěvy se ovšem hodně změnilo. Kyselka se pomalu, ale jistě opravuje. Majitelem je obecně prospěšná společnost, která se o areál stará. Dnes už bych zvolil jiný titulek.
„Když sem člověk přijde po pár měsících, vždycky vidí nějaký rozdíl. Třeba na věži Mattoniho vily se objevila nová pozlacená špice. Karlovarské minerální vody opravily zdejší muzeum. Obnoven je i Mattoniho vodopád,“ říká Josef Šorfa, který pořádá v Kyselce komentované vycházky.
Už tam lze z upraveného pítka ochutnat i Ottův pramen, který vytékal ještě nedávno z nevábné gumové hadice. Bez pramene nejsou lázně lázněmi. Ottův pramen se jmenuje po řeckém králi Otovi I., který městečko navštívil. Je to vlastně klasická „mattonka“, která se stáčí i do lahví.
Opravdové lázně, kam by se jezdili churaví léčit, už se z Kyselky asi nikdy nestanou. Ale tím je to možná ještě zajímavější výletnický cíl.
Pět výletnických zásad Jakuba PokornéhoVšude je něco zajímavého Nebojte se tmy ani mlhy Památky na kraji sezony Hospoda jako odměna Úplně náhodný výlet |
